Uvařeno, napečeno, zabaleno, snědeno, vypito a rozbaleno.A je to pryč.
Král slibuje, co slíbil a odvolává, co odvolal, a kdepak ten ptáček hnízdo má, už také víme. Chaloupka k Ivánkovi zády a moudří muži dorozjímali o vytrácejícím se duchovním rozměru těch svátků. Místo bilancování rekordů v těžbě…
Pro roční dítě je jeden rok celý život. Pro dvouleté dítě je rok půl života. Co je rok pro nás dospělé?
Měříme čas pořád, a čím dál tím s větší přesností. Ale je to marné, cajtbremse nevynalezneme. A tak měříme kvalitou. Počtem událostí, činů, setkání, loučení, proher a výher, počtem uvaření, úklidů, zabalení, snedění a znovuvybalení. Nebo třeba počtem opravených dveří....
Něco na tom bude. Ten poměr odžitého k současnému může být vysvětlením toho zrychlování.
Soňa mě často vyčítá, že neumím žít současnost, že se neraduji z dnešního dne, ale těším se na zítřek, a tím prý rychleji stárnu.
Chtěl jsem něco v tomhle smyslu napsat, snad spíš pro sebe, než ostatní, abych si srovnal v hlavě ten fofr, kterým prolítám životem v posledním čtvrtstoletí, ale neklaplo to.
Zase se s tím neumím srovnat jinak, než snažit se vymyslet "cajtbremsu". Už jiný nebudu, i když se fakt někdy docela upřímně snažím držet dobrých rad.
Žádné zrychlování se nekoná. Čím méně času nám zbývá, tím více pro nás znamená.
Seneka, Sokrates a Marx?
Co ti mají společného,soudružko?
Na druhou stranu, malé dítě je svým pojetím času nakažlivé, starému člověku dokáže prodloužit život o několik let.
A naopak :-D
Tak si říkám, že nechápu ty dospĕlé tatínky jako je třeba Božský Karel, Petr Plešatá, a ostatní, kteří ve vĕku dĕdů radujících se z vnoučat, si pořizují nemluvňata.
Tĕmto mužům to snad jejich život musí výraznĕ krátit, nebo alespoň činit ménĕ pohodlným. Možná, že to znepohodlnĕní má svä zdravotní positiva, ale zkoušet to asi nebudu.
Úprku času budu čelit nudou carských důstojníků!
Nuda carských důstojníků = úprk sama před sebou.
Ale víš jak to bylo pomalé, to jejich prchání...
Já se tomu také divím. Už jen proto, že dítě někdy v 15 potřebuje mít v roli rodiče soupeře a ne z pohledu dítěte senilního starce, který je spíš pro lítost.
Takže jak vždycky tvrdím, není problém mít nemluvně ve 45, problém je mít puberťáka v 60.
Já nevím - čerstvý otec na prahu sedmdesátky je jistě extrém, ale pětačtyřicítka na nemluvně i šedesátka na puberťáka mi přijde jako věk zcela v pohodě. Teda u muže. U ženy mi sice taky přijde šedesátka na puberťáka jako věk v pohodě, leč ta pětačtyřicítka na nemluvně je dost hraniční.
Jen pro zajímavost - když jsem si šel k dopravní psycholožce pro posudek na MHD, proprala mě testama do bezvědomí, ale i když se ode mne dozvěděla z osobních věcí akorát jméno a datum narození, jedna z jejich otázek na závěr byla, jestli nemám starší rodiče. V dnešních poměrech by to bylo k smíchu a označil bych je za spíš mladší, tehdy byli fakt nad průměrem. Takže asi něco poznat bude a nějaký vliv to mít bude.
Mimochodem, kamarád dal předloni double, oslavil padesátku a taky se znovu oženil. Že prý už si pořizoval akorát pečovatelku. No a nějak se mu to vymknulo, na jaře bude tlačit kočárek :-)
A v době, kdy si jeho kamarádi budou užívat společných akcí spokojených pětašedesátníků on bude řešit "a proč nemám nosit tohle tričko", "když musím být do půlnoci doma, vypadám jako debil", ...
Tohle se vážně v rodinách běžně řeší? Dokonce tak obsáhle, že už nezbyde čas na společnou akci s vrstevníky? Tyhle radosti mě nějak minuly...
Je teda fakt, že já vůbec mám pocit, že období puberty dětí bylo pro mě nejpohodlnější. Už se to o sebe umělo postarat a ještě si nepůjčovaly moje auto. (Pamětníkům se omlouvám, asi nepíšu tento bonmot poprvé, ale fakt to takhle vnímám.)
Optej se někoho, komu těch 65 je a má doma 15 leté dítě.
Ono nakonec to postižení je vzájemné. Třeba proto, že často kamarádi rodičů nemají děti v odpovídajícím věku.
Tak pravda - na tohle stačilo mému manželovi mít první dítě v třiatřiceti. V té době už jeho kamarádi měli potomky deseti až patnáctileté. (A jedna spolužačka byla dokonce takový extrém, že naše dcera chodila do třídy s její vnučkou.)
