Můj první cyklozávod - Podzimní 12 hodinovka "X-Park - HOLBA"

Již delší dobu jsem přemýšlela o tom, že bych ráda vyzkoušela nějaký cyklistický závod. Nic velkého, ani dlouhého, spíš tak ze zvědavosti jen něco obyčejného. Původní plán na odpolední orientační závod padl z časových důvodů, takže když přišla pozvánka na 12hodinovku v našem oblíbeném Františkově v Jeseníkách, volba byla jasná.

Závod tohoto typu se zde konal vůbec poprvé. Sportovní klub X - SPORTS pořádá 12hodinové závody již delší dobu, ovšem vždy se konaly na Podlesí u Brna. Letošní ročník však kvůli volbám (v sále KD se nachází volební místnost) musel být přesunut na jiné místo. A kam jinam, než do X Parku ve Františkově, kde se koná extrémní cyklistický závod 500 km v sedle.

Tradičně se závodu účastní ženy, muži i děti bez omezení věku. Tentokrát se ale musel závod obejít bez dětských kategorií, neboť byla trať fyzicky i technicky náročná a pohybovala se v nadmořské výšce kolem 950 metrů. Novinkou byly také dvoučlenné štafety (muži, ženy, mix) a to bylo něco právě pro nás!! Bohužel až trochu pozdě jsem si přečetla, že v případě štafety žena/muž je žena povinna ujet minimálně 30% kol. No, jak se říká - dal jsi se na vojnu, tak bojuj!!

Závod startoval v 6:00 a končil v 18:00 hodin. Okruh trati byl dlouhý 14,8 km a vedl po lesních a asfaltových cestách. Na prvních 9 kilometrů však čekalo stoupání s převýšením cca 430 metrů, ovšem převýšení celého okruhu bylo ještě o 200 metrů vyšší. V posledních třech kilometrech čekal všechny závodníky technicky náročný sjezd a závěrečný sjezd po travnaté sjezdovce.
Pro diváky byl připraven i doprovodný program v depu. V areálu X Parku probíhaly během dopoledne závody dětských odrážedel a odpoledne patřilo hodu pneumatikou do dálky. Všichni vítězové byly po zásluze odměněni :-)

My jsme si závod předběžně naplánovali následovně - Zdenda vstane brzy ráno a ještě za tmy pojede první dva okruhy a já za ním dorazím na místo startu už za světla. Jakmile dorazí do depa, dá si pauzu a pojedeme první okruh společně s tím, že se to bude počítat jen mě. Zdenda si vlastně trochu odpočine, protože moje rychlost je přeci jen jiná, než když okruh pojede sám. A jak jsme si naplánovali, tak se také stalo.

Zdenda ujel jeden okruh průměrně za 50 až 60 minut. Mě odhadoval mezi 120 a 180 minutami. Není nad upřímost :D Ale já osobně jsem věděla, že minimálně dvojnásobnou dobu na trati strávím, takže jeho odhad byl poměrně dobrý!! Jakmile jsme začali stoupat, začal mi Zdenda postupně vyprávět, co mě na trati čeká, na co si mám dát pozor, jak mám rozložit síly a čeho se bojí nejvíce, abych zvládla. Úvodní stoupání jsem vlastně jela celé v tranzu s hrůzou na srdci, co mě tady všechno čeká. Jakmile byl nějaký úsek trasy rozbořený s kameny, klacky nebo hrboly, pořád jsem si říkala, že bude určitě ještě hůř.

Následoval úsek po louce, kde se mi třásly všechny kosti, ale pořád jsem věděla, že přijde něco horšího. Psychicky připravená jsem se vřítila do lesa a šup na zmíněný technický sjezd. Jak jsem se toho děsně bála, nakonec mě překvapil jen úsek, kde bylo rozježděné bahno a kde jsem kolo vedla či nesla.

Nejvíce jsem se ale bála závěrečného sjezdu po sjezdovce. Rychlé sjezdy po kluzkém povrchu, to je něco pro mě. Ironicky řečeno, samozřejmě. Než jsem vyjela, každý vyprávěl, jak je trať vážně těžká a jak to na té mokré trávě při sjezdu klouže, takže se smrtí v očích jsem se blížila k místu, kde začínal závěrečný sešup do depa. K mému velkému překvapení to nebylo kolmo po sjezdovce, ale sem tam, doprava doleva, po vyježděné cestě. Sice to nebylo stále nejjednodušší, ale jak jsem čekala něco mnohem horšího, přišlo mi to jako pohádka. Celá šťastná jsem dojela do X Parku a říkala jsem si, jak jsem dobrá, že jsem to dokázala. Dokonce za dvě hodiny!!

