Maďarsko cyklistům (ne)přející

Úvod

Po několika zkušenostech s putováním na kolech (Graz - Břeclav, Praha - Brno, Linz - Znojmo, Šumava), jsme se s kamarádem Radimem rozhodli, že zkusíme něco lehce delšího, než 3 - 4 denní výlet. A tak se v našich hlavách, a pak i v mapě zrodil cyklovýlet po Maďarsku.

Den 1., 3. 6. 2017, sobota.

Vlakem jsme se dopravili z Brna, Dolního nádraží (byl to první výlukový den Hlavního nádraží) do Štúrova. Cestu nám zpříjemnily dvě čerstvé důchodkyně, nakloněné všelijakému cestování a bavily nás celou cestu svými zážitky z cestování po světě. Jely, stejně jako my, do Štúrova.

Cesta rychle ubíhala a v 11:10 jsme vystoupili ve Štúrově. Náhle, jako bychom se ocitli 20 či spíše 40 let zpět v minulosti. Nádraží je šedivé, škaredé, bez výtahu. Všichni důchodci, kterých jelo do místních termálních lázní snad 100, pomalu tahají objemné kufry po ošoupaných kamenných schodech. My chvíli čekáme v podchodu, a pak také bereme svá těžká kola a stoupáme po schodech nahoru. Následuje chvíle příprav a nakonec vyrážíme od nádraží směr centrum.

Centrum už je pěkné, náměstíčkem teče "potůček" a v místním obchůdku umí nejen maďarsky ale i česky :-)

Po nakoupení nějakého toho jídla a vody, což se mě nechtělo tahat vlakem, přejíždíme k mostu přes Dunaj směr Ostřihom. V městě samotném vybíráme 20 000 HUF, cca 1780 Kč, a směřujeme podél Dunaje směrem k Budapešťi.

Cesta je klidná, vlevo se objevují krásné štěrkové pláže, kde chvílemi odpočíváme a fotíme slovenské břehy. Poté cyklostezka přejde na silnici č. 11 a je po klidu. I na sobotu je celkem silný provoz, cesta je celkem úzká a zjišťujeme, že Maďarsko asi příliš cyklocestování nakloněno nebude. Projíždíme městečko Pilismarót, pak Dömös, kde si v místním říčním přístavišti dáváme langoš a pivo. Lavičky u občerstvení jsou plné krásných, sotva plnoletých maďarských děvčat v bikinách, takže se nám vůbec, ale vůbec nechce odjíždět.

Nakonec ale musíme, loučím se s obsluhou občerstvení (naštěstí paní uměla anglicky) a pokračujeme dále dunajským ohbím. Přes Visegrád a pak dále na jih. Na začátku Leányfalu konečně opouštíme nepříjemnou jedenáctku a dostáváme se do trochu příjemnějšího terénu. Držíme se stále těsně u Dunaje, a také cyklistů pomalinku přibývá. Nicméně i tak jsme na cestě, jako cyklisté, téměř sami.

Pomalu se dostáváme na budapešťské předměstí, cyklodoprava pomalu houstne. Slunce se kloní k západu a my se pomalu blížíme do naplánovaného kempu. Následují dvě objížďky kanálů, které se vlévají do Dunaje, poté přejezd přes železniční most na levý břeh Dunaje, a pak nekonečná cesta městem (chvíli jak říkám tzv. Ho-či-minovou stezkou - kolem trati a přes trať) do kempu, před kterým nás téměř zadrží hlavní cesta č. 3. Tu naštěstí překonáváme náhle objeveným cyklopřejezdem. A jsme v kempu.

Arena Camping Budapešť je tichý a relativně prázdný kemp. Po 78 km jsme rádi, že máme kde složit hlavu. Sympatická hnědovláska s krátkým mikádem mi snad půl hodiny ukazovala, kam máme určitě v Budapešti zajít. Neměl jsem to srdce jí říct, že hned druhý den opouštíme Budapešt. Navíc mi přišlo, že ti Maďaři mají ty holky nějak podezřele krásné. Tak jsem si to užíval.

