Bikerem v roce jedna

Byl začátek léta roku 1990. Od pádu toho podělaného režimu u nás uplynulo několik měsíců, od vynálezu horského kola asi tak 15 let. Svoboda tekla proudem a tak jsem si snadno mohl půjčit horské kolo z Bavorska.
Značku si nepamatuji, možná ani žádnou nemělo, bylo takové fialové, těžké. Obyčejné pedály s klipsnama, přehazovačka Šimáno, pánečku, řídítka jakési „pravlaštovky". Pořádně tlusté pláště. Na tehdejší dobu snad jakýsi průměr, u nás něco co nebylo k vidění každý den.
Mělo to i nosič (!). Přidělal jsem na něj gumicukem starý „karpatský" spacák. Vzácnost sehnanou „přes známé" v dobách reálného socialismu. Přibalil jsem do něj spodky, na záda první deutřík s pár věcma, na sobě trenky, pochopitelně bez cyklovložky, a bavlněné tričko, jedno náhradní. A hurá na Šumavu zbavenou drátů.

Už mi dělá potíž si tu cestu vybavit a tak mne nepeskujte, když se spletu, nad mapou bych si možná vzpomněl přesněji, ale to se mi ani celkem nechce.

Večerním vlakem jsem přijel do Nýrska, kempík s dřevěnými chatičkami. Postel s matrací za pár korun na noc, o kolo jsem se bál a tak spalo v chatičce se mnou, ráno čerstvé rohlíčky, parádní snídaně. Trh začíná fungovat, radost pohledět.
Nastoupal jsem co nejrychleji na Svatou Kateřinu. Cílem bylo jet co nejblíže hranice. Šotolinová cesta se tam přímo nabízela a tak jsem se vydal vlastně ideálně podle plánu. Při první vážnější příležitosti samozřejmě rychle odbočit ze šotolinky po lesácké cestě. Užívat si horské kolo. Život byl najednou jinej a krásnej. Samozřejmě jsem zabloudil. Po několika peripetiích stojím před skálou a cítím nad sebou nějaký vrchol. Přivázal jsem kolo ke stromu a začal šplhat. Najednou kramle, zachovalé kovové lano. Vždyť jsem na Ostrým !! Celej život jsem o tomhle vrcholu jen slýchával. Výhled na pořádnou Šumavu, Freistatt Bayern, je to vůbec možný? Svoboda je tady.
Okolo jezer to byla trochu povinná banalita, asfalt tam byl od socialismu. Svého času až k nim jezdil autobus a gazíky s ozbrojenci. „On má horské, on má horské", zaslechl jsem od turistů a dusil se pýchou.
Ani nevím jak jsem to stočil přes Pancíř. Vždycky z něj byl krásnej výhled na Javor. Za jasných zimních dnů bylo na něm vidět lyžaře, ukazoval jsem to  dětem. Klasický vtip: „A tatínku, kdo je za těma drátama? My synku, my."
A teď hurá do vojenského prostoru k Prášilům. Vojenský prostor byl ještě uzavřený, ale s tím jsem si rozhodně nehodlal lámat hlavu. Panebože, ona opravdu existuje Křemelná, dá se u ní nádherně přespat i s ranní koupelí. Projíždím mezi skupinou tanků a obrněných transportérů a jsem dobře rozjetý, ani jsem nestačil zastavit a jsem uprostřed nějakého kasárenského dvora. Vojáčci hrají fotbal a pokukují, dévéťák pochoduje, až mu zlaté šňůry nadskakují. Omlouvám se a ptám se slušně na cestu a v tom přistává helikoptéra, přímo na dvůr. Radši v nepřehledné situaci mizím do lesů.

