Na snídani ve Strasbourgu je moc brzo, celé město ještě spí.
Tady to umím, rovně, pak u mekáče doprava přes park a jsem u kanálu Marna-Rýn, který bude mojí navigací dalších 70 kilometrů. Trochu vystrašeně sleduji oblohu a čekám, kdy se nad obzorem vyloupne ten neúprosný, zářící tyran, ale „zatím dobrý".
A „u mě dobrý" to je další dvě hodiny, slunce je už sice nad obzorem, ale buď ho zakrývají mráčky, nebo se nepropálí tím mlhavým oparem. Ale nějak se nedokážu uvolnit, čekám nějaký podraz.
Když se bude měnit počasí, jistě se zvedne vítr, a z roviny mi udělá Alpy.
A jestli jsem si to nemyslel, už je to tady.
Jenže vítr je tentokrát kamarád, něžně se mi opře do zad a postrkuje mě dopředu s přibližováním stále zvětšujícím se oblinám Vogéz.
Během snídaně v bistru v Saverne venku rychle sprchne, ale tak, že to ani cesty nestačí umýt, jen to nádherně pročistí vzduch.
Cesta podél kanálu ze Saverne do městečka Arzviller patří mezi nejnádhernější „kanálovky" které jsem kdy jel, pokud není vůbec nejkrásnější ze všech. Cesta vede nejdřív asi 12 kilometrů po rovině podél širokého kanálu uprostřed pískovcových skal a pak nový kanál opouští a pokračuje podél, a v jednom úseku i po konstrukci nad kanálem starým. Opuštěná zdymadla, která vytváří tůňky a u nich očíslované domky, některé chátrající, jiné zrekonstruované s rozkvetlými předzahrádkami, ticho, klid, ráj.
A přitom se pomalu ale jistě stoupá a jinak náročný přejezd Vogéz se mění v pohodlnou projížďku rozkvetlou krajinou. Před Arzvillerem ale konec, starý i nový kanál se opět spojují, a vrchol hory podjedou tunelem a já si musím přišlápnout.
A už jsem skoro nahoře, navigace říká, vem to doprava tou pěšinou, hezká zkratka.
Svah začíná být strmější, správný cyklista jde ze sedla, a já taky. Tak se projdu, a co?
Dvěstě, třista metrů, cesta končí a proti mě chlápek s hráběma.
"GPS, že jo? Tady není žádná cesta, konec."
Směje se dobrácky, ne zlomyslně.
"Merde" zakleji.
"Deutch?"
"Němec? Já? To chraň Bůh!"
"Holanďan, Belgičan?" vyzvídá.
"Jsem z České republiky!"
"Olala, to je daleko, Československo...
Hele, vidíte támhle to bílé stavení? Vemte to loukou k němu, tam už je zase cesta."
"Díky, zachránil jste mě, zpátky dolů bych nerad".
"To nic, šťastnou cestu!"
"Děkuji vám, i vy mějte krásný den" strkám kolo do louky.
"Počkejte! Už jste jedl? Za deset minut obědváme, nechcete se přidat?"
"Ne, jste laskav, musím dál..."
"Tak když musíte, tak bon route..."
Zápasím s kolem tou loukou, a až na cestě mě to došlo. Ten dobrý muž mě pozval na oběd.
Jen tak, zbloudilého cyklistu ze země, o které moc asi neví.
A dál cesta byla už jen z kopce až do Nancy.
Nancy je honosné bývalé hlavní město Lotrinska, ovšem je už mnohem francouzštější než alsaský Strasbourg, kde těžko utají, že Alsasané jsou více Němci než Francouzi.
A kolébka francouzské secese, Gallé, Daum, nancyská škola, k vidění spousta věcí. Můj plán je ale jiný.
Vyprat, najíst se a spát. Do Paříže ještě tři dny cesty.
Ráno je znát, že už jsem pátý den na cestě.
Dobré je, že jsem se už naučil rychle zabalit a vypravit se, věci pomalu dostávají svůj řád a místo, horší je, že se cítím unavený a nedospalý.
A také mám strach jestli tentokrát to navigačně zvládnu. Až do města Toul je všechno v pohodě, jede se podél řeky Mosely, ale pak nastává chaos. Navigace mě žene po cestách, které existují jenom v jejích mapách ale reálu nikoliv a jediná přímá komunikace je silnice N4, a na tu s kolem nesmím.
Rozhodnut neudělat chybu, jedu od vesnice k vesnici a přepečlivě kontroluji mapu. Dva, tři kilometry po prašné cestě, ale mám to. Krizový úsek jsem překonal. K nalezení otevřené restaurace poblíž je ovšem google maps přímo ideální. Chvilinku před dvanáctou usedám ke stolku a nechám se hýčkat paní hostinskou.
„A k pití?"
„Perlivou vodu, prosím."
„Sklenku?"
„Ne, celou láhev prosím."
„Půl litru nebo litr? Aha, promiňte, už vím, že se ptám...."
Pod slunečníkem bylo dobře, tak ještě kafíčko, ale čas je neúprosný, musím dál.
Jasně modrá obloha, bezvětří a to známé pomlaskávání bot lepících se na asfalt, když do kopce srabácky kolo vedu.