Kolem 21 h uléháme do stanů a rychle usínáme za podezřelého krákání krkavců? Chvíli to vypadá jako na hřbitově. Ale jsme odolní kluci, tak nám to nevadí.

https://mapy.cz/s/1KeBP

Den 2., 4. 6. 2017, neděle.

Sbalili jsme stan, provedli nezbytnou hygienu a odhlásili se v kempu a zaplatili. Na recepci, a to jsem se už ani nedivil, seděla nádherná modrooká dlouhovlasá blondýnka, téměř éterického vzezření. Roztomilá a sympatická tak, že jsem měl chuť se v kempu ubytovat ještě minimálně na jednu noc... ovládl jsem se ale bylo to těžké.

Pak následovala opět dlouhá cesta skrz město k Dunaji a pak podél něj směr jih. Stejně jako včera, jsem na řidítka upevnil solární panely a užíval si energie slunce, která mě v pohodě (přes powerbanku) pak večer dobila oba mobily, navigační i ten druhý soukromý.

Postupně jsme se z obydlené části dostali na jih mezi keře, trávy a bezdomovce. Šlapali jsme o sto šest a vůbec se necítili dobře. Jih Budapešti na nás působil velmi depresivně. Až snad po 20 kilometrech, daleko od města, už jsme se zase cítili v pohodě a svobodně.

Cesta vedla stále na jih podél jakéhosi dunajského ramene do Ráckeve a pak k přívozu přes Dunaj. U něj pak byla sympatická hospůdka, kde obsluhoval snad sedmnáctiletý mladík a světe div se, uměl anglicky. Tak jsme si hned dali dvě piva (két sört).

Pojede přívoz či nepojede? Lidí tam bylo plno a zase plno krásných maďarských holek. Uf, cesty mizerné, samí krkavci, ale ta děvčata, to je neskutečné.

Naštěstí přívoz jel, a tak jsme se hnuli dál. Naštěstí.

Ve městě Adony jsme přejeli přes silnici první třídy č. 6 a pak i přes dálnici a sympatickou prašnou cestou jsme pokračovali směr Dunaújváros. Nicméně po pár kilometrech jsme se opět na onu šestku napojili. Zrada byla v tom, že dále po ní bylo cyklistům pokračovat zakázáno. Naštěstí do městečka Kulcs, vedla jakási lesní značená cesta... Ale to byl asi nejhorší zážitek (možná druhý nejhorší) z naší cesty. Jednalo se o nějaký drsný teréní trail, snad pro motorky? s šílenou asi 10 cm úzkou cestičkou v hustém lese, nahoru dolů, plus mínus 20 m a plnou komárů. To ale nebylo vše, snad co 20 m ležel přes cestu strom. S našima těžkýma kolama to byla cesta hrůzy. Obaleni komáry, jsme tlačili, chvíli popojížděli, po šílené cestě, v očích vraždu, zpocení, udýchaní, na pokraji sil s touhou už už z tohoto místa zmizet. Pak náhle v dáli světlo. Neváhali jsme. Vylezli jsme na pole a zbytek cesty, bez ohledu na značnení, jsme projeli a prošli kukuřičným polem.

Pak už nás čekala celkem pohodová a klidná cesta maďarskými vesničkami do kempu u Dunaje v Dunaújváros.

Mladík, asi pětadvacetiletý uměl perfektně maďarsky, jiný jazyk bohužel neovládál. Takže rukama, nohama jsme se snad nějak domluvili. Prostě jsme si postavili stan s tím, že zaplatíme ráno.

Utahaní jako želvy jsme usínali za zvuku krkavců? Je to možné, že by byli i tady? V nohách jsme měli 93 km.

https://mapy.cz/s/1KeYE

 

Den 3., 5. 6. 2017, pondělí.

