Itálie a Vatikán

Brenner - Bolzano - Lago di Garda - Mantova - Bologna - Firenze - Siena - Roma - Vatican

Tentokrát sám. Kolegu Vencu už pohltil pracovní systém a před plíživě stejným osudem jsem se rozhodl obětovat své poslední studentské dny výletu s cílem stanout na Svatopetrském náměstí. Toulky po krajinách Itálie se musely vtěsnat mezi období ve dnech 29. června až 10. července, proto bylo opět přikročeno k výpomoci si železničními spoji. Cesta napříč Itálií je rozepsána do pěti pasáží dle jednotlivě projetých oblastí. Denní porce kilometráže činila mezi 90 až 140 km. K orientaci mělo postačit pár narychlo vytištěných mapiček větších měst a důležitých uzlů (Seznam.cz). Spaní se, po seznámení s cenovou politikou místních kempů, praktikovalo formou bivakování. Jídlo na snídani a k večeři bylo dílem vlastní kreativity, obědy se řešily podle situace, místa a času.

Jižní Tyrolsko

Časně ráno se vlakem vyjíždělo z pražského Hlavního nádraží směr Praha - Mnichov a posléze Mnichov - Benátky. Výsadek proběhl na pomezí rakousko-italských hranic v obci Brenner/Brennero ležící ve stejnojmenném průsmyku pohoří Alp. Průsmyk má své kouzlo - malebná krajina, oblé či vypíchnuté vrcholky pohoří, v údolí ledovcová řeka, v okolí typická tyrolská architektura a osamělá opevnění vystavěná na každém větším vršku. Průsmyk je krom toho lemován dálnicí s mnoha přemostěními, hlavní silnicí, železničním tahem a příjemnou převážně  asfaltovou cyklostezkou.

Po poledni se z nádraží vyráží vstříc prvnímu cíli - městu Bolzano. Z hlediska podélného profilu cesty byl Brenner nejvyšší "se všá počestností" dosažený bod celé cesty (cca 1 370 m n.m.), ze kterého se začalo okamžitě ukrajovat. Cesta měla opravdový spád. To, že v přilehlém okolí se nachází dálnice, občas ruší pohodu a klid, ale ve většině času o ní ani nevíte. Nepříjemností byl vítr vanoucí převážně z jihu na sever, tedy přesně proti směru jízdy, který hlavně dále za Bolzanem stěžoval jízdu na rovinatějších úsecích. Cyklostezka vede příjemnými místy, dále městečky Sterzing-Vipiteno a Brixen; poté následuje Bolzano, které ve večerních hodinách spolu s okolními vrcholky hor vytváří idylickou atmosféru.

Druhého dne byl očekáván nejdelší úsek cesty. Cílem bylo městečko Garda, ležící u jezera majestátních Alp. Za Bolzanem ce už cesta rovinatí, tok mohutní a uklidňuje se. Kolem dokola jsou stále zajímavé přírodní útvary a scenérie doprovázené všude přítomnými vinicemi. Letmo projíždím Trento a na cestě před Rivoli Veronese, odkud je fascinující pohled na místní vyvýšené opevnění, odbočuji přes kopečky směrem na Gardu, kam jsel dojel k pozdějšímu večeru. Co se týče cyklostezky, kousek před Gardou se začíná oficiálně značit jako BI-1 (Bicitalia 1), která vede napříč Itálií a končí několik desítek kilometrů za Římem.

Pádská nížina

Po přenocování na místní promenádě se mi vytrácí úsměv z tváře - píchlá zadní duše. Jak, kdy? Následkem toho je pozdější výjezd. Duše byla vyměněna za novou, jedinou rezervní. Lepení zůstalo bohužel doma (vím, co si myslíte). No nic. Teplota vzduchu přidává na obrátkách, nepřátelský větroň nahrazuje spalující žár slunce. Turistických letovisek, kempů a atrakcí je v blízkosti jezera habaděj. Všude je slyšet němčina. Uklidňuje mě až projížďka po městě Peschiera del Garda, které Vás osloví. Pevnost na ostrově, voda vytékající z jezera několika "kanály", malá přístaviště v okolí a na italské poměry relativně všude samá zeleň. Odtud se vydávám podél směru toku Mincio po dobře známé stezce BI-1 směr Bologna. Alpy se pomalu ale jistě scvrkávají a ztrácí v dáli a přede mnou je den jízdy po zcela rovinatém území. Moře nikde, ale i tak si klesnete k jeho úrovni :).

