V svátečním mezidobí

Uvařeno, napečeno, zabaleno, snědeno, vypito a rozbaleno.
A je to pryč.

Král slibuje, co slíbil a odvolává, co odvolal, a kdepak ten ptáček hnízdo má, už také víme. Chaloupka k Ivánkovi zády a moudří muži dorozjímali o vytrácejícím se duchovním rozměru těch svátků. Místo bilancování rekordů v těžbě černého uhlí na Ostravsku a úspěších sovětské kosmonautiky stejní, či spíše jim navlas podobní přičinliví svazáčci a svazačky z televize informují o vývoji Dow Jonesonova indexu na burzách a úspěšném tažení proti globální teplotní změně v Bruselu.
Klevetící dámy si v cukrárně libují nad krémovými věnečky, že je to „chvála Bohu ve zdraví za námi" a zároveň počítají, o kolik za ty tři dny přibraly, jejich mírně nervní manželé kouří dvojnásobnou rychlostí, protože od Nového roku, jako každoročně, s tím definitivně skončí.

Navzdory statistikám si pamatuji, že dříve byly Vánoce vždy a zásadně na sněhu, vánoční stromy byly větší a zářivější a hlavně čas plynul nepoměrně pomaleji.
Jen ten Štědrý den, jak se nekonečně vlekl od rána k tomu očekávanému večeru.

Mám za prokázané, že kromě globální teplotní změny, dochází v našem světě i k všeobecnému zrychlení běhu času, tedy globální časové změně. Na to nejsou třeba matematické vzorce, ani fyzikální pokusy, stačí se jen na chvilku zastavit a pokusit se vzpomenout na svůj první vánoční stromeček co si z dětství pamatuji, vánoce na vojně a na první vánoční stromeček, který jsem sám koupil a zdobil pro svoji malou holčičku a pak na ten loňský i letošní, který než se stačím rozkoukat, nahradí ten stromek příští, tedy budu-li mít štěstí.
Stále vzrůstající frekvence vánoc je jasným a přesvědčivým důkazem akcelerace času.

Se smutkem a mírnou nostalgií zjišťuji, že těch Vánoc už zcela jistě pamatuji více, než mi jich bude, budu-li mít opravdu štěstí, dopřáno, a tak jsem se rozhodl vyhlásit svoje osobní a soukromé tažení proti globální časové změně.

Kdy čas běží nejpomaleji?
Když dělám něco, co mě opravdu ale upřímně nebaví. Takových činností je spousta, chvilku popřemýšlím, a časovou brzdu, jak mi technici říkáme cajtbremsu, vymyslím. Mohl bych si třeba uklidit v pracovně. Nebo srovnat nářadí v komůrce. Taky bych mohl Soně opravit ty dveře od skříně, co už půl roku stojí opřené o stěnu.
Bude to stačit?
Přibrzdí to ten neodvratný příchod příštích Vánoc?
Neexistuje snad jiná možnost?

Nejdelší rok života byl kdy?
No přeci na vojně, tedy v období, kdy člověk musel dělat to, co ho velmi upřímně nebavilo, ale ještě horší to bylo, když nebylo vůbec co na práci.
Dny vyplněné nudou.

Rozhodnuto.
V svátečním mezidobí nebudu dělat nic, a od Nového roku začnu zvolna s tím úklidem.

„To si se za celý den ani nepřevlíknul z pyžama?" od Soni to zní skoro jako pokárání.
„Nee, ne e e" dělám trucovité děcko.
„To si snad děláš srandu? To si nemoh‘ alespoň uklidit po sobě ten hrnek a talíř?"
„Nee, ne e e" trochu nezdravě riskuji.
„Když nemáš co na práci, můžeš zítra opravit alespoň ty dveře od skříně!"

Ta ženská mě chce vážně zabít.
Zrovna když „cajtbremsa" začínala fungovat....

Nedá se nic dělat.
Když člověk potká svoji dívku z kalendáře, je navždy odsouzen k rychlosti

http://www.youtube.com/watch?v=-V03f74P4_o

Vše dobré, a nejen v Novém roce

Jindra Pařík 28.12. 2012