Ráno už na recepci seděl jiný pán, anglicky hovořící, tak se nám podařilo bez problémů zaplatit. Narozdíl od kempu v Budapešti nechtěl žádné občanky, nic, jen peníze.

Projíždíme Dunaújváros a hledáme obchod, už včera byly všechny větší obchody zavřené, že by nějaký svátek? Dnes... opět. Co se to dějě? Že by opět nějaké volno? Nakonec své touhy uspokojujeme za dvojnásobnou cenu na benzínce. Jsme zklamaní ale co nám zbývá.

Opouštíme Dunaj a míříme směr Z, k Balatonu. Cesta pokračuje celkem klidnými cestami nižší třídy do městečka Mezőszilas, námi přejmenované na Siláž. Tam se napojujeme na silnici druhé třídy č. 64 a začíná peklo. Úzká silnice, silný provoz a auta nás míjejí snad stovkou ve vzdálenosti snad 10 cm. Alespoň nám to tak připadá. Do toho občas kamion a nebo autobus a za chvíli jsme na pokraji psychických sil. Hnus jeden fialový.

Enying. Chvíle úlevy, podél cesty jsou značeny cyklopruhy. Pak následují další obce, takže auta jezdí cca padesátkou, přejíždíme dálnici a náhle je provoz snad čtyřnásobný. Prakticky souvislý proud aut, hlavně v protisměru. Kam všichni jedou?

Pak jsme konečně v Gáspártelepu a sjíždíme ostrým kopcem dolů k Balatonu k Piroska camping ale... Ten tam nějak není, nebo prostě nemají otevřeno. Horko, totálně zdeptáni dopravou nakonec opět vyjíždíme krpál od Balatonu nahoru a u prvního pochybného stánku si dáváme pivo a "toust". A ten je náhodou výborný. Něco jako bageta zapečená se sýrem a kečupem. Náhle jsme plni sil, fyzických i psychických a po poradě s mobilem zkoušíme další asi 13 km vzdálený kemp u Balatonu.

Cesta je skvělá, téměř bez aut, podél vilek, letovisek a nádherných výhledů na zeleno-mléčný Balaton.

Nakonec přijíždíme do kempu Aranypart na předměstí Siófoku. Vítá nás krásná recepce plná nádherných maďarských děvčat, snad brigádnic? Umí anglicky a má nálada rychle stoupá.

Stavíme stany a jdeme se vyvalit na pláž. Okamžitě mi naskakuje závěrečná scéna z Pupenda. Opravdu je to tak, jdete snad půl kilometru do vody a stále dosáhnete. Chvílemi je to až srandovní. Dno chvíli klesá aby snad po sto metrech zase vystoupalo, a tak po dvě stě metrech od břehu máte vody po kolena. Smějeme se jako malí kluci. Večer pak zjišťujeme, že se při bouřce den před tím, utopilo na Balatoně několik lidí, nechápeme to. V té mělké vodě?

Po večeři v přilehlé hospůdce uléháme kolem 21 h a rychle usínáme. Připadá nám naprosto sureálné, že z okoních stromů se ozývá zlověstné krákání oněch krkavců. Oni nás snad sledují!

V nohách máme 93 km.

https://mapy.cz/s/1Kfhr

https://mapy.cz/s/1KfhZ

Den 4., 6. 6. 2017, úterý.

Den odpočinku, ráno jsme si prodloužili pobyt na dva dny a válíme se na pláži. Dnes už svátek asi není, pláže jsou prázdné, bohužel i stánek s mojitem, který včera obsluhovaly dvě, snad osmnáctileté maďarské nymfy. Škoda. Sušíme huby ale vzrušení nakonec přijde a bude úplně jiného druhu, než doufáme.