Během dlouhých chvil přemýšlením o životě jsem narazil na pár zajímavých míst. Za doporučení stojí Valeggio Sul Mincio se svým Castello Scaligero a zahradou a přilehlá vesnička Borghetto ležící u řeky. Se svými domečky, mlýnem, splavem a poblíž čnící zříceninou románských hradeb stále využívaného mostu vytváří dojem pohádky. Oslovilo mě též větší město Mantova, které nabízí mnoho památek a pěkné prostředí s okolními "jezery" vznikající na řece. Je zde i plno možností doplnit zásoby. Dále za městem opět píchám zadní kolo. S pocitem zmaru zanevírám na cyklostezku, která místy začínala výmolatět a které jsem dával za vinu dva defekty během půl dne. Ale kdo ví - možná větší váha zavazadel, ztyřelý plášť, nenápadný kamínek. Od té chvíle si cestu ulehčuji pouze silnicemi a musím napsat, že i na vedlejších silnicích je cítit značný počet osobních a nákladních automobilů.

V poledne čtvrtého dne je už v dáli zpozorovatelnými kopci Apenin ohlašována Bologna, kam jsem se doplahočil s občasným dofouknutím. Ve městě si přes všechny útrapy dopřávám svoji první italskou pizzu, zmrzlinu a zákonitě i návštěvu na WC. Mnoho domů v Bologni je vybudováno s podloubím, což na některých místech vytvářelo zajímavé propletence. Po zhlédnutí malé části města jsem na jeho okraji směrem do hor narazil na vytoužený bikeshop. Po delším štěkání a dohadování s dvojčetem Pierluigiho Coliny a břichem žluťáka z filmu Sin City jsem odjel s nepořízenou.

Apeninské pohoří

Přejezd Apenin se dá uskutečnit nespočtem tras, záleží pouze na Vás. Já se držel trasy vedoucí přes Sasso Marconi, kde jsem se zbavil dálnice, a dále přes Lago di Suviana až k městům Pistoia, Prato a Florenice; víceméně stále poblíž cyklostezky BI-1. Proti žhnoucí nížině to byla výrazná změna. Příjemný chládek, přes koruny stromů není téměř vidět nebe a ten klid! Po cestě narážíte na nespočet autobusových zastávek kvůli zdejší rozptýlené zástavbě v okolí. Za obcí Suviana vyjedete na korunu hráze, odkud vidíte na celou přehradní nádrž. Přibližně v těchto místech začalo stoupání nabírat na síle. Vrcholky Apenin se blíží.

Devítistovka (bráno z úrovně silnice) byla po patřičných útrapách překonána. Potkávám zde italské kolegy, kteří mi doporučují bikeshop blízko Florencie, který bude i v neděli odpoledne otevřený. Před vytouženým sjezdem do města Pistoia jsem stihl pár kapek deště, po dalších 20 minutách se nacházím pod úpatím, kde už žhne slunce a jakoby žádné Apeniny vůbec nikdy nebyly. S plnými kecky a plandajícím zadním kolem se ženu podél úpatí hor přes Prato a v Calenzanu nacházím Nencini Sport Calenzano NS4 Bike & Moto, kde můj cyklopunk končí.

Toskánsko

Nejzajímavější a nejkulturnější část cesty. S hřejivým pocitem na duši jsem si s novou duší projel centrum Florencie, pokladnici renesanční architektury. Pár hodin je sakramentsky málo času na tohle město. Ponte Vecchio a Cattedrale di Santa Maria del Fiore jsou povinností. Kam úkrok, tam památka. Budu doufat, že se sem v budoucnu ještě podívám. Za vypíchnutí stojí místní vyvýšenina s kašnou draka. Je zde krásná a hlavně bez turistů klidná vyhlídka pod korunami pinií a celé město máte jako na dlani - nachází se u Via Trento.

Charakteristickým znakem velkých měst jsou městská centra obehnána hradbami s porty do všech světových stran. S Florencií jsem se rozloučil u Porta Romana směrem na Galluzzo, odkud jsem se většinu času držel silnice SR2. Cyklostezku BI-1 tím definitivně ztrácím z ruky, ale už doma jsem věděl, že se pojede na Sienu než Arezzo. Na večer jsem se otočil v kempu Internazionalle Firenze, kde byli velice nápomocni a mohl jsem si u nich nechat nabít už od Gardy kleknutý mobil a fotoaparát. Nížina, Apeniny a Florencie nejsou tudíž zdokumentovány.

Šestého dne ráno si uvědomuju, v čem tkví kouzlo Toskánska. Apeniny jsou utopeny v minulosti a na scénu nastupuje krajina oblých kopců připomínající mořské vlnobití. S cypřiši v okolí a probíhající senosečí vytvářely dokonalá panoramata. K tomu všemu se v Monteriggioni přidává první střetnutí s trasou Via Francigena, poutní cestou vedoucí z Canterbury do Říma, která v její přilehlosti zaručuje spoustu zajímavých a historických míst. Siena toho není výjimkou. Svažující se město na nejvyšším vrchu v okolí je po právu hrdým členem UNESCO.

