Maramureš II - Vzhůru do hor

Rumunští celníci jsou stejní, jako všude ve světě, všechno jim trvá dlouho, S námi čekají místní na kolech, pěší s velkými taškami a my, čtyři turisti. Nás jako občany EU moc nekontrolují (jen se ptají na zbraně a drogy), řidiči jsou na tom hůře, těm někdy obrátí auto naruby, stejně jako tašky pěším. Průchodem bránou se ocitáme v Marmarské Sihotě (Sighetu Marmatiei), hlavním městě Maramureše (pod kterou dříve patřily i oblasti Podkarpatské Rusi). Vyrážíme vyměnit místní měnu. Lei má kurz cca 4,1 za euro, 6 korun za lei. Peníze mají plastové, jak mapy z Tyveku. Šustí pěkně, nenamoknou a špatně se trhají. Nová měna byla pro ně cestou ke zkrocení inflace. Pivo tady stojí 3 lei. Navštívíme ještě muzeum totality, které je v bývalém vězení, atmosféra zajímavá, ale doprovodná informace v angličtině je příliš nejasná (jediná věc, kterou si pamatuji je snaha Stalina o připojení Maramureše k SSSR) většina textů na panelech je v Rumunštině, už vím, jak si připadá cizinec v Terezíně. Pražské jaro tam má vlastní místnost, ale informace nejsou příliš přesné. Čas se krátí, tak raději vyrážíme na na vlak do Viseu de Jos. Pepa odešel z muzea dřív, že si dá na náměstí hamburger, ale nějak se zapomněl, zbývá minuta do odjezdu a on nikde. Naštěstí přichází akorát, aby nás průvodčí zahnal do vlaku. On je vůbec zábavným kolegou, na všechny mluví svou rodnou řečí, stejně jako s babičkou na Vysočině.
Rumunské vlaky neoplývají moc rychlostí, ale je to přece jenom lepší než u jejich severního souseda, cesta nás stojí asi 4 lei, jedeme hodinu a půl. Ve Viseu de Jos (to Jos znamená něco jako dolní) stavíme maršutku do Borsi, ale nemá místo, ale po chvíli přijíždí passat kombi(doteď nevíme, jestli to zařídil řidič minibusu nebo to byla náhoda), kam se pěkně vejdeme. Vykládá nás na náměstí, nechce za to ani moc peněz (asi 30 lei za 35 km). Vyrážíme do hospody na osvěžení, Borsa je turistické centrum, takže jich je spoustu, aplikujeme Andrejovo pravidlo - v hospodě, kde nejsou lidi, není něco v pořádku. Takže si vybíráme jednu (asi tu nejplnější) a dáváme pivo Ursus (podle mě nejlepší rumunské). Ptáme se vrchní (něčím mezi angličtinou, němčinou, ruštinou a češtinou + slovník), jestli neví něco o ubytování, ptá se okolních stolů, někteří sousedé umí trochu anglicky, jinak maximálně francouzsky nebo italsky, což není zase nic pro nás). Po chvíli se dva z nás nalodí do auta jednoho místního, po 15 minutách přijíždí s někým úplně jiným. Dopijeme pivo a jedeme s ním někam kousek za město. Doveze nás před veliký barák. Malá holka (tak 11) nás ubytovává, chce po nás 30 lei za všechny. Dobrodinci s autem dáváme vodku za odvoz.
Dům je nový a dost veliký, ale architekt by měl dostat za uši. V přízemí je kuchyňka, jídelna a obývací pokoj s velkým obrazem Ježíše a sprcha, o patro víš je zase jídelna, obývák, koupelna a velká místnost jako chodba a nahoře 4 pokoje, strašně moc nevyužitého prostoru... Ale náboženské obrázky jou všude. Výhled máme na hory a okolní dvorky (majitelé mají kozy a slepice). Celá oblast žije z turismu, je tam hodně hotelů, nových domů, místní jezdí v autech s italskými, francouzskými i britskými SPZ, bůhví, kde k nim přišli. Je to komické vidět tetu v šátku řídící dodávku s volantem vpravo.
Další den ráno jdeme na hlavní stopnout autobus, ale asi jel dřív. To nám kazí plány, byl jediný, který jede na Passo Prislop. Co se dá dělat, zkoušíme chytit nějakou maršutku. Už tam stojíme celkem dlouho a pořád nic, nakonec vezme za vděk cestě alespoň do Statinuea Borsa, turistického centra pod horami se dvěma lanovkami a mnoha hotely. Lanovka stála 10 lei na osobu a to byla klasická dvojsedačka, ale pěkně dlouhá, ušetřila nám převýšení asi 500 metrů, dlouhá je 2020 metrů a cesta má trvat 17 minut. Vedoucí nám říká, že musíme počkat, až nás bude deset, zatím jsme sami, ale turistů přibývá a lanovka se rychle naplní.
