Nabíjení elektrokola

Můj táta se tak trochu podobal tetě Kateřině z Jirotkova Saturnina. Ne že by trousil při každé příležitosti nějaké přísloví, ale řadu běžných životních situací dovybavil nějakou průpovídkou, nebo jak se dnes módně říká „hláškou". V dětství nám to dost lezlo na nervy, a připadalo nám to trapné, protože jsme přesně věděli, co naše moudrá hlava rodiny pronese, ale to už je teď vlastně jedno. (Vím tati, jedno je jen kolečko od trakaře).

Nakonec, po létech zjišťuji, že si musím dávat moc velký pozor, abych některé ty jeho dovětky nepoužíval sám, a někdy si na ně vzpomenu, pro jejich tak okatou a samozřejmou pravdivost.

Vzpomněl jsem si i tuto neděli.
Myslel jsem si, že vyzkouším, jak funguje nabíjecí stanice pro elektrokola v obchodním centru v Praze ne Chodově. (http://ekolo.cz/nabijeci-stanice-i-na-elektrokola-n117)

„Myslet znamená prd vědět, milý synu!"

Ano je to tak.
Od nás z Perly středních Čech je to na Chodov 20 kilometrů, projedu tak 4Ah a ty bych měl na Chodově dobít tak během hodinky, tu dobu proflákám po obchodech s elektronikou a cyklopomůckami. Když nabíjení nebude fungovat, nevadí, popojedu k mámě do Braníka, tam naláduju baterii naplno a pojedu domů a ještě budu mít pár ampérhodin v rezervě. Takový byl plán.

Ve žlutém patře parkovacích garáží jsem dobíjecí stojan našel hravě. V provozu, protože světlo svítí zeleně, dvířka k zásuvkám otevřené - jedna pětikolíkovka na auto a jedna běžná zásuvka.
Stojan na dvě kola vedle dobíjecí věže.
„Asi tady zapracoval nějaký můj kolega, statik" říkám si a v duchu se bavím, protože z jedné zásuvky mohu dobít pouze jedno kolo, čili počet stojanů je přesně podle správných zásad rozumné statiky předimenzován dvakrát.

Nabíječka v zásuvce a druhý konektor v baterii, a nic. Větrák se netočí, nejde tam proud.
Beru do ruky leták a tam stojí - „zahájení nabíjení nastane po zavření dvířek".
Zatlačím na dvířka, s cvaknutím se zavřou ale jinak nic.
Nenabíjí, ovšem dvířka nejdou zpět otevřít, můj napájecí kabel k nabíječce je nadobro a definitivně uvězněn v nabíjecí věži. Žádná tragedie, je to běžný síťový kabel od počítače, mám jich doma asi deset. Doma!

Já chci ale nabít, když to tady nefunguje u mámy, a to bez kabelu nepůjde. Vyrážím tedy do Datartu koupit kabel nový, jedenáctý. To že bych v neděli odpoledně měl shánět obsluhu nabíjecího stojanu mě ani nenapadne, volím pro mě jednodušší řešení.

Kolo je bezpečně zamčené ve stojanu, prostor garáží monitorován kamerami, nemám o kolo žádnou obavu. Ano, byl jsem viděn, protože po návratu z obchoďáku se ke mně hrne zřízenec, jestli mi může nějak pomoci.

„Ale zapomněl jsem si příručku Sedlák ve městě a zacvaknul jsem si kablík do té nabíjecí věže, ale všechno už je v pořádku, mám nový, pokračuji dál. Prostě zase jedna věc, která nefunguje."

„Ale ono to funguje, pane. To si musíte zajít na vrátnici, vydají vám čipovou kartu, a já vás to naučím, a taky vám vrátím ten kabílek".

„Chytrost nejsou žádný čáry" škodolibě se mi směje odkudsi tátův hlas.

Vrátný očividně zpruzen tím, že musí přestat koukat do blba a musí se pohnout, mi kartičku beze slova vydal, ten dobrý muž s ní zamával nad dvířky nabíjecí věže, a dvířka byla odemčená. To bych stejně nevymyslel, protože to místo, kde se kartička má přiložit nějak zřetelně vyznačeno není.

Po odemknutí kartou a následném zavření se ten pylon uvolí mě vydat trochu té elektřiny. Přitom prý svítí modře. No já si už nabiju jinde, nebudu tu další hodinu lelkovat.
Vrátný, kterému kartičku po minutě vracím, je dost zmaten. Že prý musí zapisovat, kdy kartičku vydal a kdy mu byla vrácena, a já jsem celou akci provedl tak rychle, že nestačil ani zapsat, že mi jí vydal. A že neví, co má dělat.

„Nevíš-li si rady, Sokola zavolej" - ne to mu neřeknu, tati.

Po troše tápání už tedy vím, jak to dobíjení funguje. A taky vím, že je to vlastně jen takový humbuk a kulišárna. Dobíjet lze buď jedno kolo, nebo jeden automobil. Nevím, jak dlouho se dobíjí automobil, ale moje kolo 3.5 hodiny. Tedy když dobíjím já, nikdo další nemá šanci.
To není služba, to je jen divadýlko.

Aby to mělo praktický smysl pro elektrokolaře, kteří kolo odloží do nabíjecího stojanu a obejdou si nákupy, nebo metrem zajedou do centra, muselo by těch stojanů být mnohem víc. Bez trapného vydávání kartičky ve vrátnici. Cvaknu nabíječku do stojanu, vhodím do přístroje pětikorunu, a už to frčí. Takhle by to mělo fungovat.

„Nic na světě není zadarmo, synu"
I tohle teatrální nabíjení zdarma neplatí pan generální Pražské energetiky ze svého....

Jindra 24.7. 2012