blogy o životě s kolem i bez kola

NaKole.cz > Blog > HMS > Koleno poprvé a zdánlivé maličkosti, ze kterých jsou nezapomenutelné zážitky.

Koleno poprvé a zdánlivé maličkosti, ze kterých jsou nezapomenutelné zážitky.

Začalo to samozřejmě mnohem dřív, první příznaky se objevily na kopci, na hřebeni, bolest při sestupu se dala trochu zmírnit hůlkami nordic walking, úleva pak přichází jedině při jízdě na kole nebo v bazénu při plavání. Snažím se koleno rozhýbat, ale nakonec mé kroky vedou do specializovaného rehabilitačního centra Malvazinky. Ujímá se mne sympatický lékař a jeho verdikt po druhé návštěvě a několika injekcích zní - operace menisku. Sám mne upozorňuje, že neví, jak to uvnitř vypadá, ale zdá se, že bude stačit meniskus přichytit. Doporučuje koleno moc nezatěžovat a domlouváme se na začátek nového roku, souhlasím, chci stihnout jarní sezónu se srazem. Skončil Vánoční maraton, uzavřel se rok, začal nový, stihla jsem vyměnit šanony v kanceláři a všichni, jsme v napjatém očekávání, kdo bude na hradě v příštích pěti letech. Tak jsme se dočkali, vládnout bude vidlák.

24. 1. 2013 mam zabalenou tašku s noční košilí, županem, od půlnoci včerejšího dne jsem nepila, nejedla, v půl osmé se hlásím v přijímací kanceláři. Dlouho čekám na lékaře, když konečně začíná ordinovat, sestra se mnou vypisuje nezbytné papíry. Zděsím se ve chvíli, kdy se mne ptá, jestli se bude operovat pravé koleno, „ne, levé koleno" zdůrazňuji, ona má ve svých poznámkách zaškrtnuté pravé, tak na natištěném panáčkovi označuji levé koleno a podepisuji další souhlasy, že se mohou medici koukat do mé dokumentace, navštívit mne na lůžku a tak dále. Při podpisu posledního lejstra mi sestřička oznamuje, ještě jeden podpis a jdeme na operaci „palečku" skoro začínám křičet, že „jdu na operaci levého kolene"! Ještě jednou důkladně kontroluji panáčka, co všechno má zaškrtnuté. Pan primář mi raději na nohu dělá fixou šipky, aby bylo vše jasné i o patro výš. Je skoro jedenáct hodin, nejraději bych měla zákrok za sebou. Dostanu přidělenou postel, budeme tu tři, dámy jdou až zítra na totálku pravé kyčle, tak ještě dneska mají oběd a chtějí si povídat. Probereme vše, včetně nemocí a rodin, všechno nejsem schopná vnímat, čtu si Sněhuláka a snažím se nevnímat vlekoucí čas a kručení v břiše.

Konečně přichází sestra a mohu si obléknout slušivého andílka, sedám na křeslo a jedeme dlouhou chodbou, na jejímž konci je operační sál. Sestra zvoní, musím opustit křeslo a předsálím jdu po svých, ulehám na lůžko u okna, venku sněží, vzpomínám na uplynulý víkend, který jsem naposledy v letošní zimní sezóně prožila na běžkách. Představí se mi sálová sestra, měří mi několikrát tlak, zastaví se i pan doktor, jsem poslední v operačním plánu a na jeho otázku „tak co, jak se daří? Odpovídám pravdivě, že bych to ráda už měla za sebou, ale že jsem ještě stihla o víkendu lyže" trochu se vyděsí a povídá, že tedy jdeme na to! Pak přijdou dva mladíci, ptají se jak mi je, no jak asi před operací, sundávají mi andílka a přikrývají zeleným prostěradlem. Mezi sebou vtipkují, „ty podáváš pero já piják" nasadí mi čepici a jedeme na operační sál. Naposledy zdůrazňuji, že operovat se bude levé koleno a chci celkovou anestezii, nemusím všechno co se kolem mne děje slyšet, na sále hraje příjemná hudba. To už mám přivázanou pravou nohu, v ruce, kanylu a míchají mi šťávičku na uspání. Mladí asistenti ještě vtipkují, že mi krásně nabarví nehty, to když mi žlutou desinfekcí natírají celou levou nohu. Přichází pan doktor a s úsměvem, který schovává, pod rouškou mi oznamuje, že se jde kouknout na to moje sportovní koleno, mladík asistent mě pohladí po holém rameni.

