Pikantní defekt

Každý správný cyklista v životě alespoň jednou píchnul. Mně už to potkalo několikrát. Vždy to představuje nepříjemné zdržení a práci navíc, i když to také k cykloturistice patří. Ovšem jednou to bylo velmi pikantní - stalo se toho najednou trochu víc. Tím se tento defekt u mně zařadil na první místo v soutěži o NEJhorší defekt, který jsem zažil. Na tomto výletě jsem (bohudík) neměl sebou foťák, proto použiji jinou fotku, kde jsem již sundal sedačku a namontoval cyklistickou tyč Trail Gator.

Byl tak jednou krásný jarní sobotní den (zač. května 2010) a rozhodl jsem se, že vyjedeme s mým malým tříletým synem na delší výlet. Naplánoval jsem trasu z Prahy podél Vltavy do Kralup a po druhém břehu nazpět v celkové délce skoro 60 km, čímž jsem z pelotonu nechtěně vyřadil moji ženu. Ale prcek chtěl jet a já kola také miluji. Na tento den jsem tedy dal kolu přednost před svou drahou polovičkou. Posadil jsem prcka do sedačky, vzal všechno potřebné cestovní nářadí ... a start! Cesta ubíhala rychle, počasí výborné, syn spokojeně huhňal, prostě ideální stav. V Kralupech jsme přejeli na levý břeh Vltavy a najeli na malou pěšinou, kterou jsem naplánoval proto, že jsem po ni ještě nejel a chtěl jsem ji poznat. Další část textu použiji z mých emotivních zápisků těsně po dokončení této jízdy:

Hnal jsem se takhle lesní pěšinou kdesi kolem Kralup, když hned za zatáčkou přímo uprostřed trůnilo obrovské psí lejno. Asi bernardýn či co. Rychlost kola a prcek v sedačce mi nedovolili se s nastalou situací vypořádat, tak jsem to žbluňknul prostředkem. Po pár metrech jsem s neuvěřitelným klením a s názorem vyhubit všechny psy na planetě zastavil a přemýšlel jak to vyčistit. A při tom přemýšlení jsem zjistil, že jsem zároveň píchnul!! Ten pes snad měl k snídani hřebíky...!! Sundal jsem tedy prcka ze sedačky a vedl jeho i kolo pár set metrů lesem k Vltavě. Cestou se mi na voňavé místo nabalovaly různé lesní předměty. A to celé se začalo matlat na brzdy a vidlici a zakrátko se kolo netočilo vůbec. Bylo nutné ho tedy nést. Šťourat jsem se do toho nechtěl, Vltava je už kousek. U Vltavy jsem pak řešil další problém jak sundat plášť a duši aniž bych byl až po loket od ho.... Ono totiž vypadalo jako by tam chtělo být věčně. Studenou vodou prostě vůbec nešlo umýt. Samotnou práci mi ještě komplikoval fakt, že tam byl těžko přístupný břeh, málo místa, nebylo kam opřít kolo, všude nepořádek a do toho neposedný prcek. Těžko si představit prekérnější situaci. Nu nakonec se hodinová práce vyplatila a pneumatiku jsem spravil a sebe částečně v řece umyl. Zbytek cesty pak proběhl bez komplikací. Asi sebou budu příště vozit náhradní celé kolo.