Z Malagy přes Santiago de Compostela do Lisabonu

Třetí věk a kolo

Cíl mé cesty přes Španělsko a Portugalsko, náměstí Praca de Comércio v centru Lisabonu, se blížil. Když jsem uviděl červený pás městské cyklostezky hodně se mi ulevilo. Konečně opouštím nesmírně rušný provoz portugalské N 1. Moje 2000 km dlouhá cyklo cesta byla u konce.

Španělsko a Portugalsko jsou moje zamilované výletní cíle. Projel jsem je na kole a v posledních letech na motorce už vícekrát, tentokrát jsem se rozhodl vrátit se znovu do sedla kola. Chtěl jsem projet po Via de la Plata ze Sevilly do Santiaga a odsud v protisměru po Camino de Portugues do Lisabonu. 

Trasa měřila zhruba 2000 km, byla hornatá a dalo se očekávat docela teplo. Nechtěl jsem být odkázán na hotely či poutnické ubytovny, navíc rád spím uprostřed přírody, znamenalo to tedy nabalit „na těžko". Co jsem nemohl přesně odhadnout byla reakce mého 67 let starého těla. Zvykne si na každodenní zápas s přírodou a těžkým kolem nebo se bude únava hromadit, až mi bude zatěžko otáčet pedály?

Do Malagy jsem přiletěl přes Curych se Swiss air 2.května 2014, krátce po poledni. Na letišti poskládal a nabalil kolo a vyrazil do rozpálené Andalusie. Prvních 300 hornatých kilometrů do Sevilly mi dalo pořádně zabrat. Hlavně 40 st. horko, proti končící bruntálské zimě to byl pěkný šok. Od druhého dne jsem navíc musel jet s návleky na rukou i nohou, slunce by mi kůži spálilo do ruda. Občas jsem je alespoň poléval vodou, na chvíli to příjemně osvěžilo. http://cs.wikipedia.org/wiki/Sevilla

Sevilla právě slavila svůj největší svátek „ Feria de Abril". Město je považováno za nejkrásnější ve Španělsku, pro jeho návštěvu byla obzvláště vhodná doba. Ženy i dívky se nastrojily do nádherných krojů, v ulicích i hospůdkách se tančilo flamengo, městem se proháněli jezdci na koních, konaly se tu i býčí zápasy.

Vcelku laciný penzion „Pepa"v centru města, předem zamluvený i zaplacený (přes : http://www.hotelopia.com/ ), mi umožňoval toulat se městem pěšky, beze strachu o kolo.

Býčí zápasy jsou po staletí součástí zdejší kultury. Velmi podrobně je popsal americký spisovatel Ernest Hemingway v románu „Smrt odpoledne". Chtěl jsem také vidět, moje cesta vedla i k aréně Corrida de Toros pro vstupenku. Ceny jsou relativně vysoké (30 - 120 Eur), nejdražší do stínu a blízko arény.

Názory na koridu jsou rozporuplné, ve světě i v samotném Španělsku. V některých oblastech je dnes už zakázaná. Každopádně to byl zážitek, na který se nedá zapomenout.

 http://www.andalusie.cz/byci-zapasy/

Via de la Plata- v mapách i reálně značená jako N 630, je silnice, která těžko najde jinde srovnání. Široká s dokonalým povrchem a téměř bez provozu. Vede napříč Andalusií, Estramadůrou a Kastilií - nádhernými, málo obydlenými oblastmi západního Španělska. Vyprahlá půda nedává domorodcům příliš šancí na obživu a pro turisty je sem z mořských pláží příliš daleko. Stovky kilometrů ze

Sevilly do Zamory jsem byl většinou sám uprostřed nádherné přírody. Zatažené žaluzie ve vesničkách bez života jenom němě dokreslovaly ospalý ráz zdejší krajiny.

Tato oblast je přesto jedním svým výrobkem celosvětově proslulá. Opuštěný kraj malých městeček a rozlehlých hájů korkových dubů, je přirozenou pastvinou pro stáda černých španělských prasat. Jsou mnohem menší nežli naše, celý den v pohybu a především živená převážně žaludy a bukvicemi. Jejich libové maso má proto nenapodobitelnou chuť i strukturu. Kýty slavné Iberijské šunky visí v mnoha prodejnách podél Via de la Plata, ale i daleko za hranicemi Španělska.