Kolem 17 h přichází slušná bouřka. Jakožto amatérští meteorologové natáčíme a fotíme. Blesky jsou slušné, jeden snad do 100 m a déšť slušný. Ten trávíme pod střechou místní umývárny. Na Balatonu se dělají drsné vlny. Začínáme chápat, jak se tam mohl někdo před včera utopit.

Kolem desáté večer uléháme. Stany déšť bez problémů vydržely.

Den 5., 7. 6. 2017, středa.

0:30 vichr jako prase. My blbci jsme si postavili stany téměř u pláže a od jezera vítr fouká neskutečnou silou. Původně sférický stan je zdeformován do jakési brambory. Naštěstí neprší, hukot je to ale hrozný. Adrenalin stoupá, srdeční tep též. Jsme pod stromy a netušíme, kdy na nás spadne či nespadne nějaká větev. Asi po půl hodině to nevydřím a lezu ven. Problém je ten, že vchod mám otočený tak, že když jej otvírám, začíná se do něj opírat vítr. To není dobré. Kruci! Nakonec otvírám vchod snad na 20 cetnimetrů a plazím se prachem ven před stan. Venku to není tak hrozné, jak to vypadá. Radim ale drží stan zevnitř a prakticky celý vršek už vlaje ve větru. Naštěstí mám obuté tretry s ocelovým plátem, a tak mu postupně zamačkávám kolíky ke stanu. Po chvíli je hotovo a stan celkem drží. Pak omrkávám svůj stan. Jeden kolím je venku ale ostatní drží. Opravuju ten jeden a jdu se podívat k plotu na Balaton. Vlny jsou neskutečné, alespoň metrové, zpěněné. Vítr odhaduju na 15 m/s.

Kolem 2:30 zalézáme, je zima a snažíme se usnout. Ve stanech je hukot, otřesy, klepání, jako kdyby pršelo. Naštěstí ale spadlo jen pár kapek.

Ráno vstáváme kolem 7 h, opět hukot, vítr, i když trošku slabší. Nakonec se balíme, platíme a jedeme podél celého Balatonu na JV. Vítr fouká od SZ, takže nám to nakonec moc nevadí. Projíždíme kolem roztodivných vilek, hotelů ale i rákosí a bažin. Mezi domy moc nefouká, na nekrytém území a u jezera je vítr napříjemný a až zima. Jedeme více méně podél železniční trati a celý, snad osmdesátikilometrový úsek, se opravuje. Všude plno dělníků a makají o sto šest.

Zajímavější město, kterým projíždíme, abychom načerpali zásoby je Siófok. Pak už jen jedeme a jedeme. Po sedmdesáti dvou kilometrech končíme v Naturist kempu.

Naštětí je zima a větrno, tak zůstáváme celkem oblečení ;-) Příjemný pán na recepci umí skvěle anglicky. Na dobrou noc nám v pozadí krákají krkavci. Neskutečné. Už se ani nesmějeme.

https://mapy.cz/s/1KfwI

Den 6., 8. 6. 2017, čtvrtek.

Míříme na sever a poprvé máme problém s větem. Fouká také více méně od severu. Projíždíme město Keszthely, doplňujeme zásoby a čeká nás poprvé kopec. Ze 100 m n. m. vyjíždíme až do 300 m n. m. Není to ale žádný velký problém. Fyzičku už máme dobrou. Následující sjezd je pak naprosto úžasný. Provoz na silničkách malý a navzdory větru cesta rychle ubíhá.

První zajímavé město na trase je Sümeg s naprosto monumentáním kopcem s hradem. Začíná být horko i když fouká od severu. V centru potkáváme české turisty. Je zajímavé, slyšet tu češtinu. Než se vzpamatuju, mizí přes cestu někam pryč.

Na zastávce autobusu dáváme pauzu a jíme naše oblíbené menu, paštiku, nebo rybičky v konzervě a chleba. Zapíjíme to celkem dobrým pivem. Holky a pivo maďaři umí. Hlavně ty holky.