A najednou jako by mě přes hlavu hodili duchnu, chce se mi spát. Nezvladatelně. Kdekoliv, ale hned.
Klidně si ustelu na lavičce u památníčku padlým Velké války, co jsou v každé vsi, ale, k čertu, památníčky jsou, i lavičky, ale na poledním slunci! Trochu úcty, jak má člověk zavzpomínat na padlé kamarády, když mu slunko pere na hlavu?
Já snad lehnu i na louku, ať mě sežerou mravenci, musím spát.
A když je Francouzům zle, musí zasáhnout baba.
Asi už začínám být Frantík, protože i mě spasila.
Panna Orleánská, Johanka z Arcu.
Ve zbroji střeží moji lavičku, na které jáklimbám. Dvacet minut stačilo.
A pak chvilku nahoru a dolu, kousek polem, když jsem polevil v navigační ostražitosti a jsem zase starého dobrého kanálu ze Saint-Dizier do Vitry-le-Francois. Posledních třicet tedy výrazně zrychluji, skoro až na hranici svých sil.
A jsem tu a na hotelu, co jsem včera rezervoval a musel potvrdit kreditkou, že jistojistě přijedu, jinak mě prachy propadnou cedule, že mají zavřeno, a to na celý týden. Rána do palice.
Pár vteřin paniky a pak zase „ty internety". Ve městě jsou další tři hotýlky.
Hned ten první, za rohem, má volno.
„S kolem si nedělejte starosti, vezmu si ho na pokoj, slečno."
„Ale je to v druhém patře, výtah nemáme, pane."
„To nic neznamená, jsem přeci chlap!"
„To zcela jistě, pane."
Nechci být paranoidní, ale mám pocit, že ty francouzské hotelové recepční si ze mě neustále utahují.
Kdybych měl popsat další den, řekl bych "klid a pohoda v kraji Champagne". Soňa by to asi viděla jinak.
Ráno "na kanál" a pak podle vody do Chalôns a pak zase podél vody do Épernay, kdybych nepotkal zajímavý most vlastně nic zvláštního, obrázek co už jsem si "na kanálu" zvyknul vídat. A odpoledne dál, uchlácholen "tady to důvěrně znám" jedu podle googleho, a končím na polní cestě.
Hůř. Přední kolo zahučelo do nějaké rejhy, a měl jsem co dělat, abych nepokousal kukuřici. Ale vybral jsem.
Jak jsem se tam mlel, jestli jsem do něčeho drknul rukou, nebo co, hodinky vyhodnotily moje chování jako nehodu, a zpustily poplach.
Vibrovaly a vrčely na ruce a tvrdily, že mám nehodu. Tak jsem to vypnul a pokračoval v hledání cesty z kukuřice na silnici.
Za dvě minuty volá Soňa, vyděšená k smrti.
Hodinky jí totiž poslaly tuhle SMS:
Zařízení Garmin uživatele Jindra8526 detekovalo nehodu. Jste uvedeni jako kontakt pro tísňové volání.
Poloha nehody: 49.057146,3.914184
Safra. Příjmení babičky za svobodna i hlavní město Finska? Prošel jsem testem příčetnosti, ale to Soňu moc neuklidnilo, naopak.
Proč si hned nenapsal, že si OK? Umřela jsem málem strachem!
Zkuste vysvětlit ženě, že jste to tam nastavili před dvěma lety, a zapomněli, že to něco takového umí a dělá...
To jen kytka nespraví....
A pak dál, Champagne, trochu vlnky, zelená Marna, vše krásné, skvělé, ale pocit provinění, tam někde vzadu, má recht, měl jsem okamžitě volat...
Co bych dělal já, dostat takovou zprávu?
Někdy ta "moc chytrá" technika může pěkně pozlobit. Vypnu to, zbytečné hlášení.
Poslední noc před Paříží v městečku La Ferté sous Jouarre.
„Kartička od pokoje, a tady je PIN k dveřím hlavního vchodu, kdybyste se vracel po desáté, pane."
„Dá se u vás povečeřet, slečno?"
„Ano, samozřejmě, pane."
„A točené pivo máte?"
„Ano pane, Afflingem nebo Heineken, pane."
„Tak to ten PIN nebudu potřebovat, odsud se dnes večer nehnu."
Sedmý den je Stvořitelem předurčen k odpočinku, a já si vskutku hověl.
Do města světel sedmdesát, podél vody, známou cestou.
Soňa už je taky na cestě, večer se uvidíme.
„Ty to zase uděláš ??!!!"
„Nevím o čem mluvíš, Soni?"
„Ale víš, dobře víš!"
„Nevím."
„V tý Paříži, ty se to chystáš udělat, přiznej se!"
„Když víš, že chystám, tak co se ptáš?"
„A proč? K čemu je to dobrý?"
„K ničemu, ale já prostě musím, znáš mě...."
„Chlap, je mu šedesát a chová se jako děcko...."
Musí mít poslední slovo, ženská, ničemu nerozumí.
Udělal jsem to.
https://www.relive.cc/view/g36792171415
https://www.relive.cc/view/g36839571317
https://www.relive.cc/view/g36877832921
https://www.relive.cc/view/g36892033539
https://www.relive.cc/view/g36936690683