Na Sveti Jure

Nechal jsem se společně se svou manželkou Blankou zlákat a na přelomu května a června jsme společně s její sestrou a jejím manželem vyrazili s jednou libereckou cestovkou do Chorvatska. Celý zájezd byl organizován především pro cyklisty. Jako bonbónek na závěr celého pobytu vyrazilo pár cyklistů zdolat Sveti Jure. Tato druhá nejvyšší hora v Chorvatsku (1762 m) se vypíná v parku Biokovo ve střední Dalmácii. Z místa našeho pobytu v Duče, nedaleko známějšího Omiše, jsme po snídani vyjeli autobusem do Podgory, která je jedním z nástupních míst pro cyklistické nadšence, kteří chtějí zkusit své síly s výše jmenovanou horou. Když jsme projížděli Makarskou, upozorňoval nás náš „cykloprůvodce" na rezavou čáru, která se táhla těsně pod vrcholy hor vypínajících se po naší levé straně. „To jsou svodidla silnice, kudy pojedete", říkal s úsměvem. Lehce mě zamrazilo. Ty kopce byly tak děsně vysoko. V přívěsu našeho autobusu bylo na čtyřicet kol, ale na pomyslný start v Podgoře si vzalo kolo jen osm „účastníků zájezdu". Blanka byla mezi námi jediná ženská. Vyrazili jsme. Po pár set metrech cesty zpět jsme zahnuli vpravo a hned to začalo. Stoupání a stoupání se táhlo mezi domky Podgory. Vlásenka za vlásenkou. „A jedeme si podle svého", hned ze začátku podotkla Blanka. Ostatní nám zmizeli a my šlapeme na chvostu. Po sedmi kilometrech stoupání, ale i nádherných pohledů na moře a nádhernou krajinu jsme konečně u vstupní brány do parku. Tam svačí pár cyklistů z naší party, pár jich už vyrazilo dále. Jdu si pro mapu parku a platím vstupné. Je 1. června, začátek sezóny, a tak platím v plné výši. Po krátkém odpočinku a doplnění energie pokračujeme. Na silnici je napsané kolik kilometrů nám zbývá. Ta „třiadvacítka" je poněkud deprimující. Jedeme pro změnu lesem borovic. Samozřejmě do kopce. Vyjeli jsme z lesa a .... Ten pohled na moře je nádherný, ale nejsme ani v polovině cesty. Naše pomalé, ale strojové tempo slaví úspěch. Dojíždíme jednoho z „našich". Potupně tlačí kolo. Konečně jsme v sedle Staza, které je zhruba na poloviční cestě k vrcholu. Restauraci a houfy turistů, kteří sem vyjeli mikrobusy a auty necháváme bez povšimnutí za sebou a šlapeme dál. To už jsme na náhorní krasové plošině. Chvílemi se svezeme i z kopce, ale to netrvá dlouho a po několika kilometrech jsme konečně na silnici s onou rezavou čárou, svodidly, které jsme viděli ráno od moře. A dojíždíme dalšího „účastníka". Je mu zle od žaludku. Ono to chce doplňovat energii a hlavně pít. Nabízíme rozinky a společně pokračujeme vzhůru. A potom už ztrácíme definitivně výhled na moře. Skály kolem jsou impozantní a mně to připomíná filmy s Vinetouem a jeho „bílým bratrem". Když se nám konečně poprvé otevře výhled na Sveti Jure a vysílač na jeho vrcholku, jen tiše heknu. Sice jsem si o této cestě četl na internetu a měl bych být na ten pohled připraven, ale... „Ježíš, to je ještě tak daleko", slyším vedle sebe Blanku. Je, a bude hůř. Ale vše má svůj konec. Jsme na posledních vlásenkách pod vrcholem. Ty tedy stojí za to, ale to už vidím na odpočívadle pod vrcholem na nás mávajícího „šéfa" výšlapu. Nakonec jsme na vrchol dorazili všichni. Obešli jsme vrchol, udělali „pamětní foto" a hlavně jsme se „kochali" okolím. Po jídle a odpočinku následuje 30 kilometrů dlouhý sjezd. Nic se nesmí přehánět, kdyby někdo trefil díru i na jinak celkem slušné asfaltce, byl by to asi tanec. U brány do parku na sebe čekáme a společně jedeme dál. Přes Makarskou a Baška Vodu do Brely, kde na nás má čekat autobus. Do Makarské pořád z kopce, ale potom po Jadranské magistrále pro změnu do kopce a hlavně v silném provozu. Po 75 kilometrech konečně vidím u restaurace náš autobus. Kola necháváme na starost švagrovi, který s námi nejel, a jdeme hasit žízeň. První pivo jen lehce sykne a druhé už si vychutnávám.... Blanka si vysloužila od ostatních potlesk na „otevřené scéně" a já jsem na ní „pyšnej". Jen tak mimochodem, od šedesátky nám chybí dva roky.