1000 Miles 2014 očima dobrovolnice a partnerky jednoho ze závodníků

Za námi je čtvrtý ročník extrémního závodu pro bikery, běžce, chodce, koloběžkáře a všechny, co se pohybují vlastní silou. Závod zahrnuje velkou dávku dobrodružství, nenadálých příhod a nového poznání. Sledující veřejnosti pak při detailním "přímém" přenosu na webových stránkách přináší (téměř) stejně intenzivní zážitek :-)

29. června

Na start jsme tedy nakonec vyrazili, ačkoliv Zdendova letošní účast vypadala do poslední chvíle nejistě. Během nedělního dopoledne Zdenda balil poslední věci a kontroloval, zda má vše, co potřebuje. Poté jsme všechno naložili do auta a vyrazili směr Hranice v Karlovarském kraji (sudé roky vede trasa z nejzápadnějšího místa Česka na nejvýchodnější místo Slovenska).

Na místo startu jsme dorazili krátce po poledni. Zdenda vyložil kolo z našeho miniauta, smontoval všechno dohromady a šli jsme se podívat do místní sokolovny, kde se shromáždili všichni závodníci. Po registraci, zvážení a vyfotografování dostal Zdenda závodnický set a přidělené startovní číslo, stejné jako v loňském roce - 004. Být o tři vyšší, je z něho James Bond :-)

Všichni se připravovali, dolaďovali poslední úpravy na svých kolech a koloběžkách a povídali si o tom, jaké to letos na trati asi bude. Po registraci následovala hromadná rozprava, kde hlavní organizátor Honza Kopka všechyn účastníky nabrífoval a seznámil je s trasou a pravidly závodu. Před třetí hodinou se všichni shromáždili u startovního oblouku a vyrazili na svoji cestu za dobrodružstvím. Počasí jim na začátek ale moc nepřálo, lilo jako z konve a teplota nepřesáhla 20 stupňů Celsia. Ale s tím byli závodníci předem smířeni, neb Honza Kopka takové počasí objednává každý rok. A tentokrát mu to opět vyšlo!! Po odstartování výstřelem z pistole se vydali na cestu nejen závodníci ale i já. Ovšem trochu jiným směrem a úplně jiným způsobem. I mě bylo nepříjemné počasí, ve kterém jsem jela swiftem po dálnici, a co teprve chudáci závodníci. Bylo mi jich líto a zároveň jsem je obdivovala, že se do něčeho za takových podmínek pouští.

Zdenda dnešní putování končí v Kraslicích, kde i přenocovává. Je promoklý, ale jede se mu dobře, ještě by to šlo, ale nechce přepálit začátek. Je vidět, že je zkušený závodník a jsem na něj hrdá, že se nenechá strhnout davovým šílenstvím a volí tempo podle sebe!!

30. června

Z Kraslic vede trasa přes Klínovec, kde fotografové Zdendu zastihli při sjezdu. Jak je vidět, počasí opravdu nic moc. Typické podmínky - hnus, humus, fuj!! Druhý den je pro Zdendu dnem blbec. Zpestřením trasy má být přívoz v Hřensku, který má dostat závodníky z jednoho břehu Labe na druhý. Ovšem tento dopravní prostředek jezdí pouze do 21:30 hodin. Původně bylo závodníkům avizováno, že funguje až do desáté hodiny večerní a tak k němu Zdenda i přes pozdní hodiny dojíždí (v 21:50 hodin). Na místě ho však čeká nemilá zpráva, když zjistí, že přívoz je již bez obsluhy a tudíž se na druhou stranu nedostane. Varianty jsou dvě - nocleh na německé straně a převoz ranním spojem (nejdříve v 8 hodin) nebo objížďka přes nejbližší most. Aby Zdenda neztratil tolik času, zvolil druhou variantu a zajel si cca 30 km do Děčína na nejbližší most. Později zjistil od dalších závodníků, že cca 1,5 kilometru od zmíněného přívozu směrem na Německo se nacházel další přívoz, který fungoval až do půl jedenácté. To kdyby věděl, jel by samozřejmě tam. Hold, když se daří, tak se daří. Nakonec kolem jedné hodiny ranní ulehá do postele v Hřensku, na té správné straně řeky.