Spaní „na divoko" bylo jednoduché. Ulehal jsem uprostřed tichých nekonečných plání a příjemných vůní, pod zářící noční oblohou, jenom občasný potůček mi k naprosté spokojenosti chyběl. S hygienou jsem to tedy moc přehánět nemohl.

Čas od času se naštěstí objevovaly benzinové stanice s motely a rozlehlými parkovišti pro kamiony. Byly součástí souběžné dálnice, pokud k nim šlo odbočit, dopřával jsem si tam teplé jídlo a taky, často bezplatnou, sprchu.

Teplé jídlo zmiňuji záměrně. Vezl jsem si jenom nezbytné věci a přesto dvě zbytečně. Ešus a vařič na PB. Do letadla bombičky nevezmou a ve Španělsku jsem náhradní kartuše se závitem nesehnal. Nakonec to až takový problém nebyl. Bylo horko, k bagetám se skvělými sýry či iberskou šunkou se beztak hodilo víc pivo nežli čaj. Navíc určitě lépe doplňovalo i vypocené soli.

Za Zamorou jsem silnici Via de la Plata opustil a po N 525 se vydal vstříc kopcům v pohoří Segundera. Jel jsem po další z poutních cest Camino de Santiago. Čekal na mne nejvyšší bod trasy 1320 m n/m, ranní teploty kolem nuly a také dovršení prvního tisíce našlapaných kilometrů. Moje pocity z poloviny plánované trasy byly jenom příjemné.

Santiago de Compostela bylo určitě svědkem mnoha emotivních zakončení bezpočtu poutních cest. Mne přivítalo uplakanou oblohou, zimou a studeným větrem. K slavnostním pocitům jsem měl docela daleko. (Stojí asi za zmínku, že Santiago údajně zažívá 321 deštivých dnů ročně.)

Černé mraky a déšť mne pronásledovaly už několik dnů, občas jsem proto stan vyměnil za penzion. Tady ještě netuším, že to příjemnější je už za mnou. Čekalo mne hodně deště, hustý provoz a téměř nulová šance na nalezení místa pro bivak v přírodě.

Centra velkým měst se na kole najdou rozhodně lépe, nežli následná cesta ven. Obzvlášť, když míříme na nějakou „polňačku". V Santiagu jsem se trochu zamotal a nakonec hledal pomoc u hlídače parkoviště. Když mi poradil, pochválil jsem mu přívětivost španělských lidí a svěřil se i se svojí láskou ke Španělské zemi. Odpověděl mi „Sorry, tady ale nejste ve Španělsku, tady je Galicie". Bylo to jednoznačné konstatování faktu, který v Galícii ví každý. Žádné téma do diskuze.

Camino Portugues

..se vine po cestičkách kolem portugalské N 1, z Tui až do Lisabonu. Měl jsem její podrobnou mapu koupenou na:

 http://www.caminoguides.com/

ale také jeden problém. Začal mi praskat ráfek zadního kola a musel jsem proto odpojit i zadní brzdu. Bylo na zváženou, jestli se vydat po opuštěných cestičkách nebo zůstat na hlavní, blíže možné pomoci. Zůstal jsem na N 1, ale dobrá volba to nebyla. Ráfek nakonec vydržel a mne čekalo několik set kilometrů po silnici s velmi hustým provozem.

Porto je magické město, které dalo Portugalsku (i světoznámému Portskému vínu) do vínku své jméno.

http://cs.wikipedia.org/wiki/Portsk%C3%A9_v%C3%ADno

Příjezd do města po N 1, není pro cyklistu vůbec jednoduchý. Posledních 10 či 15km se silnice rozšiřuje o další pruhy, plné svištících aut.

Historická čtvrť Riberia se nachází na pravém břehu řeky Douro. Patří na seznam památek Unesco a je určitě nejmalebnějším koutem Porta a možná i celého Portugalska. Nejkrásněji vypadá z protějšího břehu řeky, ten je už ale částí jiného města - V.N.de Gaia.