Nějak před 5 lety odcházel můj šéf do důchodu a asi měsíc na to se mu narodil syn. Tak dvakrát ročně se potkáme na srazu bývalých zaměstnanců a je to sranda ho sledovat jak tím synem žije i na sešlosti "důchodců". Stejně si všichni myslí, že on si tím synem nahradil chybějící vnouče, jeho dvě už hodně dlouho dospělé a "přestárlé" dcery děti nemají.
Musím se pochlubit, ustál jsem to, dveře od skřínĕ jsou furt opřené o zeď.
Protože bylo dneska fakt hezky a teplo, vyndal jsem bezmotoráče a jel zkontrolovat stovĕžatou, jestli je všechno jak má být. Fámy o tom, že rotoped je k ničemu mohu vyvrátit, byl jsem překvapenej, jak ty kopce jdou vyšlápnout snadno na tĕžsí převod. Rotoped je rasovina, na kole se furt jen vezu.
Modal split zase nevyšel, na 80 km okruhu jsem potkal jen 5 cykloušů a to ještĕ na modřanské cyklomagistrále. Aut asi jako v sobotu, magistrála průjezdná, jen na mĕ předpisů neznalí mĕšťáci řvali megafonem "tudy se na kole nejezdí" a já odpovídal hromovým hlasem carského důstojníka "ty víš ho... kudy se na kole jezdí" a nevím jestli to byl strach z uniformy, nebo snad poznání, že magistrála nemá označení pouze pro motorová vozidla, nechali mĕ bejt a jeli pomáhat nebo chránit nĕkoho jinýho.
U Karlových lázní mĕ málem sundal pod tramvaj nĕjakej pubertální nĕmcoevropan dĕlbuchem, ještĕ jednou, a skončím na áru.
Cesta domů z Průhonic už za tmy, Perla v 18 hodin zaplavena výbuchy jak Bejrůt, ale to už jsem byl na vtipálky připraven.
Pak že je zle, jenom kolik petard ti blbouni vystřílí zbůhdarma do luftu...
Popisovaly dneska moje děti, co bylo rajchetlí u nás ve vsi, kde si každý druhý stěžuje, jak je na tom bídně. Moc tomu nerozumím, proč kvůli sundání starého kalendáře ze zdi a pověšení nového musí být tolik rambajzu.
Taky tomu nerozumím proč se slaví to že směřujeme každým rokem více ke dnu.
Asi i kdyby na chleba nebylo tak zapráskat si musí.
Náš pes tím kyždý rok značně trpí.
Minulého jsme tak museli utratit jelikož se už z toho stresu nedostal.
I zvěř v okolních lesích si to musela užít.
Hm, když jsem si před lety při ojedinělejch rachejtlích střílenejch mimo Silvestra posteskla, že mi to vadí, byla jsem za sobca, co nemá smysl pro dětskou radost. Dnes se zas nesetkám s člověkem, kterej by neříkal, že mu to vadí (a to i na toho Silvestra). Asi lžou, protože kdyby jim to fakt vadilo,tak žádný rachejtle se nestříleju.
Tady to začíná už před Štědrým dnem (dělaj radost dětem), střílí se na Štědrej večer (prej svátky klidu, cha cha), a pak už vlastně furt každej večer nějaký rachejtle. Do jedné ráno 1.1. (ale myslím, že se to ozve i dnes, určitě nějaký zbyly). Grády to mělo těsně po půlnoci (to už kocour silně znervózněl a běhal zpod postele v jednom pokoji pod postel ve druhým pokoji a ven se bál). Dnes už jsou ty rachejtle lepší, tak nad blízkým městečkem byl docela pěknej ohňostroj. Akorát by mi to stačilo těch deset minut, čtrnáct dnů to mět nemusim.
http://praha.idnes.cz/novorocni-ohnostroj...
A| to mě docela překvapili letos u nás na vsi. Nejspíš se jim zalíbil opravdu vydařený velký ohňostroj na výročí založení vísky a tak o půlnoci si zase jeden střihli na hřišti - a mezi barákama bylo klidno a prakticky vymeteno, minimum bordelu a privátních žhářů.
Ja, mně napadlo, že by udělali líp, kdyby to osolili všichni najednou během deseti minut.
Nejlíp by udělali, kdyby se na všechno vyprdli. :-)
U nás to nedopadlo jako v Rondově, práskalo to celý večer, naprosto nahodile, zřejmě půlnoc si každý určil podle své hladinky sám. Kumulace pochopitelně po půlnoci, ale i v jednu měl někdo potřebu si vystřelit.
U nas to zacalo bouchat jeste pred setmenim, nejspis nejaky narodnostni mensiny slavily silvouse podle prislusnyho casovyho pasma. Hadam ze to zacali Jakuti a Japonci.
Národnostní menšiny v Perle netrpíme :-)
Máme tu sice skupinku velmi přizpůsobivých Vietnamců, a částečně přizpůsobivých Vasilů z místního Vasilostavu, a ti první snad ani nic neslaví a ti druzí naopak, slaví furt, ale velmi skromně a potichu, každý se svojí flaškou a rozervanou duší.