1. července

Dnes čeká na Zdendu vyhlášené Šluknovsko a nejsevernější bod naší vlasti. V tento den se zároveň začíná stavět první checkpoint v Jizerských horách. CP1 je umístěn na odlehlém místě, kde není téměř žádný mobilní signál a internetové spojení neexistuje vůbec. Zdendovi začínají první problémy - na pravé noze má zánět šlach, tak celý den šlape pouze levou. Nic moc podmínky, ale statečně bojuje dál. Během dne je Zdenda odchycen na trase jedním z fanoušků závodu. Objeli spolu Jedlovou a na Šebru ho opustil. Myslím, že společných 14 kilometrů bylo pro oba vítaným zpestřením. Zdenda měl chvíli společnost a fanoušek se zase dozvěděl přímo od závodníka, jak se cítí a jak závod probíhá. Tímto mu také děkuji za krásnou fotografii. Nocleh volí Zdenda před polskými hranicemi v Hrádku nad Nisou.

2. července

V 9:12 projíždí Zdenda prvním checkpointem. Zdržuje se zde pouze pár minut. Je unavený, šlachy zlobí a ke všemu má defekt už i na kole. Na obou pláštích má cca třícentrimetrové díry. Trhliny sice podlepil, ale jak se pod ně dostávají nečistoty, dochází zároveň i k protržení duší. Zdendovi pokračuje záněť šlach,. Pravá moha se lepší a vypadá, že je v pořádku úplně, zato levá je v háji tím, jak poslední dva dny zabírala, aby pravá noha odpočívala. K tomu se přidal zánět i na ruce - Zdenda nemůže hýbat dvěma prsty a tudíž ani řádně brzdit. Letošní rok je vážně nějaký prokletý.

U mne mezitím vrcholí přípravy na odjezd na checkpoint v Jeseníkách, kde již druhým rokem působím jako dobrovolnice. Po loňském úspěchu dovezených medovníků jsem se rozhodla, že rovněž něco upeču. Osvědčila se mi bábovka, ale díky své velikosti mi přišla trochu nevhodná. Chtělo to něco menšího, jednorázového, ale ve větším počtu kusů. Vzpomněla jsem si na muffiny a bylo rozhodnuto. Středeční večer tak patřil těmto sladkým dortíkům. Po pár hodinách příprav a pečením jsem měla připraveno kolem padesáti kousků. Myslím, že pro prvních pár závodníků to bude stačit :-)

3. července

Čtvrteční ráno balím poslední věci, nakládám všechno do auta a vyrážím na cestu na CP2. Do Františkova a areálu X-Parku dojíždím kolem poledne. Na místě je již hlavní organizátor Honza Kopka s partnerkou Yvčou Kotykovou a společně s ostatními dobrovolníky jsou v plném pracovním nasazení. Stavbu druhého kontrolního bodu svým příjezdem trochu narušuji a seznamuji se s novými pomocníky. Jediný, koho znám, je Martin Karásek, GPSkový guru, který k závodu a místnímu checkpointu patří od začátku. S ostatními se seznamuji a již společnými silami nafukujeme "vítězný" oblouk a další reklamní bannery od partnerů závodu.

