O češtině

Bylo by hloupé, kdybych tajil, že jsem s češtinou, tedy spíše s předmětem nazývaným „jazyk český" nezápasil už od dětství. Možná to spolu nesouvisí, ale možná že to bylo zásadní, ale i tak vám to povím, jak jsem začal psát.

Tužkou, pochopitelně, jako všichni moji spolužáci.
Plnící pero jako symbol a znak toho, že se ten malý člověk naučil psát vydávala obřadně třídní učitelka soudružka Dušková. Malá slavnost - první plnící pero dostává jako první Doubravka Málková (miluju ji platonicky dodnes). A pak každý druhý, třetí den, nějaký spolužák dostal od Duškové plnící pero, jen já nic. Uplynul rok, a já psal tužkou.

V druhé třídě jsem polykal slzy.
„Kde máš pero?"
„Nemám. Soudružka učitelka Dušková mi ho nedala."
„Každý píše plnícím perem, jen pan Jindra musí mít nějaké extrabuřty....."

Chlapi nebrečí. Zvednou bradu a řeknou „pcha!"

Pak už legálně držené plnící pero vystřídal „číňák" ale dopadlo to vždycky tak - sloh 1, gramatika 4.
„S trojkou z češtiny tě na průmyslovku nevezmou" řekla máma a sehnala mi doučování.
Víc mě ponížit snad ani nemohla! Ta doučovatelka, učitelka ze sousední školy a náhodou její pacientka, měla dceru 17 a mě bylo 15. Neznal jsem ji, ale cítil jsem se pokořen, že mě někdo musí něco „doučovat" jako „bych byl nějakej blbeček".

To byl můj poslední střet s českým pravopisem.
Nenaučili mě to.

Ale naučil jsem se číst.
Četl jsem všechno, po regálech v knihovně. Nejraději verneovky a pak Dumase (staršího). Ale přejel jsem vlastně všechno co se mi dostalo do ruky, v naší obvodní knihovně. Když jsem dostudoval, až tomu nešlo zabránit. Pracoval jsem v Hybernské, za rohem Dlážděná a fenomenální antikvariát. Za korunu Dostojevský za pět korun Malaparte...

Sbíral jsem knížky stejně jako dnes československé sklo.
Rané anarchistické prózy Wolkera za 6 Kč.
Kdo z Vás to četl? Kdo z Vás to má?

Dělník je smrtelný práce je živá..... to zná každé tele.

Protože Jiří Wolker je „můj" básník a spisovatel povím jen jeho nadčasovou moudrost:
Až budou mít všichni lidé knoflíky, budou všichni lidi šťastní.

To napsal ten umírající kluk před sto lety a je to stále pravda....
Jsem asi beznadějný romantik co si přeje, aby bylo víc knoflíků a věřím, že to jde.
Musí to jít!

Jindra