Svařování blatníků

Trh cyklistických blatníků se v čase proměňuje a zejména z něj mizí typy, které se obtížněji montují, ale přinášejí mnohem vyšší ochranu kola a cyklisty před stříkající vodou a blátem. Pro ty, kteří stále ještě touží i na kole se silnější pneumatikou po úplném krytí zadního kola blatníkem, nezbývá nic jiného, než si takový blatník sami vyrobit ze dvou kusů kratších blatníků. Základním materiálem černých plastových blatníků je polyethylén nebo polypropylén. Jsou to termoplasty a jsou výborně vařitelné. Dobře technologicky provedený svařený spoj je stejně pevný jako původní materiál. Vzhledem ke ztluštění svaru je dokonce pevnější. Když se podíváme do výkopů pro plynové, kanalizační či vodní potrubí, zjistíme, že ve většině případů se používají plastové trubky a spojují se pouze svářením. Pro naše amatérské použití není potřeba mít profesionální svářecí soupravu a svářečský certifikát. Také o našem výchozím materiálu se v obchodě vůbec nedovíme z čeho je to vyrobené. Víme jen, že je to černé, plastové a snad dobře vařitelné. Ale naše spoje nepotřebují takovou pevnost a spolehlivost jako plynové potrubí. Když blatník upadne, tak ho prostě strčíme do batohu a doma znovu svaříme. Mně se to však zatím nikdy nestalo.
Budu popisovat jak jsem si vyrobil dlouhý blatník na horáka s 2,1 palcovým pláštěm. Blatník sahá až dolů k díře v zadní vidlici, kde je upevněn. Takový blatník se v současné době v Česku patrně nesežene. Nezajímá mne polemika, zda je takový blatník zapotřebí či nikoliv. Já na jeho příkladu popíšu svůj postup.
Ze dvou blatníků s odpovídající šířkou pro pneumatiku jsem svařil jeden dlouhý. Výsledným zakřivením celého blatníku jsem se v době vaření vůbec nezabýval, protože to se dá nakonec snadno dorovnat dotvarováním ve vařící vodní lázni.
Pro vaření použijeme metodu „vaření na tupo" a pro nahřátí a roztavení plastu použijeme starou obyčejnou žehličku. Její teplotu nastavíme pomocí elektrikářského multimetru s perličkovým měřicím článkem. Bývá to součástí lepších multimetrů. Tepelná kapacita tělesa žehličky je vůči kapacitě vařeného kousku plastu dostatečná, takže se poklesem teploty během natavování plastu nemusíme zabývat. Důležitá je ovšem teplota žehličky. Nastavíme ji na 210 stupňů Celsia.
Blatníky pilkou na železo či dřevo nakrátíme na požadovanou délku a nožem ořežeme otřep. Místa svarů obou kusů by na sebe měla být schopná naléhat v jedné rovině a tvarově si odpovídat.
Rozehřejeme žehličku na teplotu 210 stupňů Celsia a uložíme jí stabilně na nehořlavou podložku žehlicí plochou vzhůru. Pozor, teplota 415 stupňů Farenheita, což je zápalná teplota pro papír, je 212 stupňů Celsia. Teplotu nastavíme s chybou +-5 stupňů. Když žehličku přehřejeme, tak jí prostě necháme vychladnout. Mechanický termostat většinou nereguluje dostatečně přesně. Lepší je ho vytočit na maximum, to je na bavlnu a regulaci si obstarat ručně vytažením přívodní vidlice ze zásuvky.
Oba kusy blatníku přimáčkneme svařovanými plochami na žehličku a necháme je nahřívat tak dlouho, až se vytvoří asi 2mm tlustá vrstva tekutého materiálu. Projeví se to jen leskem materiálu, kapalina je tak hustá, že sama gravitací neteče. Na blatníky netlačíme, vytlačili bychom roztavený materiál na okraj.
Oba kusy blatníku přiložíme na sebe a rukama stlačíme a pod tlakem držíme. Tekutý materiál zevnitř svaru vytéká na okraj a vytváří tzv. návarek. Ten nám pravděpodobně nevadí, zesiluje svár. Pokud vadí, můžeme ho dodatečně odříznout, nebo žehličkou rozžehlit do ztracena. Po vychladnutí a sesíťování materiálu, v našem případě asi po 5 minutách, je spoj svařený. Pozor na udržení souososti obou dílů. Je trapné zjistit, že máme krásný spoj, ale blatník nám v něm zahybá.
Pokud vaříme k sobě dva nestejné kusy blatníků, protože každý pochází z jiného kusu, pravděpodobně na spodní straně budou nějaké nepatřičné nerovnosti či dokonce díry. Horní stranu zrakem kontrolujeme, takže ta dopadne lépe. Tyto díry můžeme doplnit zalitím materiálem roztaveným žehličkou. Asi to bude chtít trochu vyšší teplotu a natavovaný materiál rovnou kapeme na povrch blatníku. Jen nesmíme očekávat, že tímto způsobem zvýšíme pevnost spoje. Tavením za vyšší teploty sice zvýšíme tekutost, ale už materiál rozkládáme a také druhá strana, na kterou to kapeme, je studená. Když do vzniklého vychladlého materiálu rýpneme špičkou nože, zjistíme, že se chová jinak, než materiál původní.
Ve vařící vodní lázni doformujeme požadovaný poloměr oblouku a případně nožem doformujeme a urovnáme povrch spoje. Vystupující návarek se také dá rozžehlit.