4. července

Jakmile jsme v jednu ráno zalehli do postelí, začali se sjíždět závodníci. Za celý den jsme pak uvítali 18 mužů a 3 ženy. Celkem 4 závodníci se rozhodli ukončit své dobrodružné putování právě v cíli krátké trasy. Pokračovat v další jízdě nemohl Ondra Semerád, kterého vyřadila z provozu prudká bolest oteklého kolene. Po přetrvávajících problémech dnes ukončil závod také jediný německý závodník a loňský finisher Uwe Mosig. Po jeho odjezdu nám na jeho počest zůstala pouze německá vlajka na „vítězném" oblouku, ostatní odfoukal vítr a museli jsme je znovu přilepit. Achillovy šlachy znemožnily pokračování i loňskému vítězi Honzovi Tyxovi. Kvůli nedostatku dovolené ve Františkově skončil i Lumír Soukup.

Začínají se vyskytovat i první problémy s GPS navigacemi. Díky nedostatečnému seřízení nebo nedokonalé znalosti obsluhy těchto přístrojů jsou uložené záznamy nekompletní a je problematické celou ujetou vzdálenost dohledat. Pátrání po balíčku Davida Charypara s bezlepkovými potravinami, podpořené vstřícností pracovnice České pošty, skončilo doručením balíčku na CP2 a Davida účast tak není ohrožena. Vzhledem k tomu, že se jednalo o zdravé potraviny, předpokládali jsme, že mu je nikdo nesnědl :-)

Díky zběsilému tempu Štěpána Stránského nás Honza s Yvčou opustili již v ranních hodinách, kdy vyrazili na cestu, aby včas postavili další checkpoint a mohli tak přivítat prvního závodníka na slovenské části trasy osobně. Odpoledne se přihnalo několik jednotlivců i skupinek a začala sháňka po dílech, po jídle, po nářadí i po sprše. Závodníci se podle priorit přespávám/pokračuji dnes, různým tempem pouštěli do těchto činností a do psaní povinných SMS „kde su a co tu dělám". Dnes by se tu přes noc mohli objevit odhadem tak dva závodníci a tak nás čeká klidná noc před dnem největšího frmolu.

Zdenda se během dne pohybuje kdesi na trati mezi Adršpachem a CP2. Nocleh volí v Českých Petrovicích, kde není signál a tak večerní povinnou SMS odesílám s jeho souřadnicemi ze svého mobilního telefonu já. Funguje to.

5. července

Dnes ráno se všichni přespávající závodníci vytratili ve velmi brzkých hodinách. Během dopoledne byl docela klid, až před polednem se přihnalo několik závodníků, aby spáchali údržbu těl i kol a povětšinou vyrazili opět na trať. Z pozdně odpoledních závodníků už o něco víc zůstávají na noc a někteří končí. Důvodem je jak čas, tak kondice nebo technika. Pokud přijedou ještě všichni dnes očekávaní závodníci (a to by měli, protože se žene voda), budeme mít stejnou účast jako včera (tj. 23 příjezdů za den). Doufáme, že přijede první koloběžkář. Evergreenem pro závodníky na CP2 zůstává plenění místní restaurace, jako kdyby všichni četli ono varování, že na CP3 se nedá dojet autem a tedy tam bude v lepším případě stan a pivo. Jednomu závodníkovi jsme zde museli zkazit náladu, když jsme mu prozradili, že celou dobu trvání závodu má na své GPS vypnuté zaznamenávání projeté trasy a že mu to tedy majitel GPS nejspíš špatně nastavil. Na jednoho závodníka se holky vrhly s takovým odhodláním, že jsem se málem začal shánět po přihlášce na příští ročník. Podle toho, co říkal o odstupu soupeřů (kteří se během tohoto závodu stávají víc spolubojovníky), přijedou zajisté v plném počtu a budeme tu mít na noc docela slušnou účast.

Tento den začíná stavba CP3. Pavel Chrenčík, to je místní chalan, co zařizuje tento checkpoint od prvního ročníku a náramně si toho užívá. Slovenský checkpoint pojímá prestižně. Musí to být ten nejhezčí CP na trase. A na rozdíl od českého, který je pojatý spíš tradičně vždy stejně, ten slovenský je pokaždé na jiném místě. Nutno říct, že volba byla každý rok nádherná. S tím ale ruku v ruce horší a horší přístup.

