Největší bouřka

Příběh o kterém budu psát se odehrál před více než padesáti lety. Bohužel bude tedy bez fotografie nanejvýš bych mohl použít nějakou ilustrační. Tenkrát mi bylo asi 11 let a byl jsem u Babičky v českém středohoří.

Bylo to v létě, babička žila v malém domku s dvěma místnostmi sklípkem a půdou. Na půdu jsem chodil nejradši bylo tam seno pro králíky, krásně to tam vonělo a bylo tam spousta věcí které mě jako malého kluka přitahovaly. Byla tam dvě kola pánské a dámské z dnešního pohledu naprosto hrozná ale pro mne naprosto fantastická. Tak jsem si to jedno dámské z půdy sundal, byla to jenom kostra a dvě kola řidítka a šlapky nic víc a vyrazil jsem na výlet.

Byl nádherný den kolo jelo dobře a tak jsem šlapal přede mnou se tyčily kopce Oblík, Raná a krásná krajina kolem. Jel jsem po krásné rovné spíš cestě než silnici kde jsem byl úplně sám. Najednou se nade mnou úplně setmělo a přišla ta největší bouřka jakou jsem kdy zažil. Kolem mne létaly blesky neustále hřmělo déšt se střídal s kroupami ana silnici jenom já a kolo. Schovat se nebylo kde a nejvyšší bod na silnici jsem byl já na kole. Bylo to nebezpečné ale já si to tehdy neuvědomoval. Vím ale že jsem přijel na Peruc a byl jsem tak zmoklý a vyděšený, že se mne tam ujala jedna paní usušila mě, dala mi najíst a ještě mě odvedla na vlak, kterým jsem dojel i s kolem zpátky k babičce, tam jsem to sice schytal ale druhý den jsem byl na kole znova.

A teď jsem se rozhodl pro napsání druhého příběhu, který jsem zažil poměrně nedávno chci říci, když mi bylo 50 a něco. Tehdy jsme s manželkou odjeli k známým do Banátu. Kdo to nezná tak je to nádherný kus Česka v Rumunsku. Krásná příroda, fantastičtí lidé, ráj turistů včetně těch na kole. Přijeli jsme tedy do jedné z českých vesnic kde nás už čekal strejda s tetou už s dřívějška naši dobří známí. Když už jsme tam byli asi třetí den naložil nás strejda do auta a že nás odveze na návštěvu k svým známým také strejdovi a tetě do vesice  vzdálené asi tak 35-40 km aby z nás také něco měli. Tak jsme tam přijeli opět přivítání fantastické a mezi řečí padlo, že bysme si mohli sebou odvézt kolo, které si mezi sebou dříve strejcové půjčili. A to bylo něco pro mě, strejda z mojí ženou ať se vrátí autem, ale já pojedu na kole. No a tak jsem vyjel, počasí krásné dolů to šlo celkem dobře, bylo to asi 5 km cesta samý kámen drncalo to. Hrůza nastala když jsem přijel dolů k Dunaji. Asi tak 20 km jsem absolvoval na kole na kterém nefungovalo naprosto nic vidlice rozvaklaná, řetěz padal nakonec upadla i jedna šlapka tak, že když jsem nešel pěšky, tak jsem to používal jako koloběžku. Na konec jsem se dostal pod kopec kde už jsem to měl domů jenom asi tak 5 km. A tam se na mne usmálo štěstí v podobě kravského povozu a sympatických rumunských cikánů a ještě mě nalévali jejich samohonkou. Takže jsem přijel domů v pořádku a bylo mi docela dobře.

p.s. Fotografie dodám později.