Na kole z Brna až do Černé Hory

Brno - Bratislava - Budapešť - Moháč - Osijek - Valjevo - Podgorica - Budva

Plán výletu se zrodil průběhem léta 2015 při utopické představě fotek kol u moře. S určitými obavami, ale jistým pocitem dobrodružství, bylo nakonec rozhodnuto pokusit se dojet k moři do Černé Hory. Jeli jsme já a můj kamarád Venca; ostatní kroutili hlavou, že už se nikdy nevrátíme. Na cestu jsme si vyhranili přibližně 3 týdny v období mezi 20. srpnem až 5. zářím 2015. Spaní se řešilo na střídačku dle polohy, dané situace a míry hygienického deficitu. Z 60% se stanovalo venku v přírodě, zbytek večerů se pak řešil v kempech a náhodných ubytování. Průměrně najetá distance z bodu A do bodu B bývala kolem 100 km. Co se týče jídla, na ráno pomáhaly energetické bomby v podobě uvařeného sušeného mléka s kakaem, oříšky, kokosem, banány, rozinkami apod. Obědy byly dle situace a večeře bývaly formou kuskusu, který jsme průběžně zdokonalovali. Cestou jsme se dojídali tyčinkami, datlemi apod.

Upozornění: předem dávám vědět, že jsme s Vencou cykloamatéři, kteří nijak předtím netrénovali, nejezdili a potřebná vybavení na kola si sehnali na poslední chvíli (nosiče, brašny, náhradní díly, duše a nějaké ty trempské věci - spacák, stan, ohřívač apod.) Tím chci říct, že na obdobnou cestu si může troufnout každý, kdo má zapálení a trochu toho nezbytného času.

Vyráželo se z Brna od hlavního nádraží. Cestou ke slovenským hranicím se projíždělo oblastmi jako vodní nádrž Nové Mlýny, CHKO Pálava, Lednicko-valtický areál a město Břeclav. Následně jsme se nechali vést podél Moravy až k Devínu (soutok Moravy a Dunaje). Potud jsme si pomáhali vytištěnými mapkami. Po Vaškovým zděšení, že jich víc nemáme, nastoupila jeho offline navigace, kterou si stáhl pro případ, jako byl tento. V Bratislavě jsme se napojili na Eurovelo 6, které bylo dobře značeno. Cesta vede od té doby převážně zemními náspy podél Dunaje, občas Vás zavede do přilehlých vesniček. Asfaltový povrch se střídá se šotolinou. Nutno ovšem podotknou, že maďarský povrch (nějak mezi Bratislavou a Budapeští totiž vedou dvě stezky po obou březích řeky) byl příjemnější než ten slovenský :).

Vodní dílo Gabčíkovo jedete snad skoro celý den, takže z prvotního megalomanského dojmu se následně stává stereotyp. Následně doporučuji se stavit a přenocovat v Komárnu. Velice nás potěšil Panorama camp na slovenské straně, který v rámci ceny lístku nabízí s přilehlým termálním koupalištěm možnost příjemného odpočinku, což po třech dnech přišlo vhod. V Komárnu jsme přejeli přes slavný Alžbětin zelený most na maďarskou stranu a odtud pelášili přes Esztergom, Visegrád a Szentendre do Budapeště. Pelášili není ten správný výraz. Všechny tato místa a hlavně Esztergom (Ostřihom) se svojí bazilikou sv. Štěpána vás nutí svojí velkolepostí zastavovat po cestě. V Budapešti jsme chtěli strávit víc času, ale neplatit víc než za jeden večer, tak se spalo na jednom větším ostrově poblíž obce Tahitótfalu, a následně 5. dne dopoledne se dorazilo do města. Zařídilo se naše první spaní v hotelu (trochu PR: Melinda Budai private apartment, za tu cenu vs. vybavení, polohu v centru, milý přístup a nápomocnost, si myslím, že pecka! Věděl jsem o ní z dřívějška; vždy na telefonu, mluví anglicky, a když má volno, hned ten den Vás ubytuje, což byl nás případ. V Budapešti jsme tedy strávili celý den, brašny nechali v apartmánu, s kolem projeli spousty zajímavých míst bez nějakých problémů a opět si nenechali ujít termální lázně (Lukács lázně - levnější, téměř žádný turisti, pouze tamější Maďaři, ne jak je tomu naopak v známých lázních Szechényi).
Následně jsme se za dva dny dostali do Moháče podél levého břehu Dunaje (Ráckeve, Solt, Baja). Počasí nám zapalovalo více pod lýtky, Eurovelo 6 bylo stále dobře značené a sjízdné, občas jsme jeli po hlavní, docela vytížené, silnici pro motoristy. Akorát, přesně si už nepamatuju, nejspíše za obcí Ráckeve nás čekalo hodinové martyrium, než jsme se dokodrcali přes totálně nepoužitelnou cestu.