Zjišťuji, že existuje jezero Laka. K němu je to brnkačka, nad ním bika všelijak tlačím a poponáším, nacházím hraniční průsek a tak to nějak jde. Jen se bojím, abych nepíchl o povalující se ústřižky ostnatých drátů a musím se té obavě smát. Kolik lidí se asi potýkalo s těmahle drátama v dost horší situaci.
Nad Prášilama je Poledník, vždyť ani o něm já snad ta léta nevěděl ! Šlapu nahoru po asfaltu s nějakým cyklistou, přijel na silničce z Klatov a dává mi školení jak správně do kopce řadit.
A pak už co nejvíce do slatí. Podrobně zkoumám Javoří slať. Před dvaceti lety jsem tady byl jakýmsi zázrakem v „pásmu" (!) na školní brigádě, sázeli jsme stromky přímo na čáře. Nacházím Javoří pilu místo, kde jsme dostávali doprovod - dva kluky, jen o málo starší než my, se samopaly a se psem. Dál ve slatích se krásně bloudí i když jsou tu zpevněné cesty, ostatně ne vždy se jich držím.
Při západu slunce rvu bika zase nějakým průsekem, nade mnou hora, cesta nevalná. Rovnám si myšlenky a orientaci a přesvědčuji se, že jsem nemohl nevědomky přejít hranici a celkem vzato tady přespat by byla romantika. Dochází mi, že ta hora je Roklan, jsem tedy někde mezi ním a Medvědí horou. Nakonec ustupuji a naskýtá se úzká asfaltka a tak jízdou králů na Modravu, odtud ještě na Kvildu.
Po silnici Modrava - Kvilda to odsýpá i za šera. Vzpomínám jak jsme tenhle úsek šli pěšky (s „doprovodným" gazíkem), asi to bylo v roce 1972, po autobusových čekárnách a všelijakých agitačních schránkách visely obrázky zločinců s dlouhými vlasy. Adamica unesl letadlo. Nevěděli jsme jestli je hrdina nebo ne. Imponovaly nám ty jeho vlasy a věta „Za hodinu jsme ve svobodné zemi". Opravdu, ale musel střílet ?
Před 15 lety mne na Kvildě skryl hostinský před zraky strážců a nechal přenocovat na podiu v tanečním sále. Bral jsem to jako partyzánství, ale hostinský byl nejspíš taky od nich jen nechtěl, aby mne honili někde po lesích.
Dneska nikde žádná hlídka, vesnice Krále Šumavy. Ale na nocleh to dneska nevypadá, trhy tady ještě, mezi bývalými důstojníky a pomocníky, nefungují. Sjíždím tedy k potůčku pod Kvildou, mladí strážci hranic tam mívali střelnici pro cvičnou střelbu ze vzduchovky. Možná tam taky předvádívali jak umí pes, vlčák, chytit člověka a roztrhat ho. Už jako malýmu se mi z toho dělalo nevolno.
Ráno je všude jinovatka, to se občas na Kvilně stává i v létě. Včerejší rohlík a mazlavý sýr, vodu z potůčku a jedem. Spacák uschne o polední pauze.
U pramenů Vltavy jsem byl už na jaře, to jsme ještě museli prolézat narušenou drátěnou hradbou a vyslechnout vzteklého, bývalého tajného nebo důstojníka - „tam nesmíte, tam je hranice, ta se bude chránit za každého režimu". S jakou chutí jsme mu tehdy říkali: Pane, probuďte se, žijeme ve svobodné zemi." Vlastně nám udělal radost.
Beru cestu podél kanálu a vůbec mi nepřipadá nudná. Odbočka na Plešné. Někdy tak v roce 1973 jsem ji minul, bylo tam moc sněhu a pak spadla klec odbočku uzavřeli. Reakce prý chtěla udělat z našich hranic korzo, a já Plešné po dalších 17 let neviděl. Dolů to jde poponést přes kamenné moře a pak sjet. Nad Novou Pecí, ale dochází cukry, energetické tyčinky nebyly. Stačí sjet k prvnímu domku. Pár lavic, z okna prodávají vynikající, samozřejmě domácí, bramborák, pivínko. Sluníčko svítí, před rokem by mne tady chytli pohraničníci. Svět je krásnej.
Tak nakonec stoupám na Vítkův Kámen. Bájné místo. Dědek má otevřený penzion, jak říká. Ovšem cedule zatím chybí. Za 30 Kčs na noc, za dalších, myslím, že 20 Kčs večeře a snídaně. Mám zase radost, neviditelná ruka trhu vítězí už i tady, nebudu na noc přece sjíždět do komerce k Lipnu a ještě dám vydělat snaživému člověku. Jen mne dědek považuje tak trochu spíš za pomocníka než za hosta. Tak mu holt pomůžu převézt kolečkem nějaký náhrobek ke krylovsky „rozmlácenýmu kostelu". K večeři babka udělala knedlíky s vejci a okurkou. Dostávám parádní duchnu, konev s vodou a umyvadlo. K tomu Klostermanovu knížku s příkazem od dědka - přečíst ! Vždyť se to, ale číst nedá. Tohle si do nového světa neberu, Jirásek stačil.
Za ranní rosy sjíždím dolů k Lipnu. Pak už to jen beru směr rodný Vidlákov. Na kopci nad Vidlákovem praská přehazovačka Šimáno, ale sjet to jde a náhradní už se i u nás dá koupit!

Byla to pěkná cesta. Všude byly lesy, málo značek, žádné žluté cedulky cyklostezek, ale trochu přeasfaltováno po vojácích bylo už i tehdy. Lidé se snažili, nikdo neprodával polotovary z Makra, podnikat mohl každý, nesmyslné normy EU byly daleko, úředníci byli v defenzivě, ještě se ani neotřepali a živnostenský zákon byl v nedohlednu.
Bike dával netušené možnosti, mohl jsem ho vláčet slatěmi, tlačit pohraničními průseky, stoupat po lesních stezkách, bez obav vychutnávat nádherné sjezdy, projíždět brody.
Rozhodl jsem se tam, že až budu velkej, chci být bikerem - je to takový svobodný povolání.

Jen někde ve slatích jsem potkal divnou skupinku vlasatých (tak nějak divně vlasatých nebo co) zasmušilých lidí v zelených oblecích, s planoucíma očima, do dneška si ty oči pamatuji. Ani nepozdravili, jeden se ptal jestli mám povolení. Už plánovali pro Šumavu smutnou budoucnost, sice asi o něco lepší než byla její minulost, ale zase víc zbytečně smutnou.