Každý správný cyklista v životě alespoň jednou píchnul. Mně už to potkalo několikrát. Vždy to představuje nepříjemné zdržení a práci navíc, i když to také k cykloturistice patří. Ovšem jednou to bylo velmi pikantní - stalo se toho najednou trochu víc. Tím se tento defekt u mně zařadil na první…
No, mohlo to dopadnout, myslím, daleko hůř...Takový kolo tereňák a rozhodí ho hovínko? :-)Vždyt´to kolo je na to stavěné, ne? :-) ....Za našich mladých let jsme vymetali bahnivé smradlavé louže plné všeho a nijak jsme to neřešili. Pokud už jsem "něco vyjel", tak stačil klacík na vyškrábnutí "onoho něčeho" a trochu "pohonit" lehce nadzvednuté kolo v louži či v potoce nebo ve vyšší trávě a bylo to. Mimochodem, přimlouvám se za syna - soudě podle fotografie - kolo začíná být synovi asi dost malé, hrbí se na něm fest, nebo se mi to zdá? Snad alespoň přizvednout sedlo by si možná zasloužil.:-)
No, nepreju vam to. :) Ale malicko me zarazila jedna vec: "vedl jeho i kolo pár set metrů lesem k Vltavě. Cestou se mi na voňavé místo nabalovaly různé lesní předměty. A to celé se začalo matlat na brzdy a vidlici a zakrátko se kolo netočilo vůbec."
No, v lese se vetsinou da najit klacek, ne? Takze jako prvni pomoc bych vzal klacek a oskrabal to nejhorsi, aby to nebyla velika bakule, na kterou se vsechno lepi. Pritom kdyz si clovek nepoplete konce toho klacku, tak do primeho styku s ee neprijde. :)
Jinak to kolo mi na chlapecka prijde taky uz male. I kdyz tezko to presneji posuzovat v te ponekud neprirozene poloze na tyci, kdy ma predni kolo zvednute do vzduchu...
No na tý fotce to fakt vypadá hůř než ve skutečnosti. Prcka jsem musel chvíli přemlouvat než se na tohle posadil a hned jsme udělali obrázek. Sedlo pak šlo skutečně kus nahoru. No a k tomu hovnu: skutečně se dalo částečně nějakým klacíkem vypíchat, o což jsem se taky pokusil, ale šlo to blbě, ta duše byla prázdná. A zkus si to tlačit takhle po lese i bez toho hnědýho :-) Pak ti dám do druhé ruky prcka, který se sotva drží sám na nohou. A cestou se dívej jak ti to hovínko i s klacíčkama zalejzá za ráfek :-)
Já jsem tahal dvě dvouletá děcka kolem píchlého vozíku a v noci jsem to spravil pod pouliční lampou prostou výměnou duše a zalepením pláště zevnitř. Takže vím o čem mluvíš a děti... ty mi ještě pomáhaly.:-) Je třeba je trochu zapojit..."tohle mi přidrž, tohle mi podej, přidrž tohle a tak"....:-)A rázem se z defektu stává výzva k výuce zručnosti alias rodinný úkol a zábava pro všechny a ještě se tomu nakonec zasmějete.:-)
Hezké :-)
Mám taky příhodu s píchnutím - pro mě znamenala naprosto zásadní změnu v mým životě:
Před osmi rokama mi moje tehdejší žena řekla, že se rozvede, a co řekla, to udělala. Přišel jsem o děti, společné plány, prostě všechno se mi zhroutilo - pět roků jsem byl psychicky někde u dna a nedokázal se z toho vyhrabat. Pak se - po pěti letech - v mý hlavě něco přetavilo a já si řekl, že nechci zůstat sám - zkrátka že ženská je ženská :-)
Když jsem "v tom roce pitomém" 2003 přišel o rodinu, tak jsem se začal intenzivně věnovat kolům, takže mi bylo jasný, že ta "nová" nemusí umět vařit, ale na kole že jezdit bude, a to i do kopce! Ale jak se seznámit, když jsem veškerý volný čas trávil v sedle, restaurace ani bary mě nezajímaj, inzeráty - nic proti nim, něco jsem si dal, na něco odpověděl, ale ty holky lhaly jak nevím co - sice na dálku každá tvrdila, že kolo k jejímu životu patří, ale kecaly, kecaly...
Tak jsem si nějak vsugeroval, že nejlepší by bylo, kdybych jel takhle někde na kole a za zatáčkou, v krajnici, by stála dáma přiměřeného věku a vedle ní rozbitý kolo s nějakou závadou, kterou bych dokázal spravit. A já bych jako u ní zastavil, zeptal se, jestli nepotřebuje pomoc, ona že ano, já bych to opravil... no a tak bychom se seznámili. A jako závada se pro mě jevilo nejradši píchlý kolo, pokud možno předek, abych nebyl jako čuně :-).
Za dva roky jsem najezdil tisíce kilometrů, projel spoustou zatáček - ale ta jedna tam nikdy nestála...