Sobotní den je pro Zdendu ve stylu tlačení. Defekty na kole jsou takového rázu, že kdykoliv Zdenda zalepí prodřenou duši, po hodiny se opět protrhne a může lepit znovu. To člověku bere síly nejen fyzické, ale především ty psychické. Poblíž Smrku už zbývají poslední síly a kilometry do cíle. Druhý checkpoint ve Františkově se však zdá ještě na hony daleko. Mám o Zdendu čím dál větší strach, protože přijíždějí závodníci, kteří byly ještě ráno za ním. Píšu mu tedy SMS, kde se asi nachází a jak to s ním vypadá, ale telefon má vypnutý. Jako vždy během dne v době závodu, aby šetřil baterku. Umírám strachy.

Zdenda nakonec dojíždí do cíle 500 Miles v 19:30 hodin jako 48. závodník. Umísťuje se tak na 33. místě ve své kategorii M1 (muži do 40 let) a na 48. místě v disciplíně MTB. Plány byly jiné, ale zdraví je nejdůležitější a tak jsem pyšná na to, že Zdenda má rozum zde závod ukončit. Myslím, že někde je mnohem těžší závod ukončit dříve než jej dokončit v plném rozsahu. Očekávání okolí (rodiny, přátel, znáným a kolegů) je velké, stejně jako tlak na dosažení nejlepších výsledků. Ale osobně si myslím, že na názoru ostatních tolik nezáleží. Když někomu na někom záleží, je pro něj zdraví přednější než jakýkoliv výsledek. Rodina a přátelé se na něj určitě nezlobí a jsou (stejně jako já) rádi, že ve zdraví dojel do cíle 500 Miles. Myslím, že přes všechny komplikace je to stejně obrovský výkon a já jsem na Zdendu právem hrdá!!

Od tohoto okamžiku zůstáváme ve Františkově. Původně jsem měla pomáhat na CP2 a CP4, ale vzhledem k tomu, že jeden dobrovolník jesenický checkpoint ze zdravotních důvodu musel opustit, zůstala jsem zde společně se Zdenou o pár dní déle. Každý den přijíždí nová várka závodníků a začínají se objevovat další ženy, koloběžkáři a první chodci. Někteří závodníci svoji jízdu u nás končí, jiní pokračují na trase směrem ke slovenským hranicím a dál na východ až do cíle v Nové Sedlici, nejvýchodnější slovenské obce.

Večer společně s bojovníkem Ríšou Štěpánkem a prvním koloběžkářem Jardou Jislem přijíždí i dva bratia a narušují tím vesnický noční klid. Oproti původním zprávám, kdy jsme již žádnou ženu nečekali, nás překvapila Lucka Otáhalová, která se po hodinové relaxaci v místním pohostinském zařízení přišla ukázat i nám.

6. července

Během neděle se bagážní transit celý den přesouvá z CP3 do Nové Sedlice, kde buduje CP4/FINISH 1000. Nás opustila fotografická část našeho týmu, Tadeáš s Terezkou. Navečer odjel i hippísácký volkswagen loňského mílaře a letošního dobrovolníka Jirky Boubína s rodinkou. Místo tradičních květin jejich vůz zdobí samolepky s logy partnerů závodu. Po jejich odjezdu dorazil jediný polský závodník Roman Królikowski a také kameraman Libor Kubeš. Dle SMS nás již několik závodníků DOBILO (s měkkým i), tak snad tu ještě nějakou chvíli vydržíme ;-) Nedělní večer nám zpříjemnil svým příjezdem Fero Kasanič, který všem koupil piva, a až z Paprsku nám dovezl ještě teplé bramboráky. To se nám ještě nestalo, aby někdo přivezl také něco nám. Moc děkujeme. Když jsme se ho ptali, jak to má ještě domů daleko, říkal: „Už jenom kousek" a na otázku odkud je odpověděl, že z Humenného :-)

