Dotknouti se věčnosti

Adolf Matura - 1972

Foto: Autor

„Ty prý sbíráš české sklo?" ptal se mě pobaveně Robert.
„No tak trochu se v tom vrtám" moc už mě nebaví ani odpovídat, protože vím, jaká bude ta druhá otázka. A je to tu:
„To jako broušené?", co mu mám na to říci, to je na dlouho.
„No, to také, ale spíš jiné..." a teď to ticho.
„Jaké jiné?"

No je to na dlouho, a hlavně, o výtvarném umění se moc mluvit nedá, ono totiž samo mluví k nám. Ale protože mě kolega Lelek dopálil v debatě o pomníku Pupovi poznámkou, jestli by nebylo dobré místo soch „dělat něco pro živé", rozhodl jsem se vám to napsat, jak to vlastně je a pokusit se vám vysvětlit, že umění tu je právě pro ty živé a připomenout pár úžasných lidí, které to umění „pro živé" před lety tvořili.

Naprostou shodou náhod jsem se asi před deseti lety seznámil s Angličanem žijícím ve Francii, který si snad poprvé na světě všimnul zvláštního a unikátního fenoménu moderního poválečného designu - tedy československého lisovaného skla.
Lisované sklo, sklo nejlevnější, nejrozšířenější a nejčastěji užívané jako sklo užitkové či stolní se krčilo někde v pozadí za tou proslavenou českou sklářskou tvorbou, oceňovanou na světových Expech od Bruselu až po Ósaku. Sklo, které lidé mé generace a starší znají ze všech školních učeben, závodních jídelen či kanceláří, předměty tak obyčejné, jako vázičky, popelníky, misky nebo sklenky na vodu, sklo, které do té doby pro mě bylo neviditelné, mě najednou začalo přitahovat, začal jsem vnímat jeho různorodou krásu, až jsem v tom lítal jako Marcus Newhall. Tak se jmenoval ten Angličan.
Krásný šílenec. Kvůli lisovanému sklu se naučil číst česky.
V roce 2008, po deseti letech studia vydal knihu s komplikovaným názvem Sklo Union, Art Before Industry: 20th Century Czech Pressed Glass.

Marcus byl zanícený historik, ale špatný obchodník, naděje, že na knize vydělá nějaké peníze na další živobytí, se rychle rozplynuly, peníze zapůjčené mu na vydání knihy zahraničními přáteli sklářské tvorby se změnily v sponzorské dary, a v nenávratnu, či spíše na eBay, skončila i sbírka skla, která se měla stát základem budoucího musea.
Marcus Newhall se finančně zruinoval, ale před tím se mu podařila ohromná věc.
Škrtnul sirkou, a zapálil oheň.

Mezi mladými českými designéry se stala nejen jeho kniha, ale zejména lisované sklo nesmírně populární a rozjela se „lisovaná" horečka. Z bleších trhů, starožitnictví ale i second handů rychle české lisované sklo mizelo, sběratelé začali skloňovat jména o generaci starších designérů, jako byl František Vízner, Rudolf Jurnikl, Vladislav Urban, Adolf Matura či Vratislav Šotola, lisované vázičky, které se počátkem 60tých let prodávali za 12 Kčs se najednou objevily v aukčních síních s vyvolávacími cenami v tisících korun.

Přiznejme otevřeně, že za tím šílenstvím stálo, tedy včetně mě, jen několik málo nadšenců, vesměs designérů, a hned vám je vyjmenuji: šlo o Maxima Velčovského, Jana Jaroše, Jakuba Berdycha a grafika Jakuba Matoušů a pěknou paseku v cenách nadělal i navrátilec z milánského studia, designér Jan Čapek (mimochodem, ten je snad jediný z výše zmíněných pánů rovněž cyklista).
K velké radosti překupníků jsme se přebíjeli v internetových aukcích, každý nutně chtěl mít všechny Víznery a Velčovský (nadále už jen Kudrnáč) navíc i ve všech vyráběných barevných odstínech, objevil-li se na Aukru nějaký kousek naprodej, okamžitě začínalo složité diplomatické vyjednávání s Maximem: „já ti pustím toho Jurnikla, a ty mi necháš toho Šotolu" a pak nám do toho vletěl Honza Čapek, a všechny nás přeplatil, no zkrátka bratrovražedný boj až do totálního finančního vyčerpání.

Netrvalo dlouho, a zjistili jsme, že Marcusovy katalogy jsou neúplné. Spoustu předmětů jsme nedokázali zatřídit, nevěděli jsme kdo a kdy je navrhnul, která sklárna vyrobila, a to mě a Kudrnáče deptalo. Rozhodli jsme se, že se pokusíme mezery v našich znalostech doplnit.
Měl jsem totiž zatím „hotového" jenom Františka Víznera, ještě z dob s Marcusem.

Zadání a rozdělení úloh jasné.
Vyslechnout všechny živé umělce, shromáždit veškeré katalogy, nákresy a technickou dokumentaci. Kudrnáč sháněl kontakty, domlouval schůzky, já sbíral fotky, skanoval a třídil dokumentaci, založil databázi a archív.

Tehdy to bylo strašně hektické, Kudrnáč zavolal:
„Hele, bylo by potřeba, abychom ve středu zajeli do Poličky, čeká nás vdova po panu Jiřím Brabcovi, prý má doma vše co udělal a ještě archív s dokumentací" jindy mě zase hnal do rozpadlé sklárny v Rosicích, kde prý: „na tom rumišti se dají najít skvělé kousky".
Byla to napínavá detektivka, pátrání v celkem nedávné minulosti, ale hlavně pro mě, vlastně technokrata, náhled do úplně jiného světa.

Poznal jsem, kolik za tou obyčejnou vázičkou, bylo touhy, naděje, přemýšlení, práce, pokusů a omylů, než z lisu vypadla „první dobrá".
Seznámil jsem se s osudy lidí, které v těžké době dokázali dělat úžasné věci.

Viděl jsem i muže, kterým bylo dáno dotknouti se věčnosti.

To jejich umění je stále kolem nás, slouží nám, dělá radost.
Nám živým.
Jen si ho všimnout.

22.1. 2013 Jindra Pařík

Pokusil jsem se na několika obrazcích vám ukázat, o co vlastně šlo, ale hlavně, zmínit jména lidí, které sice pravděpodobně ihned zapomenete, ale i tak, pár z nás ví, že tu byli a to není tak málo.

Fotogalerie

22.01.2013 vložil/a: Jindra8526
karma článku: 6.28

Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé

[+]

Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Diskutovat k blogu (78 reakcí)

Vytisknout

Přeposlat známému

Sdílet |