Vez mě dál, Esko má 01 – Pískovny u Neratovic

Voda přede mnou, voda nade mnou. 7. 8. 2021

Obsah:

KPČ A IVČ.
Za Ďáblicemi si držte kšiltovku, jedeme z kopce.
Lom Kojetice.
Vodojem Kojetice.
Neratovice.
Pískovna Mlékojedy
Křenecké jezero - Ovčáry
Při návratu do kopečka nevržou mi kolečka. Ale řetěz od písku.
Miškovice - alea iacta est.
Kbely - stehna - křeče. To tu ještě nebylo.
Budiž tma.
Voda, voda, voda.
Přehrada Hostivař - zde jsou bagři.
Vici.

KPČ A IVČ

KPČ A IVČ byly termíny, používané v bývalém ČSTV při práci s dětskými kolektivy. ZnamenalyKulturně poznávací činnost a Ideově výchovnou činnost.
KPČ A IVČ:

• Shlédnout Neratovice, zajímavé město, kde jezdí vlak po náměstí.
• Ověřit možnosti přírodního koupání okolo Neratovic.
• Trénovat jízdu na socialistickém skládacím kole Eska jako přípravu na delší výlety.

Projížďku jsem si naplánoval od pražské stanice metra Kobylisy do Neratovic a okolí, s návratem k metru Letňany. Mělo to být asi 46 km.

Za Ďáblicemi si držme kšiltovku, jedeme z kopce

Od metra Kobylisy vyrážím v 15 hodin. Překonávám malé stoupání k Ďáblickému háji a cestou míjím Kobylskou střelnice. Překvapuje mě, jak je malá. Sem budu muset někdy zajít položit kytku, na tyto lidi a události nesmíme zapomínat.

Pod Ďáblicemi míjím výcvikové středisko fízlích mlátiček. Jako kluk jsem projížděl okolo autobusem, v areálu se rojily entity v bílých přilbách a motaly se tam antony se zadrátovanými okny. Byl jsem z toho tenkrát dost vyjukaný.

Za Březiněvsí uhybám do polí, cesta vede pořád mírně z kopce, to bude trvat až do Neratovic. Krajina s minimem lesů, nad kterou jsem předem kdovíproč ohrnoval nos, není nepříjemná. Je to asi tím, že jedu stále mezi poli.

Lom Kojetice

U lomu v Kojeticích jsem poprvé. Trfil jsem cestu, která vede nad lomem, a tak mám pěkný výhled. Zdá se, že koupání je příjemné, není tam moc lidí a vidím nějaká místa se vhodným přístupem do vody. Čas ale běží, a tak se koupat nejdu.
Kopec typického tvaru v dáli - je to Milešovka, není to Milešovka? Podle zaměření na mapy.cz směr odpovídá. Ale ta vzdálenost - 54 km!

Vodojem Kojetice

Nad stromy už vidím vršek vodojemu. Od dětství jsem jej pozoroval při cestách s rodiči mělnickou silnicí, dnes konečně budu přímo u něj. Je to impozantní stavba, což ale zároven znamená, že se nevejde do objektivu.

Kubatura nádrže na vršku vodojemu mi přijde impozantní. Chtěl jsem zjistit na internetu objem vodojemu a porovnat jej třeba s vodojemem v Pražské Michli, nebo ve Třeboni (stejný projektant Kotěra). Ale samostatnou stránku o vodojemu jsem nenalezl. A stránky http://www.vezovevodojemy.cz o Kojeticích neuvádějí podrobnostli. Nedaleký vodojem v chemičce Spolana pojme 500 m3 hrubě filtrované vody a 300 m3 alkalicky čiřené vody. 800 tun vody 50 metrů nad zemí!

Alespoň jsem se poučil, že tzv. „Šaltpáky socialismu" jsou aquagloby. Aquaglobus v Řitce pojme 200 m3 vody. Když jsou šaltpáky socialismu navíc kotveny lany, jsou to hydrogloby. Na stránce https://www.kafelanka.cz/dobelice/aquaglobus.php jsou velice zajímavé fotografie ze vnitřku aquaglobu.

Neratovice

Neratovice jsou pro mě zajímavé tím, že tam jezdí lokálka po náměstí. A také netypickými paneláky, ve kterých je uliční podlaží mezi pilíři domu využité jako obchody, vyšší obytná patra jsou nad pilíři a půdorysně přesahují přes uliční patro. Pro jistotu jsem to vůbec nevyfotil.