Tak jsem byl sám už sedm roků.
A pak jednoho dne jedna dáma (nebudu ji jmenovat, protože jde o Ane) vypsala tady na nakoláckým webu akci, nějak na podzim 2010, tuším, že to byl Blaník, sraz v Benešově na nádraží.
Sešlo se nás dost, bylo to hezký... vraceli jsme se m. j. na Jemniště, zpátky do Benešova na nádraží.
Ta dáma se prezentovala jako velká cyklistka, že jezdí horáka i silničku, slušný objemy - prostě žádný cyklistický béčko.
No a teď si představte: dojeli jsme na to Jemniště, prohlížíme zvenku zámek - a ONA najednou, že má
píchlej zadek. Nabídnul jsem jí, že to opravím, ale ona že ne, že sama. Prostě CYKLISTKA! A tak jsme na ni koukali: nandala náhradní duši, nasadila pumpičku a začla foukat - pumpička byla rozbitá! Dali jsme jí jinou, foukala ona, pak já... kolo pořád splasklý - no prostě ta náhradní duše byla děravá! Znervózněla, ale pokračovala (je to přece CYKLISTKA :-) )- prý že to zalepí. Tak vytáhla lepení... co byste řekli? Tuba s lepidlem tvrdá jako kámen! Nakonec jsme to - ve spolupráci s celým týmem - opravili a jelo se dál.
Tenkrát mně to hned nedošlo, ale po nějaký době to začlo hlodat: sice nestála někde za zatáčkou, v krajnici... ale přece jenom: rozbitá pumpička, děravá náhradní duše, vyschlý lepidlo - no hergot, to nemohla být jenom pouhá náhoda!
A závěr? Jsme spolu oficiálně od 7. listopadu 2010.
P. S.: a vařit teda Ane umí, né že né! :-)
Toz fajn, autor si vsiml, pointa zachranena.
Jen jeste k te derave nahradni dusi - jednou jsem taky zkontroloval plast, rafek, narval tam nahradni dusi a foukal jako o zivot. A nic.
Nevericne jsem tedy zkontroloval i tu novou (!koupenou na zacatku vypravy, tedy asi pred tydnem) dusi, a v ni dira jako prase.
Neprozretelne jsem ji strcil do ramove tasky tak, jak jsem ji koupil - v papirove krabicce. Jenze ona si tam trosku hopsala, bokem toho "sneka", do ktereho byla stocena, soupala o ten papir a par set km stacilo k tomu, aby se ten bok na nekolika mistech prodrel.
Od te doby si davam zatracene pozor, jak a kam nahradni dusi ukladam... :)
A pointa v haji. Uz jsem nad tim plakal onehda - kdyz se prispevek kvuli delce usekne, je to pochopitelne, ale mohlo by to aspon neco rict, aby si toho clovek vsimnul. Hm, asi abych vlezl do sekce "co chci jeste zlepsit", co...
Ta predstava rytirske zachrany damy v nesnazich, kdy bych misto mece proti drakovi maval naradim a sadou lepeni proti (treba) zlemu akatovemu trnu, to uz me taky napadlo. Ale fakt se to asi nestava moc casto. :)
Jen jsem si vzpomnel - onehda jsem videl nejakou televizni inscenaci, kde jisty vynalezavec s podobnym zamerem sypal na cyklostezku rysovacky, nebo neco podobneho.
Ale to je pochopitelne necestne a nesportovni.
Tak tohle mě nenapadlo - sypat připínáčky na silnici. Ale klidně přiznám, že kdyby mě to tenkrát napadlo, tak jsem vybral nějakou pěknou zatáčku - nejspíš mezi Stříbrnou Skalicí a Sázavou, tam sou zatáčky fakt hezký a krajnice travnatá - a sypal bych, sypal :-)
Tak hlavně, že to dobře dopadlo:-))
Říká se, že šlápnout do ho.na, přináší štěstí. U tebe sice v zápětí přišla smůla, ale to štěstí určitě dorazí taky:-)).
Můj syn takhle jel jednou do práce ze svého kutloušku. I co čert nechtěl píchl malinký kousek od našeho domu. A protože dlouho spí a pak nic nestíhá, vyřešil to elegantně. Své píchlé kolo nechal u nás doma a vzal si kolo tatínkovo.
K večeru se dostavil opět a taťkovo kolo vedl.
On totiž píchl i při cestě zpátky a až v té chvíli mu došlo, že nemá nářadí.
Přiznávám, že jsem čekala podle názvu něco "pikantnějšího". 8-(
To je starostí s jedním rozjetým hovňousem :-) Přitom největší humus je rozmasakrovaný, a poté na rám kola, nebo kamkoli jinam, nahozený slimák ;-) Ten když se včas neodstraní, tak se navždy stane součástí kola, protože dolů to pak jde hodně blbě, někdy už vůbec :-) A šáhnout do toho také není žádná slast...
Jediné plus je to, že slimejš nesmrdí jako enóno... :-)))