Poté objíždíme silnici 84 přes zapadlé maďarské vísky a je to paráda. Pole, pole, kilometry a kilometry roviny, kukuřice, obilí. Nádhera.

Přes Jánosházu přijíždíme do Celldömölku, s majestátním vulkánem na okraji města. Všude samé termální lázně. Magma je tu asi blízko povrchu.

Měli jsme v plánu tu přespat ale čas je dobrý, sílu také ještě máme, tak pokračujeme dál na sever opět rozsáhlými maďarskými pláněmi do městečka Beled. Máme za sebou 111 km s celkem nepříjemným protivětem. Odměnou je nám sympatický rodinný kemp. Majitel ale umí jen německy, tak se tak nějak nohama rukama a mojí chabou němčinou domluváme.

Po typicky rakouské večeři (hirschgulasch) uléháme. Máme toho plné tretry. Nechybí krákání krkavců.

https://mapy.cz/s/1KfHd

 

Den 7., 9. 6. 2017, pátek.

Ráno vyjíždíme z Beledu směr Kapuvár, kde utrácíme poslední maďarské forinty a pomalu míříme k rakouské hranici. Pohraničí je opuštěné, zanedbané, přejíždíme do rakouského městečka Pamhagen. Změna je drtivá. Kvalita cesty je o několik tříd jinde. Okamžitě se podél cesty objevuje cyklostezka. Všimli jsme si další zajímavosti, většina maďarských cyklostezek je spárovaná. 2 - 10 m, pak spára. Ale ne hladká, za ta léta tak 2 - 4 cm zvedlá, takže jízda po takové cestě je neustále drnc, drnc, buch, prásk, drnc, drnc. Psycho. V Rakousku to jen tiše ševelí. Ššššš.

Ještě krátce se dotýkáme maďarské hranice (dokonce jsme ji i na chvilinku ze zvědavosti přejeli a hned se objevily ony pověstné maďarské spáry), a pak se přes městečka Apetlon a Illmitz dostáváme k pobřeží Neziderského jezera.

Trasa se podobá cestě kolem Balatonu ale je kvalitnější s pěknými rozhlednami a se zvířaty v okolí. Koně, krávy a všudypřítomné kačenky, které se vůbec nebojí lidí.

Po šedesáti jednom kilometru přijíždíme do kempu v Podersdorfu.

Je plný, drahý a jako z jiného světa. Lidé tu snad bydlí celoročně. Všude samé obytné vozy, u jednoho si pán šije cosi na šicím stroji, druhý seká trávu, další karavany jsou opatřeny profi meteostanicemi a v jezeře se nikdo nekoupe, ačkoli je celkem vedro. Nechápu.

Stavíme stany a jdeme na pláž. Narozdíl od mléčně zeleného Balatonu je Neziderské jezero kalné, jakoby bahnité, plné kamenů, rostlin a dno neklesá ani po půl kilometru. Peklo. Namáčíme se a jdeme ven z vody. Hladina je plná windsurfařů. Kolem korzuje plno děvčat v plavkách ale své zraky brzo odvracíme. Cesty mají sice v Rakousku pěkné ale daní za to asi je, že holky už tak pěkné nemají. Nám se tedy moc nelíbí.

K večeru jdeme ke stanu, když v tom k nám přijde asi dvanáctiletý kluk a ptá se na cosi ležící u mého stanu. Metodou pokus omyl ukážu na správnou věc. "Ist das keks?" ptá se mladík. "Ja, das ist keks," odpovídám. No nakonec jsem mu musel dát dobrou čokoládovou maďarskou sušenku. Doufám, že tento dobrý skutek se mi na další cestě vrátí.

Usínáme za hučení větru od jezera a vzdáleného krákání krkavců. Opravdu. Nekecám.

https://mapy.cz/s/1Kg73

 

Den 8., 10. 6. 2017, sobota.