Moháč je taktéž pěkné město. Museli jsme se nejprve přívozem dostat na druhý břeh. Večer zde strávený byl příjemný. Je tu dobrý bikeshop nacházející se někde v ulici Szabadság utca, provozovaný člověkem, kterého jsme potkali na ulici a ubytoval nás za 10 eur na noc v jeho opuštěném, ale udržovaném, dvoupatrovém domě po jeho rodičích. Další den jsme si zajeli k pomníku bitvy u Moháče roku 1526. Poté jsme si natrénovali hraniční přejezd v Udvaru, kde si Chorvati (v té době už v EU, ale ne v eurozóně) vyžádali občanský průkaz. Cesta dále vedla přes Osijek s monumentem tanku a červeného minigolfu připomínající události v 90. letech v Jugoslávii, přes Vukovar s jeho monumentem bývalého věžového vodojemu, a dalšími menšími vesničkami, na nichž jsou stále patrné jizvy z války. V Iloku je pěkná vyvýšenina se zříceninou, kde je pěkný výhled na okolí. Na přechodu Chorvatsko - Srbsko dělali trochu ramena, na jak dlouho a kam jedeme, ale výraznější problém nebyl. Kousek za hranicemi jsme sjeli z Eurovela 6 a vydali se na jih do Sremské Mitrovice. Navigátora už nám dělala pouze Vencova navigace a náš orientační smysl.

Co se týče Srbska, ihned napíšu, že nemějte žádné pochybnosti o zdejším, pro nás ne tolik známým, prostředí a obyvatelstvu. Jediný problém, co jsme zažili, byli divocí psi, kteří můžou občas odněkud vybafnout nebo přes noc roztrhat odpadkový pytlík a vylízat Vámi použité konzervy. Využívali jsme silnice tzv. „druhé třídy", kde se nepředpokládal významnější provoz aut. Cyklostezky v Srbsku moc neočekávejte. Lidé byli nápomocní a pohostinný. A samo sebou, příroda nám začínala v půli Srbska kopcovatět a počásí kolem poledne nabývalo teplot okolo 35°C, takže obědy a časy ranních výjezdů se tomu musely přizpůsobit. Ceny jsou o polovic menší než u nás. Krabička nejdražších cigaret v přepočtu za 55 korun. Dináry jsme směnily za Eura v Lačaraku poblíž Mitrovice, směnáren se tam nachází poměrně dost, neboť je to větší město poblíž hranic. V té době probíhala sklizeň několika druhů ovoce a zeleniny a „stánkový" prodej jste mohli očekávat i na nejodlehlejších místech podél silnice. Doporučuji, velikost a chuť produktů jsou perfektní. Jedna osoba nám též řekla o možnosti možného přenocování ve zdejších pravoslavných farnostech. My na žádný nenatrefili po cestě, tak nevím přesně co a jak, ale Vy to zkuste!

V Šabacu jsme se pro jistotu vybavili v tamějším „turistickém" infocentru mapou a pohledy. Pán nám dal vše téměř zadarmo a navíc s dobrými rady. V Osečině jsme měli štěstí, kde jsme narazily na místní festival a pouť, takže selátka, ovčina, domácí knedlíky a sýry byly za doprovodu hudby a lidových krojů téměř všude a my neodolali. Navíc s pivem v nohách už to moc nejelo, takže 10. den, respektive večer byl strávený na okraji města Valjevo. Tam si nás všimla jedna rodina, která nás pozvala k nim na zahradu, kde jsme mohli stanovat, a pohostili nás nevídaným způsobem. Jídlo a pití, kromě piva, bylo domácího rázu, k debatě postačily základní výrazy jak v češtině, tak srbštině, většinou jste všemu rozuměli, občas napomohla angličtina. Kvitová je v Srbsku celebritou a politika je všude kurva!

Další den jsme věděli, že si chceme cestu zkrátit a ve městě Požega jsme chtěli využít železniční spojení na slavné trati Bělehrad - Požega - Bar, zdolávající velké převýšení a vedoucí přes úchvatné scenérie s mnoha tunely. Nutno uznat, že cestování s koly ve vlacích v Srbsku a Černé Hoře jsme ponechali náhodě a málem jsme na to doplatili. Vlak není přizpůsoben pro cykloexoty, takže po prvních psychických kolapsech, že nám nevezmou kola, přistoupil Venca k okénku pokladny s rozebraným kolem (přední kolo sundáno a gumicuky připevněno ke kostře kola), a že prý takhle, když to někam ve vlaku dáme a nebude zavazet, že nás konduktor snad nechá na pokoji. Cena lístku za osobu byla 15 eur + 100 dinárů kolo (první a poslední pevná taxa za kola, pak to bylo o náhodě). Vlaky na této trati jezdí 4x denně do Černé Hory, z toho z Požegy 3x v časech mezi 23.30 a 02.10 hodinou, aby vlak do Podgorice dorazil kolem rána. Po téhle zkušenosti jsme byli alespoň částečně připraveni na cestu vlakem zpět domů.

