Deníček ze Srí Lanky - část první

Ahoj,

na návrh Radky zařazuji do blogu své zážitky z únorového cyklovýletu na Srí Lanku, tak jak jsem o nich psala domů, nebo jak jsem si je poznamenávala do deníčku.

Blázni na kole 1

Přátelé kamarádi,
sama tomu ještě moc nevěřím, ale dnes nakládám bednu a přesouvám se s mými kolařskými zlatíčky ke Znojmu a v sobotu letíme do Colomba. Tož se s Vámi loučím, a když bude příležitost, budu psát o tom, co nás po cestě potkalo. Denny se mnou neletí a určitě si budeme chybět.

Tak takhle jsem po internetu ohlásila svůj odlet na Srí Lanku. V pátek 5. února v podvečer jsme se tradičně sešli v Krupé u Jeníka. První čtyři jsme naložili krabice s koly a vydali se pro tři zbylé „zalenotýňáky" do Újezda u Hořovic. Cestovali jsme do Vídně na letiště s osvědčenou firmou Martin Remar. Na výlet se s námi vydal ještě jeden Martin necyklista. Před půlnoci jsme dorazili do Těšetic u Znojma, kde na nás ve staré třídě, dnes ubytovny, čekalo 10 čistých, krásně růžově dětsky obrázkově povlečených postelí.
Ráno 6. února jsme pokračovali do Vídně. Odlétali jsme v 14:35 Boeingem 777-300 do Dubaje. Je to 4 236 km. V noci na neděli jsme pak pokračovali z Dubaje do Colomba, dalších 3291 km. Dorazili jsme ve 4 hodiny ráno našeho času, ale v 8:30 času srílanského. Znamená to, že jsem se ani nestačili vyspat a už byl den. Taxík do hotelu nám zařídila Hanka, která se k nám přidala v Colombu. A tak jsem psala poprvé ze Sri Lanky domů.

Přešli jsme plynně ze sněhu na pláž. Cesta i přes přespání v Těšeticích byla úmorná. Dnes, když jsme dorazili, nám chyběl kus noci a navíc se Jeníkovi neudělalo volno, když jsme přistávali, ale už se z toho vyspal. Kola dojela beze ztrát a fachčí. Musíme vydržet do večera nespat a zítra se vydáme nahoru po pobřeží. Je tu vedro, dusno, bydlíme dobře, čisto a klimatizace. Domluvit se dá anglicky. Pořád nám někdo něco nabízí, třeba nás chce vozit a je zklamaný, že nic nechceme. Lidi jsou fajn. Uvidíme, jak nám to v tom vedru pojede. Jíme zatím dobře, chutnalo nám jak v letadle, tak tady. Zatím jde vše podle plánu. Píše se mi špatně. Malý neznámý notebook, ale že žijeme, se mi snad podaří poslat.

Do deníčku jsem si zapsala. Kola dojela bez úhony, ale bedny ne. Poobědvali a povečeřeli jsme v jedné a té samé restauraci. Je tu bída. Poprvé jsme se vykoupali v Indickém oceánu. Vlny a teplá voda, na pláži palmy, paráda.
Následující den jsme zaspali, nebylo se co divit a nic se nestalo. Chtěli jsme vyrazit v 9 hodin, ale v 10:15 jsme byli ještě v Negombu. Cílem prvního dne bylo město Chillav na západním pobřeží. Hned při výjezdu z města jsme se začali seznamovat s místními obchodními metodami a cenami. První dostal 4 banány za 80 rupií a druhý u téhož stánku za 40. U oběda platili všichni 110, ať měli, co měli.
Vedro přes poledne první den bylo až nesnesitelné. Když jsme zastavili na sluníčku, měla jsem pocit, že omdlím.
Story - Buml šel ukrást srílanskou vlajku, aby měl trofejní suvenýr, ale nazadařilo se. Byl přistižen, musel ji pověsit zpátky a mezitím mu někdo z kola sebral cyklocomputer. Situaci ohodnotil větou: „Rozhozenej jsem, ale tolik zase ne."
První den jsme nakonec ujeli 75 km z Negomba přes Chillaw do Kiriyankalli a spali jsme ve stanech u nějaké provozovny patřící Švýcarovi. Pan správce nás nechal dokonce umýt v přístřešku se sprchou. Do stanu se nám dostali nějací dva švábi a v noci štěkali psi.
Den jsem s uspokojením uzavřela s tím, že se mé mnohačetné obavy z bolesti kolena, zadku, nedostatku kondice, klimatické změny a časového posunu, se nenaplnily. Koleno bolelo, ale přijatelně, léto je fajn i přes polední krizi a slabost z vedra, která zase přešla. Jeli jsme po rovině, hodně jsme stavěli a pili, takže jsme postupovali pomalu a neutahali se.
Následující den v úterý 8. února jsme vyrazili časně. Pan správce byl milý a přišel se s námi rozloučit. Dostal ½ l becherovky. Po ránu jsme potkali místní kluky-cyklisty. Jednomu jsem dala dres. Zase jsme jeli po rovině, doprava se zmírnila.
Zvykáme si na zvuková znamení: „Tu tu = tuktuk. Tu = pozor jedu. Túúúú jako parník = jede autobus a nezná bratra." Zvířata, zejména psi a krávy, asi mají na silnicích přednost, chodí tu a leží tu a nikdo jim neublíží. Na motorkách se vozí i malé děti bez přileb, sedí i vpředu na bandě, motorka je prostředek pro 1-4 osoby. Jezdí se také na korbách náklaďáků a na schůdkách otevřených autobusů.
Během cesty jsme si všichni koupili srílanskou vlajku u stánku za 300 rupek. Také jsme poprvé vyzkoušeli chuť kokosového mléka za 30 rupek. K polednímu jsme dojeli do města Muslimů Putallamu. Před mešitou jsme opřeli kola a byli vyzváni k tomu, abychom si umyli nohy a zuli boty před nahlédnutím do mešity, ženy nesmí ani nahlédnout. Nedbala jsem a dostala jsem vynadáno.
Obědvali jsme v místní restauraci. Dala jsem si vegetariánský talíř a colu. Bylo to dobré a na místní poměry drahé 550 rupek. Odtud už jsme se stočili do vnitrozemí a dojeli až do Palugassegama. Opět jsme nenarazili na žádné ubytování a tak jsme přijali nabídku, že si můžeme postavit stany vedle katolického kostela. Opět jsme se setkali s přátelským zájmem místních lidí, kteří si s námi chtěli povídat, přinesli nám židle, uvařili vodu na kávu a čaj. Mírumilovně tu vedle sebe žijí křesťané a buddhisté. Zde jsem také poprvé navštívila domácnost matky se dvěma dospívajícími dětmi a dostala první adresu. Jejich dům připomínal spíše špinavý skanzen než obydlí lidí v 21. stol.