Ráno vstávám už kolem 5. hodiny, opět, jako u Balatonu mě budí hukot větru. Mrknu na radar a od západu se nás žene celkem slušné srážkové pásmo. Vylezu ven, jdu na záchod a po cestě zpět se zastavím na pláži. Opět velké vlny, tmavý západní obzor a voda plná windsurfařů, a to bylo tak 5:30. Blázni, myslím si.

Chvíli uvažujeme co dělat dál a radši čekáme. V dešti se nám jet moc nechce. Kolem 8. hodiny je ale jasné, že srážkové pásmo postupuje na východ velmi nesměle. Takže balíme, platíme a mizíme. Jedeme na sever a silný severozápadní protivítr je nejhorší z celého našeho putování. Projíždíme Gols, který velmi dobře znám a přes několik dalších vesniček se luxusními cyklostezkami blížíme ke slovenské hranici.

U městečka Zurndorf nás konečně dohání déšť. Zalézáme ale do místní Billy a krátký dešť tam přečkáme. Nakoupíme alespoň poslední zásoby na poslední cestu.

Přejíždíme hranici. Opět nás čeká kulturní šok. Cesty hned za mostem přes Dunaj silně připomínají ty maďarské, spíše jsou i horší.

Dostáváme se pod hrad Devín, k soutoku Dunaje a Moravy. V nedaleké restauraci se posilňujeme, a pak pokračujeme se silným protivětrem dále na sever.

U Devínské Nové Vsi se projedem po krásném cyklomostě Slobody, ale vracíme se zase zpět a pokračujeme přes zapadlé vesničky západního Slovenska, kolem obrovské skládky u vesničky Zohor, přes Malacky až do Malých Levár. Tam zastavujeme u kempu. Ihned z něj vyšla paní s dotazem, jestli jedeme k nim. "Ano, pokud nás ubytujete," snažím se být vtipný. Paní nás ubytovala a za neskutečných 5 euro na osobu a stan máme celý obrovský kemp pro sebe.

Jelikož je ale všude až velký klid, řvou tam všude roztodivná zvířátka, zvuků je tolik, že se v tom moc neorientuju. Nicméně krákání krkavců už poznáváme. Jsou i tady. To přeci nemůže býr normální!

107 km v nepříjemném protivětru.

https://mapy.cz/s/1Kg6W

Den 9., 11. 6. 2017, neděle.

Vstávám brzy, a tak vidím ráno kemp zahalený lehkou radiační mlhou. Nádhera. Slunce skrz tenkou vrstvu krásně prosvítá a pohled na orosený stan je velice romantický. Po ranní hygieně stany trochu na slunci sušíme, a pak mizíme směr Břeclav. Nejprve po slovenské straně a pak na Hohenau, Bernhardsthal až do Břeclavi. Česká strana nás vítá hrdým nápisem Pozor státní hranice, Česká republika, Silnice v havarijním stavu. Ano jsme doma. Z Maďarska jsme se naučili jediné slovo, víc se naučit fakt nešlo, protože řeč je to šílená, a to "úthibák". Toto slovo se vyskytovalo na každé cestě a znamenalo zhruba to, co jsem popsal před chvílí.

Za chvíli jsme v Břeclavi, tam nakládám Radima na vlak směr Brno. Mě se domů ale zoufale nechce, protože vím, že jakmile tam dojedu toto úžasné dobrodružství skončí. Tak jedu ještě k Pohansku na pivo, do Valtic k rodičům na oběd, pak k Janohradu opět na pivo no a nakonec... nakonec domů do Podivína.

Den psolední a 74 km. Trasu jsem ukládal jen do Valtic (59 km).

https://mapy.cz/s/1Kg6P

 

Krátké video z cesty, kompletně natočeno i editováno na mobilu, takže postprodukce je trochu amatérská ale dívat se snad na to dá: https://www.youtube.com/watch?v=DScDF8-gzBk