Pískovna Mlékojedy

Pískovna Mlékojedy ze strany od silnice v obležení prodejních stánků. Hodně lidí, to se mi nelíbí, tady do vody nepolezu. Už je hodně hodin a navíc se zatahuje, a tak si pískovnu ani neobjedu. Takže nevidím raritní pískový ostrůvek, na kterém v dobách mého dětství před 40 lety stával sloup elektrického vedení, dráty natažené přes pískovnu.

Křenecké jezero – Ovčáry

U zatopené pískovny u Ovčár zažívám nepříjemné překvapení. Lesík okolo pískovny, který jsem znával jako relativně klidný a opuštěný až tak, že se tam dalo večer experimentovat s kamarádkou, je přeplněný ohyzdnými stánky, hlasitou hudbou a kraválem z benzinových agregátů. Ach jo. Těžko hledám klidnější místečko. Dělám si půlhodinovou přestávku a chroupu chlebík se sýrem a salámem, co mi doma před výletem sám jsem si připravil. Teď bych měl chuť se vykoupat. Ovšem při pohledu na vodní hladinu docházím k názoru, že když už mám zelenou Esku a zelený batůžek, tak nemusím lézt ještě do zelené vody.

Při návratu do kopečka nevržou mi kolečka, ale řetěz od písku

Začíná lehce mrholit, opouštím pískovnu a mířím zpět na Prahu. Bude to nyní pořád do mírného kopečka, ale nepociťuji to, jede se příjemně. Mrholení ustává, ale je zataženo a nepříliš světlo. Takže kromě samozřejmé reflexní vesty zapínám při průjezdu Kostelcem i Esčino osvětlení. Obcházím kolo 20 metrů dozadu a 20 metrů dopředu a kontroluji, jak jsem vidět. Vzdadu je to v pořádku, dvě červené blikačky jsou čerstvě nabíté a výrazné. Ale vepředu došlo k nějaké chybě, skomírající bludička se stydí pořádně zasvítit. Jak to, vždyť jsem to plně nabil před minulým výletem a blikalo to jen jeden půlden? To ještě bude zajímavé. Snad to na blikací režim vydrží do cíle.

Miškovice – alea iacta est

Před Miškovicemi je příjemné místečko s lavičkou k odpočinku a k doplnění cukrů sušenkami a Pepsinou z plechovky. Myslím si, že mám ujeto asi 40 km - na skládací Esce nemám tachometr. (Bylo to v tu chvíli 46 podle mapy.cz.) Myslím na to, že k metru do Letňan už je to jen kousek. A pozor, přepadá mě myšlénka. Co kdybych vyzkoušel, kolik na skládací Esce ujedu? Začíná soumrak a mám vybíté přední světlo... Takže ano! Pojedu na opačný konec metra C, než plánováno. Tj. na Háje. Opájím se vlastní odvahou, cucám tu Pepsinu a pozoruji zajíce, který si poskakuje v poli. Je tu klid a hezká oblaka. Odpočívám ¾ hodiny. Odjíždím ve 20 hodin a toužebně si přeji, aby bílá bludička vydržela alespoň slabě blikat co nejdéle.

Kbely - stehna - křeče. To tu ještě nebylo

Za Kbely mne zastavuje prudká bolest obou stehen. Nějaké křeče snad, nebo co. To neznám, to jsem ještě nikdy neměl. Neznám zdravovědu, na všechno mám Ibalgin a náplast a k doktoroj nechodím, pokud to není na šití. A tak nevím, co mám dělat. Zkouším chodit a vytřepávat nohy. Ale to nepomáhá, pořád to dost bolí. Pak zkouším nohy masírovat. Zvednu nohu na spodní příčku jakéhosi zábradlí, stehno silně svírám palcem oproti ostatním prstům, opakovaně a rychle. Trochu to přípomíná... to sem psát nebudu, stejně by to holky nepochopily. Po asi 10 minutách bolest trochu ustává, ale jakmile přestanu masírovat, bolest je zpět.

Zdržel jsem se celkem půl hodiny. Dostupné stanice metra jsou Letňany, nebo Rajská zahrada. V Letňanech bych byl na „svojí" trase metra, ale znamenalo by to konce výletu. Rozhoduji se tedy, že pojedu na Rajskou Zahradu. Tam uvidím, jestli třeba budu moci pokračovat v další cestě.
Už je úplňácká tma. Lebedím si v té svojí reflexní vestě. Není jen tak obyčejná za 50 korun ze železářství na suché zipy. Chtěl jsem něco slušného, co okolo mě nebude povlávat. A tak jsem před asi pěti lety koupil mororkářskou vestu na zip, poměrně draho, za 600 korun.