Prvně jsem byl v Portu před 15. lety. Také na kole, se zájezdem pořádaným CK Adventura. Pak ještě jednou, to už ale na motorce. Mám tohle město moc rád, je opravdu krásné a za menší komplikace při letošním dojezdu určitě stojí.

N 1 spojuje dvě největší portugalská města Porto a Lisabon a na jejím vytížení je to znát. Výjezd z Porta je v pohodě, nicméně další kilometry už pro cyklistu pohodové nejsou. Přes zdejší údajnou ekonomickou recesi mne celý den míjel jeden kamion za druhým. Na druhé straně jsem ale podél cest i ve městech viděl hodně zavřených penzionů, restaurací, benzinových pump, hotelů i dalších objektů.

Co jMimo udržované plochy, roste díky tomu sem naopak neviděl to byly kempy. Díky oceánu má Portugalsko celoročně příjemné klíma a dostatek vláhy. neskutečně hustá, většinou navíc trnitá, vegetace. Pokud už nějaká vedlejší cesta či cestička slibovala vést k možnému bivaku, byla obsazena hezkou holkou a svalnatý bodyguard se dal tušit nedaleko. A tak mi nezbývalo nežli každý večer hledat penzion, kterých tu ale také není moc.

Lisabon

Hlavní město Portugalska a druhé nejstarší město Evropy, je velmi malebné a docela levné. Je plné kaváren se skvělou kávou a především vyhlášenou portugalskou lahůdkou Pastel de Nata. Stojí za zmínku, že pod heslem „The world needs Nata" má být tato pochoutka nabízena v celosvětovém řetězci Nata kaváren. Originální recept je tajný už tři sta let, jedná se o košíček z listového těsta plněný žloutkovým krémem, zapečený a sypaný skořicí. A co hlavně, je opravdu návykově skvělý!

Město je známé strmými ulicemi i uličkami, v některých jezdí tramvaje na klínových podvozcích. Dá se s nimi dostat na místa s opravdu nádhernými výhledy na panorama města.

V době zámořských objevů, byl Lisabon bezpochyby jedním z nejkrásnějších a nejbohatších měst ve světě. Bezpočet lodí sem z kolonií v Africe, Asii i Jižní Americe přiváželo zlato, látky a hlavně koření, které odsud putovalo do kuchyní všech evropských šlechtických a královských dvorů. Bývalá sláva je tu dodnes vidět, jsou tu ale i čtvrtě, jejichž lepší časy zjevně už dávno minuly.

Trasu z Malagy přes Santiago do Lisabonu jsem zvládl se značným předstihem. Do odletu mi zbylo čtrnáct dnů. Přiletěla za mnou dcera a spolu jsme pak v tomhle kouzelném městě prožili tečku za moc pěkným cyklo výletem. Díky za inspiraci Cykloturistiko!

Pár postřehů závěrem

Asi největší nadšení ve mne cestou vyvolával čerstvě přidělaný stojánek kola. Umožňoval mi pohodlný přístup ke všem brašnám, i v noci mohly zůstat na kole, aniž by byly ráno plné mravenců či jiné havěti. A samozřejmě se kolo dalo postavit kdykoliv kdekoliv.

Moc dobrou zkušenost jsem udělal i s plášti AT Author Viper. Mají neskutečně nízký valivý odpor a skvělou ochranu proti defektu. Za celou dobu mne potkal pouze jednou.

Focení autoportrétu mi velmi usnadňoval flexi stativ, lehoučká trojnožka s ohebnými nožičkami. Umožňuje položit, pověsit či postavit fotoaparát téměř kamkoliv.

Návleky na ruce i nohy jsem naštěstí přibalil, jejich SPF faktor 100 mi v prvních dnech sluneční výhně přišel náramně vhod.

A pokud jde o věk, teď už vím, že pro podobné cesty je právě ten důchodový moc vhodný. Už proto, že na ně máme dost času. Chce to jenom trochu odvahy a co nejvíce kilometrů naježděných po známých cestách kolem domova.

V Bruntále 30.09.2014                                                        Václav Valášek 67 let