S rozebranými koly jsme časně ráno vystoupili v horách na nádraží v Bijelo Polje. Po snídani jsme se vydali směr Podgorica přes Mojkovac a Kolašin. Úchvatná přírodní scenérie. Za Kolašinem jsme dosáhli nejvyššího bodu začínajícího kaňonu Morača, kde se nacházela restaurace s fascinujícím výhledem. Odtud jsme až do Podgorice jeli pouze na kinetickou energii, podél zahloubené stejnojmenné řeky skrze desítky kratších či delších tunelů, kde občas bylo zapotřebí světla projíždějících aut, jinak jste se vysekali. Převýšení rovných 1 000 metrů na 60 km. Co se týče silnic v Černé Hoře, jsou místa, kde se nedá dostat jinak než přes jejich dálnice. Tady byla obava, ale hned od Bijelo Polje jsme pochopili, že nám nic nehrozí. Silnice mají perfektně udržované, žádné výmoly, dálnice mají většinou obousměrně jednoproudové s dostatečným místem pro cyklisty. Často ohleduplně zatroubí při předjíždění.

Před Porgoricou jsme relaxovali a místní stánkařka nás hned šla sama od sebe obšťastnit hroznovým vínem a fíky. Její kluk taky jezdí na kole a hned nám poradili typ na další den. V Podgorici jsme strávili jeden večer, opět domluvený až na místě za 11 eur na noc v Hostelu Nice Place, ubytování stačilo. Po večeři v jedné místní vyhlášené restauraci (člověk z hostelu určitě doporučí) jsme totálně odpadli, ale večerní život vypadal zajímavě. No, a 13. dne ráno jsme se už těšili na moře. Za městem jsme si zajeli na výše zmíněný typ od místního kluka - stará římská cesta podél řeky plnící Skaderské jezero. Jelo se přes Rvaši, Rijeka Crnojevica, Kruševica. Opravdu krásné scenérie (viz foto) a hlavně bez aut! Pak přišel psychický kolaps, když jsme zjistili, že nemůže podjet tunelem poslední pohoří před mořem (mohli jsme to zkusit, ale řidiči sami zastavovali a varovali nás). S posledním vzepětím sil jsme vyjeli silnici M2, kde jsme poprvé táhli kola, a v pozdní odpoledne jsme spatřily námi vysněné moře.

Dva večery jsme kempovali poblíž Budvy v Campu Jazz Hostel, jedno hvězdičkový kemp se sprchami, které by radši neměly spatřit světlo světa, ale to už se po více než 1 200 km v nohách neřeší. Během těchto dvou dnů se z Budvy vyráželo projíždět černohorské pobřeží mezi Kotorem a Barem - přístavní městečka s historickými jádry z dob námořních. Kotor vřele doporučuji, krásný fjord na jihu Evropy. Budva nás zklamala. Na turisty jsme byli připraveni, ale to jaká se tam rozprostírala megalomanská hotelová střediska, to jsme nečekali. Zaplať pánbůh za, v té době, už téměř prázdný kemp :).

Na poslední 15. den jsme přejeli do Baru, kde jsme bivakovali na pláži a druhý den ráno jsme nastoupili opět s rozebranými koly do vlaku. Cesta na trati Bar - Bělehrad trvala půl dne, cena lístku byla okolo 22 eur a za kolo chtěli další 4 eura. Z Bělehradu do Budapeště jezdí vlaky často, nás to vyšlo na 15 eur/ lístek + kruté dohadování ceny za kola s průvodčími jak na srbské, tak i maďarské straně, kteří si očividně, takhle přivydělávali. Takže mít tvrdé lokty při vyjednávání! V Budapešti nás zachránila posádka autobusu Student Agency, která nám při našem prvním a zároveň posledním deštivém dni vzala umazaná a nezapouzdrovaná kola do zavazadlového prostoru (tou dobou - 5. září 2015 - totiž nejezdily vlaky do západní Evropy), a 17. dne odpoledne jsme byly zpět v Praze.

Všem cestovatelům a dobrodruhům přeju šťastné putování na výletech a doufám, že jsem trochu nastínil, jak vypadá cestování i do vzdálenějších destinací než pouze „zážitkovými" CK. Čau!
Martin

http://beddacross.rajce.idnes.cz/Cyklovylet_Cerna_Hora/