7. července

V dopoledních hodinách náš kontrolní bod opustila skupinka v čele s fotografkou Áňou Kopkovou a kameramanem Liborem Kubešem. Vydali se dokumentovat další část trasy vedoucí na slovenské hranice se snahou zachytit bojující závodníky. Místo nich náš checkpoint obohatil nový dobrovolník Dušan. Přišel pěšky až z Rychnova nad Kněžnou s krosnou na zádech. Jelikož svým přírodním až zarostlým vzhledem trochu připomíná Petra Ozogána, jeho příchod vzbudil mezi odpočívajícími závodníky zděšení, že je doběhl chodec. Petr k nám ale prozatím nedorazil. Již od dopoledních hodin se začali sjíždět závodníci, tentokrát ve skupinkách po třech až pěti kouscích. Závodníkům se v rodinném areálu ve Františkově tak moc líbí, že se jich více než dvě třetiny rozhodlo u nás také skončit. Ať už ze zdravotních, rodinných či dovolenkových důvodů. S úsměvem na tváři k nám v podvečer přijel druhý koloběžkář Honza Marx a i on zde svoje putování končí. Velkým překvapením pro něj byla jeho manželka Janinka, která za ním bez ohlášení do cíle dorazila společně s maminkou. Nevíme, zda má Honza větší radost z dosažení cíle nebo z této návštěvy.

Pod cílovým obloukem v CP4 se objevili v 15:58 první závodníci - Štěpán Stránský s Martinem Vítem. v čase 8 dnů a 58 minut. Právě těch 58 minut je připravilo o možnost dostat se pod neuvěřitelnou hranici 8 dnů.

Ačkoli jsme včera již nečekali, že nám pod naší velkolepou bránou Craft projede nebo proběhne do půlnoci ještě nějaký závodník, po smečce bikerů Pavla Přibyla, Franty Valeše, Ondry Tafata a Davida Hrančíka, kteří přifrčeli ještě za světla, se nám do CP2 přihnal i první chodec Petr Ozogán.

8. července

V úterý došel i další chodec, který byl Petrovi v patách. Zatímco stálice mílařské listiny Petr Ozogán se odpoledne vydal na cestu směrem na legendární CP3, Petr Klos zde svoji „procházku" ukončil. Chviličku před Petrem Klosem spolu projeli cílem také koloběžkář Kuba Marx a cyklista Petr Pernický. Tím pádem se nám kolem poledne s rozdílem pár minut sešly všechny disciplíny - chodec, koloběžkář a MTB. V podvečer postupně přijeli další tři závodníci, kteří to stihli ještě před deštěm a bouřkou. Na rozdíl od Slovenska, kde podle smsek závodníkům počasí vůbec nepřeje, jsme tu dosud měli krásně teplo a slunečno. Na trati před CP2 se nyní pohybuje posledních šest závodníků, které očekáváme během noci nebo zítřejšího dne.

9. července

Během středečního dopoledne dorazili do Finishe 500 poslední tři závodníci a my mohli začít balit. Složili jsme reklamy a bannery partnerů, vyfoukli oblouk a uklidili naše velitelské středisko, kde jsme úřadovali celý týden fungování našeho CP. Během těchto sedmi dní k nám dorazilo rovných 100 závodníků. Svoje dobrodružné putování zde ukončilo 37 závodníků a zbylých 63 odvážlivců se vydalo dál na trasu směrem ke slovenským hranicím. Děkujeme všem závodníkům za jejich odvahu, odhodlání, optimismus a příjemnou společnost. Také děkujeme rodinám, přátelům a fanouškům, kteří svoje favority podporovali, bez nich by to nebylo ono a všem závodníkům to zajisté vlévalo krev do žil. Tak třeba zase za rok :-)