Nahoře už to bylo jiné, krásný výhled, salaš s ovcemi a dvě cesty, jedna vzhůru po sjezdovce (kde byl ještě vlek) a druhá dolů k vodopádům (na které jsme měli později asi lepší výhled než místní) nebo nahoru na hřeben, my využili tu hřebenovou. Před námi se rozprostřely vysoké hory, salaše a louky plné ovcí. Také polní cesta, na které stálo stádo koní a po které jezdila auta nějakých turistů (nikoli offroady) a dacie se sběrači borůvek. Cesta nás provedla až na náš cíl Passo Prislop (který je mezi Borsou a Curlibábou), ztratili jsme půl den. Vítal nás velký krásně opravený (nebo nový kostel), kterých je v Rumunsku opravdu moc, všechny jsou opravené, udržované a jejich lesklé kopule září do okolí. Většinou jsou v každé vsi alespoň tři - pravoslavný, katolický a protestantský, jejich stav nás vždy dost udiví, stejně jako na Ukrajině, především ve srovnání s běžnými domy. Jedna ukrajinská slečna nám řekla, že starým lidem je jedno, kde bydlí, hlavně, že bydlí a potom jim není líto přispívat na církev i docela dost peněz. V sedle si dáváme oběd (zase polévky na vařičích, Ondra v restauraci) a vyrážíme vstříc další divočině. Poblíž chat točí místní včelaři med, turisté si ho fotí a kupují sklenice.
Cesta je to dlouhá, střídají se řídké lesy s krásnými výhledy, hned za sedlem míjíme baču s ovcemi, který kroutí hlavou, co ten divný turista dělá na vrcholu a to jen Ondra hledal "kešku", našel ji první, dva roky od jejího založení. Minuli jsme i letní tábor místních cikánů, kteří bydlí v jednoduchých dřevěných konstrukcích obalených igelitem. Nejspíš tam sbírali borůvky (pár jsme jich potkali). Cestou míjíme velkou salaš, kde na nás štěkají zlí psi, ale naštěstí nás nechávají být, když klidně projdeme kolem nich, postupně stoupáme. Tady už nejsou stromy. Sledujeme výhružnou bouřku nad hřebenem Rodny a blesky šlehající nad nedalekou Ukrajinou, nám svítí slunce nad hlavou. Předpověď je ovšem jiná, déšť, déšť a déšť. Já se nebojím! Cestou jsme si (spíš ze srandy) rozdělili role, Andrej je "vůdce", má nejvíc zkušeností a prakticky tu akci vymyslel, Ondra je na mapy, má GPS, hromadu map a studuje cestovní ruch, Pepa se svými dvěma metry byl ochranka, později občasný kuchař. I já jsem dostal roli, říkal jsem, že nebude pršet a počítal jsem vagony u nákladních vlaků :-D.
Vrcholovou cestu, která byla očividně udělaná pro pohraničníky nebo armádu (staré dláždění) lemovaly různé zbytky betonových konstrukcí (asi dráty vysokého napětí vedoucí k hranicím). Unavení jsme pokračovali dál po hřebeni k další polonině, tam jsme potkali dva mladé bači, kteří pásli krávy kolem kříže s letošním datem (asi jejich děd). Mladší měl dlouhý bič a zaháněl s ním svěřený dobytek stejně jistě, jako jeho starší kolegové, bylo mu tak 9 let. Náš cíl byla chata, která svojí zářivě červenou barvou zářila do krajiny už z velké dálky. Mezitím jsme se ale ještě pěkně prošli. K večeru jsme konečně dorazili k vysněné chatě. Byl to risk, protože, kdyby nás nevzali, tak by se nám venku spalo opravdu špatně, kopec byl už v mraku a my byli hodně unavení. Bačovi ve vedlejší chaloupce nabízíme cigarety a ptáme se na ubytování, posílá nás k tomu domu (naděje). Nacházíme u ohně tři chlapy kolem čtyřicítky, cosi chystají. Dostanou vodku a my na oplátku jejich slivovici (moc dobrou), ubytování je zajištěné. Uvaříme si zase něco na vařičích a místní dokážou svoji pohostinnost, když dostaneme tučné grilované maso (kostica) a místní párečky (miči). Snažíme se komunikovat trochu Německy, trochu Rumunky (s pomocí slovníku) a Pepa svou spisovnou Češtinou. Nejvíc jsem je potěšil slovníkovou frází „to neodmítnu". Večer nás vezmou domů. Vypadá to jak stará chata z našich hor, nejspíš tam sídlili frontiéři nebo tam byla nějaká rekreace, měli i sprchy a záchod, jen ne tekoucí vodu... Celá cesta od lanovky až sem by byla v pohodě sjízdná na kole (jen trochu přes kopec). Dostali jsme pokoj asi se šesti postelemi a spalo se nám výborně, hlavně když jsme viděli jak se venku čerti ženili, lilo, foukalo, chvilkami bylo venku vidět jen na pár metrů...