Něco se mi zdá, nevím co, ale slyším kolem sebe hlasy, ptám se kolik je hodin, kde je pan doktor a jestli mám obě nohy. Jsem ujištěna, že nohy mám, pan doktor napíše zprávu a přijde za mnou. Mám pocit, jako bych v sobě měla nejméně dvě lahve vína, třes celého těla nemohu zastavit, ale prý je to reakce na narkózu, nemám se vůbec za co omlouvat. Dámy v pokoji mě vítají, pouští si romantiku od Pilcherové, nechávám si nasadit ponožky a doufám, že se brzy zahřeji. Přichází pan doktor, vnímám, ale ještě to není ono. Se slovy, že moje koleno bylo docela překvápko, ale snažil se, aby bylo zase v dobré kondici. Na sále jsem byla hodinu a půl a prý se docela zapotil. V koleni mám drén, zatím se nádobka plní krví a prý je to dobře, otok chladím gelovým polštářkem. Navzdory večerní debatě kandidátů na prezidenta preferuji čistě osobní potřeby a stále bojuji s téměř abstinenčními příznaky po anestezii. Na dámy čeká jejich velký den zítra, tak trochu zůstávám mimo pozornost. Později se statečně vydávám s pomocí dvou sester na WC a výlet to je velmi vysilující. Sestřička raději přiváží kolečkové křeslo, kdybych náhodou omdlela, nemám k tomu daleko, ale nakonec se vracím do postele po svých. Sestřička mi o půlnoci dává léky na bolest, zatím žádnou necítím, ale přeci jen noc bývá dlouhá, vezmu si také prášek na spaní, protože sousedka dost hlasitě chrápe. Pohled na večerní město se mi začíná mlžit a oddávám se nemocničnímu spánku.

Mrazivé páteční ráno, za okny se probouzí Praha, tady na kopci ji máme jako na dlani, ale mně víc zajímá moje hybnost a naplněný sáček od drénu, který mi kouká z kolene a propouštěcí papíry. Operace začínají dneska v devět hodin, vizita před půl devátou a pan doktor ostatním členům vizity vypráví, jak jsem mu na operačním lůžku líčila o svém víkendovém lyžování. Se slovy „tak co naše sportovkyně" mi oznámil, že moje koleno byl docela masakr, meniskus zcela utržený, chrupavka opotřebovaná, něco bylo vrozené, ale více méně vše opotřebované. Co prý dělám za sport, odpovídám pravdivě, hlavně kolo, taky hory, lehké lezení a lyže. S kolem souhlasí, méně už s jízdou v terénu a lezení prý raději nebude komentovat. Nicméně pro nadcházející 4 týdny si musím vystačit se dvěma francouzskými holemi a opravdu začínat zlehka. Má první otázka byla, kdy budu moc rehabilitovat na rotopedu, ale že budu poctivý pacient. Mám se přijít podívat v úterý a dneska stihnu odvolit ve svém volebním obvodu. Opouštím rehabilitační centrum na kopci a o dvou žlutých berlích se pomalými krůčky blížím k východu z budovy.

Docela dobrá zkušenost, taková operace, nestihla jsem sice napsat poděkování do návštěvní knihy na oddělení, ale starali se o mne velmi hezky. Třikrát se musím zvládnout píchnout do břicha, snad kvůli embolii, sama to nedokážu, ale manžel je ochoten pro mne tuhle službu vykonat. Začínám se soustředit na lehkou rehabilitaci a na pomalý návrat mezi chodící. Stihnu jarní sraz? :-)

27.01.2013 vložil/a: HMS
karma článku: 5.58

Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé

[+]

Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Diskutovat k blogu (72 reakcí)

Vytisknout

Přeposlat známému

Sdílet |