Tak a co teď dál. Jak to vymyslet, abychom stihli odjet co nejvíce kol s tím, že třetinu musím ujet já, které to trvá dvakrát tak dlouho než Zdendovi. Dala jsem si tedy pauzu s tím, že Zdenda zase objede dva okruhy a ten další si dáme zase spolu. Ale co čert nechtěl. Zdenda, typický to závodník a muž, nabral tempo a jel do svého okruhu naplno a v jedné zatáčce se vysekal. Přijel a nevypadal, že by chtěl jet hned další okruh. Řekla jsem, že tedy pojedu nyní jeden okruh sama, on si aspoň odpočine a pak uvidíme, jak to budeme stíhat a jak se nám bude chtít. Souhlasil a já vyrazila vstříc svému prvnímu osamocenému závodnímu dobrodružství.

Jelo se mi dobře, stoupání ubíhalo docela příjemně a dokonce jsem si prohlížela i okolní květenu. Hecovala jsem se, abych vyšlapala první úsek stoupání a nesesedala zbytečně z kola. Povedlo se, krátká pauzička, odpočinou si nohy i zadek a jede se dál. Nejhorší část stoupání je (jak jinak) ta poslední. Zde ji představovat táhlý asfaltový kopec, kterému jsem dala asi tisíc jmen, ne moc lichotivých. Ale jak jsem byla spokojená, když jsem věděla, že už pojedu jenom dolů. Brzdy skřípaly a já to svištěla rychlostí blesku. Zde malá vsuvka - moje rychlost blesku = Zdendova rychlost šneka - to jen aby jste měli srovnání. Hupky šupky do lesa a hezky jedeme dolů. Tentokrát jsem sjela i lehce bahnitou část, na kterou jsem si předtím netroufla, ale bahenní lázně jsem stále nedala. Sjezdovka už mě neděsila a tak jsem do depa přijela s ještě lepším časem než předtím. I Zdenda byl v šoku, co tam dělám tak brzy :D

Střídání a zase do lesů vyrazil Zdenda. Jeden okruh a krátká pauzu. Spočítali jsme si čas a počet kol a zjistili jsme, že máme jen dvě varianty - jeden okruh já a jeden Zdenda nebo dva okruhy Zdenda. Zvolili jsme variantu krátké pauzy a jednoho kola společně. Zdenda si v mojí rychlosti skoro odpočine a aspoň se mu odplaví nahromaděná kyselina mléčná. A mě to s ním také baví více, takže bylo rozhodnuto.

V nohách jsem měla již téměř 30 kilometrů s 1200 výškovými metry. To se také projevilo v třetím kole. Počáteční stoupání už mě netěšilo jako předtím a začínala jsem trpět na úsecích, které jsem předtím přecházela s úsměvem. Nášlapy nemám, šlapat do kopce ve stoje taky moc neumím, takže mi nezbývá nic jiného než to všechno táhnout stehnama. A těm už se moc nechtělo. Stoupání jsem si tedy moc neužila a nemohla jsem se dočkat vrcholu a sjezdu zpátky do Františkova. Myslím, že to bylo moje maximum a že už bych více ani neujela. Únava se začala projevovat už i při sjezdech, kdy jsem nebyla tak ostražitá a tak jsem si svůj pád zažila i já - vyjetá kolej v bahně a už jsem letěla přes kolo. Naštěstí nic vážného, jen pár modřin a podlitin. Nic co by cyklisté neznali.

Konečně jsme byli v depu a vlastně i našem cíli. Při pohledu na listinu s průběžnými výsledky jsme zjistili, že jeden pár už nedoženeme a další nedožene nás. Takže volba byla jasná - sprcha, večeře a relax.

Večer probíhalo slavnostní vyhlášení všech vítězů a poprvé v životě jsem něco vyhrála i já. A dokonce díky sobě a svojí snaze. Nejen nějaká medaile z běžeckého závodu, kterou dostane každý, ale konečně něco za odvedenou práci. Je sice pravda, že díky nižší účasti byla šance na umístění na stupni vítězů vyšší, ale i tak z toho mám radost. Krásné druhé místo a spokojenost největší!! Naše první společná výhra a společná radost. A snad ne poslední. Doufám!!