Před vánocemi se u nás Pod ledem objevil i jeden čistý Rus z Moskvy a rozhodl se zřídit si u stolku pod plátnem svoji mobilní kancelář, na výzvy servírek, že by se na to mohl vykašlat nereagoval.
Vzpoměl jsem si na ta léta výuky bratrského jazyka co do mě pracující lid investoval, a oslovil jsem jej "po jejich" a chlapec se okamžitě na telefonování vykašlal a jal se se mnou povídat a bratřit, nadšen že s ním někdo promluví jazykem Puškinovým a tak z trestné výpravy se stal večer meždunarodnej družby - čím více lihu tím lepší ruština, průšvih jako hrom :-)
Ja to mam s rustinou nemlich to samy, neni to divny? Akorat loni pri snorchlovani v Rudym mori jsem zapomel jmeno lodi nasi skupiny a jak jsem ve stresu lez postupne na kazdou z tech asi patnacti u utesu zaparkovanejch, stres narustal a na jedny jsem s popijejicimi gospodinmi mluvil celkem slusnou rustinou. Byly tam taky dva potapecsky kurzy, jejichz instruktori me zacali hledat na dne kolem. Nakonec jsem byl objeven na sousedni lodi. Ted to davam k lepsimu, ale tehda mi do smichu nebylo.
Co se v mládí naučíš :-)
Je překvapivé, že jsem ten jazyk zcela jistě 25 let nepoužil a ve škole jsem z něj nijak neekceloval, a přesto zjišťuji, že s pomocí trošky lihu mi naskakuje naprosto bezproblémově.
No měl si kliku že si narazil na loď našich osvoboditelů, dovedeš si představit, co by se dělo, kdyby ses takto krásně jazykově vybaven objevil třeba na palubě lodi maďarského námořnictva? :-)
Jak by dopad? Asi by taky přežil. To mi připomnělo, jak jsem po Plyši vyrazila do Liverpoolu na Velkou národní. Byla jsem v Durhamu, a když jsem se chtěla přemístit, zrovna stávkovali železničáři a National Expresem bych tam dojela až někdy po poledni, tak jsme vyrazily se ségrou stopem. Za Birminghamem jsme stoply nějaké Němce a že jedou taky na závodiště - bezva. Problém byl, že oni tam jeli demonstrovat a jednu chvíli to vypadalo, že to dobře nedopadne... Nakonec nás vyložili u brány.
Tak jsem tenkrát viděla tu jedinou Velkou, která se nekonala, ale nemohli za to ti demonstranti, ti akorát zdržovali a vynesli je z dráhy bobíci,selhalo startovací zařízení.
http://www.youtube.com/watch?v=b2jHwZ1JerY&...
Taky dobrá historka :-)
Jeden z mých strýců zažil něco mírně podobného, ještě když jako mladík chodil s mojí tetičkou, nějak se moc nezamloulouval jejímu otci, a tak se scházeli potají protože ten otec byl opravdu velmi přísný a zásadový. Strýček studoval v Praze, budoucí tetička v Hradci, a strýček každou volnou chvilku za ní jezdil stopem.
No co čert nechtěl, stopnul si budoucího tchána kousek od Hradce, takže bylo nutno slaviti svatbu :-)
No neblbni, Antonin Dura zbil zenichy a obtezoval svou Katerinu v komurce, takze opravdu bylo nutno svatbu slaviti. Ale z jakyho duvodu strycek musel slaviti svatbu s budoucim tchanem nechapu. Jedine snad v ramci registrovanyho partnerstvi, vzdyt tchan nema delohu.
Tchán byl opravdu důsledný, a strýček tetičku miloval.
Tak bylo nutno slaviti, jinak by si ani nevrz :-)
Myslím, že strýc s tetou jsou spolu už to bude 48 let, a tchánovi strýc jeho nátlak už prominul.
Doba, kdy dané slovo bylo nĕco, co mĕlo váhu odejde do nenávratna se strýcem, mám obavu. My už na "svätost:" máme pohled shovívavĕjší, a moji mladí přátelé už se radĕji vůbec nežení.
Mä s ní tři dĕcka, slušnej kluk, slušná holka, nesezdáni, zřejmĕ znechuceni tím, co předvádĕla generace moje.
Se vzpomínkou na konec loňského roku musím konstatovat, že k "výměně kalendáře" se přistupuje mnohem formálněji (přesné datum, dokonce přesná hodina, velká oslava) než ke svazku mezi dvěma lidmi, kteří navíc spolu sdílejí děti a majetek.
Myslek jsem si, že důvodem jsou nĕjaké ty dávky a podpory pro samoživitelky, ale jak kolem sebe koukám, asi to tak úplnĕ nebude, protože na psí knížku spolu žijí i slušnĕ situovaní lidé.
Můj alsaský kamarád to mĕl před lety spočítáno právĕ na tĕch podporäch. Oženil se až když starší šla do školy. Byl z toho šejdrem, říkal: připadal jsem si jako blbec. Mám s ní dvĕ dcery a jdu v saku s kravatou a kytkou požádat jejího papá o ruku jeho dcerunky.
lol