Od Sieny se toho moc nemění; stále po SR2 tentokrát směrem na Viterbo. Během cesty potkávám dva osamělé jezdce - vlky. Benjamin mě dostal do kolen se svojí společností na cestách; kytičkami v koflíku připevněném na rámu kola. Audrey potkávám sedmého dne před objížďkou na silnici a společně si dáváme nucený výšlap do malé útulné vesničky Radicofani, kudy vede i poutní cesta. Lidé k Vám opravdu přistupují jako k poutníkovi (na kole, pěšky, to je jedno), ve svých obchůdcích rádi pohostí s vřelým přístupem. Některá vyznačená pohostinství s možností noclehu dávají razítka do poutního pasu, který (nevím kde) se dá vystavit.

Lazio

Audrey je Belgičanka a to se u vulkanického jezera Lago di Bolsena během odpoledního odpočinku začíná zřetelně projevovat. Příjemnou společnost zde musím zanechat a s pár kousky piv v nohách a černými plícemi se plahočím dál. Důvodem budiž přes airbnb.com domluvený polední sraz dalšího dne v Římě s paní ohledně předávky klíčů. Vynechal jsem Bagnoregio, které bylo mimo cestu, ale vřele doporučuji. Projel jsem poutním místem Montefiascone a večerní Viterbo. Některá zdejší zmrzlinářství kulturně a společensky nahrazují naše hospody. Za Viterbem jsem před půlnocí vyšplhal na další okraj kaldery jezera, tentokrát Lago di Vico. Ranní snídaně na zdejší vyhlídce stojí za to.

Osmého dne jsem se už nemohl dočkat. Před Římem potěšila městečka Ronceglione a především Sutri se svými jeskyněmi a amfiteátrem. Před Římem nepotěšila silnice SR2, která se mění na dvouproudovou pseudo dálnici. Po sjezdu jsem se orientačně držel směrem na jih a po poledni jsem se už zabydloval ve čtvrti Flaminio, odkud se dělaly příjemné výpady do centra města.

Co se táče Říma, musíte vidět a zažít. Bohaté město na památky. Vatikán byl prvním místem, kam jsem si sjel a "poděkoval" za bezpečnou jízdu :). Musím vyzdvihnout oblast u Garibaldiho monumentu, vyvýšenou oblast s příjemným okolím, odkud je vidět na celé město. Místní část Trastevere byla útulná, něco jako Malá Strana v Praze. Překvapila řeka Tibera, která protéká městem v úzkém a velice zahloubeném profilu. Nábřeží byla vysoká a dostat se kolem dolů vyžaduje jistý um. Oblast okolo nádráží Roma Termini ve večerních hodinách trochu děsí svým neitalským obyvatelstvem, stejně tak jako Fontana di Trevi, kde není hnutí po celý den.

Dva dny se toulalo s kolem po Římě. Poté zazněl pomyslný zvonek a pohádky byl konec a opět došlo na cestování vlakem zpět domů. Dvě hodiny zpoždění, aniž by se vyjelo, se už ani neřeší. Co se týče vlaků a mých subjektivních poznatků, tak ve zkratce. Mezi ČR a Německem je cestování na pohodu. Cena lístku je příjemná a pro kola jsou připravena speciální kupé. Mezi Německem a Itálií je to problematičtější. Lístky se dají pořídit za rozumnou cenu tak měsíc dopředu, pak se úměrně navyšuje. Vagony jsou se stupačkami a možností zavěšení po jednom kole na jeho začátku či konci. Co se týče lístků na kolo, mezinárodní jízdenka stojí každou tarifní zónu 10 eur (cesta zahrnovala dvě zóny) Všude je pak nutná rezervace - další 3 eura. Občas to jsou stresy, ale to už k tomu patří :).

Postřehy: Zvolené období není nejlepší, jestli se chcete vyhnout davům a cenovým úletům, ale to platí všude. Mezi 11 a 15 hodinou bývá polední siesta a v menších městech či vesničkách v tuto dobu většinou nic neseženete (alespoň od Pádské nížiny a dále na jih). Stejně tak pomyslný německý pořádek a čistota na silnicích, v ulicích a v krajině se čím dál víc směrem na jih vytrácí. Pítka s vodou jsou ve větších městech skoro na každém rohu, takže pitná voda se cestou dobře doplňuje. A nezapomínejte lepení!!!

Všem pohodové a příjemné cestování! Čau!

http://beddacross.rajce.idnes.cz/Italie_a_Vatikan/