Budiž tma

Satalice, Kyje, Štěrbololy. Ve Štěrboholích si chci zkrát cestu přes pidiparčík. Vidím nájezd na chodník, najíždím na něj kolmo, buch! Ve zlomku vteřiny, než dopadnu břichem na chodník, zjišťuji, že to nebyl nájezd, ale normální obrubník. Ještě, že tam zrovna není nikdo s kamerou, to už bych jistě byl v Darwinových cenách.

Na konci Štěrbohol bílá blikačka konečně definitivně zhasíná. Tak, a jsme v pytli s celou ambulancí (z filmu Básníci). Těžko se rozhoduji, zda pokračovat po silnici, nebo po cyklostezce. Vzadu svítím dost a hlavně mám na sobě tu reflexní vestu. Takže po lampami mě auta budou vidět asi i bez předního světla. Zato na cyklostezce do mě, neviditelného Ninji (já), vrazí zepředu nějaký neviditelný debil (on).

Skládací Esku, jako ostatně všechna kola, mám osazenou i dynamem a standardními žárovkovými světly. Právě pro tyto účely. Jenže kabel k zadnímu světlu je po posledním - vlastně předposledním - pádu pořád přetržený. Jo, jo, nedůslednost se nevyplácí. Oprava potmě není reálná. Moment - blik, obrázek žárovky nad mojí hlavou - přední přeci svítí! Když pojedu pomalu, abych nespálil žárovku, mělo by to jít. A jde to. Sláva, jsem vidět i zepředu. Pokračuji na cyklostezku okolo rybníka Slatina.

Nízko položený světlomet sice žádný světelný komfort neposkytuje, ale důležité je být viděn. Přesto nažloutlé rozptýlené světlo oslní na stezce nějakého zajíce, co vyskočil z pole. Je to malý zajíček, mláďátko, a upaluje přede mnou lapený světlem, jak to zvířata dělávají. Musím zastavit a tím i zhasnout, aby si mohl skočit zpět do pole.

Voda, voda, voda

Osudu se však nelíbí, že mě zatím neudolal, a tak na mě zlomyslně vylévá vodu z konve. Prší docela dost. Na krátký odpolední výlet jsem žádnou větrovku nebral. A už vůbec ne pláštěnku, kterou ani nemám. No co už, domů dojedu. Teplé mokro nevadí, učili nás ve skautu. Mělo to znamenat, že dokud se nohy hýbou a tím i zahřívají, nevadí, že jsou mokré. Možná, že teplé mokro nevadí, ale co mi vadí hodně, jsou ty čvachtací rybníky v botách. Ale všechno dobré, říkám si v podchodu pod železniční zastávkou Hostivař, k tomu metru už se okolo přehrady nějak dostanu.

V euforii, jak všechno zvládám, přestávám kontrolovat rychlost. A tak z kopce v ulici Zápotoční konečně „odpálím" tu přední žárovku. Definitivní tma přede mnou. Do prkýnka. Snad mě v lese u přehrady někdo nesejme a ještě mi nevynadá, že nesvítím. Stále dosti prší, tma je tmoucí.

Přehrada Hostivař - zde jsou bagři

Asi v 10 hodin večer, potmě v dešti, pod Hostivařskou přehradou narážím na neprůchodný úsek. Hráz se opravuje, jeďte jinudy. Chjo. Tak tedy pod přehradou a potom po lesní betonce do prudkého kopce.

U retenční nádrže Rokle potmě vrážím na cyklostezce (!) do nějakého schodu, či co. Řídítka se nárazem ohnula v představci dopředu. Do Prčic už, to jsou cyklostezky?! Nahoru to ohnout nejde a hledat inbus v dešti a potmě se mi nechce. Dojedu těch posledních 1 500 metrů jako opičák, s rukama u kolen. Křach, v další debilní debilní debilní ďouře, kterou potmě vymetám, se řídítka sklápí ještě více. Málem jsem sletěl z kola. Do Prčic už, to jsou cyklostezky?!

Vici

Asi ve 22:30 jsem na konečné metra na Hájích. Naprosto promočený, ale nějak mi to ani nevadí. Tělíčko se musí otužovat, aby bylo připravené na zákeřný útok kokodáka! Až se usuším a najím, docela bych ještě někam vyrazil.
K naprostém happy-endu příběhu bych měl napsat, že doma jsem se po umytí kola a usušení sebe nacpal svíčkovou, nebo aslepoň řízky. Bohužel, není tomu tak. Nacpal jsem se vařeným květákem s bramborovou kaší. Což je sice také mňamka - ale svíčková to není.

Spokojeně znamenám nový Esčí rekord: 70 kilometrů.
https://mapy.cz/s/nagegafape