Červený neon nad recepcí Eurocampingu střídavě ukazuje datum, čas a teplotu vzduchu.
Je 11.8. 2012, 22:30 a je 32 stupňů Celsia.
Zdejší horko v oblasti La Safor je jiné, než vyprahlý, spalující žár Andalusie, je to takové to skleníkové vedro způsobené velkou vlhkostí ovzduší, každý rychlejší pohyb znamená propocené triko a na to, že se „gentleman nepotí" si nehrají ani zde domestikovaní Angličané. Ale ti tu dnes nejsou, jejich nový domov je o pár kilometrů níže, v severní části provincie Alicante. My jsme v nejjížnějším pueblu provincie Valencia jménem Oliva, a dnešní večer bude čistě španělský.
S příchodem Eura totiž turisté ze severu Evropy tohle místo opustili a důvodů asi bude hned několik. Už zde není levně ani pro Němce, natož teprve pro spořivé Holanďany, kemping za dunou mořského břehu, dříve obklopený sady pomerančů obklíčily asfaltové komunikace s bloky dvou až třípatrových apartmánových domů, kouzlo tak trochu utajené pláže se vytratilo stejně rychle jako hypotéční boom. Zůstávají jen řídce obydlené, nebo zcela neobydlené objekty, které zdobí omšelé cedule „na prodej" nebo „k pronajmutí".
Pomníky bláhových nadějí na snadné živobytí z pronájmu apartmánů se mění v černou můru celé španělské ekonomiky.
Nadává se na nenažrané bankéře a hrabivé kapitalisty, i když na počátku celé téhle hypotéční katastrofy byla vlastně také touha po bezpracném zisku jednotlivých dlužníků spojená s tragickou neschopností si dát jednu k druhé a spočítat si, jestli se investice do předraženého rekreačního objektu může vůbec kdy vrátit, natož aby se na ní dalo vydělat.
Plánování budoucnosti zde na jihu není doma.
Dneska máme fiestu a zítra, zítra to je daleká budoucnost, prostě „mañana".
Odliv zahraničních turistů a malý počet tuzemských, společně s úspornějšími režimy každé rodiny ničí místní restauratéry, oni tedy brečeli vždycky, ale posledních pár let mají k nářku už opravdu důvod. Na večeře se nechodí a popíjí se s mírou.
„Moje" zdejší restaurace „U dvojčat" tedy „Los Gemelos" má už třetího nájemce.
V zlatých časech „pesety" kdy tu vládl José se svojí početnou rodinou, bylo na sobotní večer nutno zarezervovat stolek už někdy ve středu a to včetně závazného objednání celého večerního menu, dneska nic objednáno nemám.
„Pro tebe, Kiko, stoleček vždycky najdu" řekl mi včera Fernando.
A měl pravdu. Za půl hodiny to vypukne, a přesto si můžeme pořád vybírat, kam se posadíme.
„Tobě točené, co si dá señora, señorita a ten druhý El Checo?" obhlíží mlsně blonďaté kadeře mé dcerky Pedro. „Obyčejní" lidé si tady tykají.
Přesně v jedenáct se zpěvačky chytí mikrofonu a už to na nás valí, bez seřízení mikrofonů a aparatůry, to všechno zvládá její kolega zajistit během prvního fláku.
„Co je to korazón, tati?" ptá se blondýnka.
„To je srdce, děvenko, srdce".
A opravdu, zpěvačce srdce plane, hoří, bolí ji, ztratila jej, či v něm něco uchovává, bez srdce ani notečku. Na tanečním parketu hopsají malé děti, na dospělé je buď stále ještě příliš horko, nebo mají trestuhodně nízkou hladinu alkoholu v krvi.
Zpěvačku vystřídá zpěvák, pak tklivý duet, ale žádné to kňouravě teskné flamengo, to patří dolů na jih, ale procítěné a hrdé paso doble.
Pak zpěvačka něco zvolala a všechny señory a señority se najednou houfují na parketu a všechno se dává do pohybu. K vlnícím se dámám se postupně přidávají jejich protějšky a už se tančí jako o život.
Některé kousky mají vlastní choreografii, kterou všichni tanečící ovládají a je mi stále záhadou, jak ti lidé, každý z jiného kousku velikého Španělského království tančí jednotně - dva kroky doleva, krok doprava, otočka, tlesknout, dva kroky vpřed, jak na spartakiádě.
Pryč jsou starosti, bankéři a hypotéky, zpíváme a tančíme. A že je horko?
No vždyť je léto, to horko prostě bývá.
„Snad už nechceš jít domů, Kiko?"
„Musím Juane, moje mujeres jsou už unavené a ospalé..."
„Ospalé, vždyť jsou terve tři hodiny?"
„To víš, ženský, nic nevydrží."
To señor Miguel je jinej borec. Tančí mambo!
Neodolal jsem, a natočil jsem vám jej.
Sledujte plnoštíhlého muže vpravo.
http://www.youtube.com/watch?v=7J2nM3AOxfY
Jindra