Paříž

Paříž je vždycky dobrá volba, asi tak nějak zní věta z jednoho romantického filmu, je to klišé nebo pravda? Každý to vnímá jinak, když se mi naskytla příležitost odjet v polovině února na pár dní do Paříže, neváhala jsem ani chvilku.

Vstávání uprostřed noci není příjemné, ale termoska s kávou se na dlouhé cestě bude hodit. Zastavujeme jen na nutné protažení a odlehčení a ranní svítání už vidíme před Karlsruhe. Kolem dálnice jsou vinice a za chvíli mýtná brána a první placení, to už jsme ve Francii. Nově stažená navigace nás bez problému naviguje k hotelu Merkur v tiché čtvrti Bussy-Sant-Georges. Na nádraží kupujeme týdenní jízdenku, již doma jsme přes internet zjistili, že budeme potřebovat fotografii, stačila vytištěná a ostřižená. Za 27€ můžeme jezdit po celém městě a kdykoliv si jízdenku nabít, její platnost skončí v roce 2026, do té doby se snad ještě do Paříže podíváme.

Vybaveni mapkou spojů i turistickou mapou jedeme do centra kosmopolitní metropole. Je krátce po poledni, před nádražím je hromada bicyklů nevalné kvality, ale všechny pečlivě uzamknuté ke stojanu. Vlak je patrový, sedáme do patra, abychom lépe viděli po okolí. Podél řeky Marne jedeme asi půl hodiny, vlak se na každé stanici naplní o něco víc, nakonec i naše sousední místa jsou plná.

Přestupujeme ve stanici Auber na metro a za pár stanic vystupujeme ve stanici Trocadéro. Pohlceni davem lidí fotících s tyčí i bez ní, brzy zapadáme mezi ostatní. Zahrady Trocadéra jsou veřejným parkem a největší Varšavská fontána, která prochází prostředkem parku je tvořena kaskádami osmi bazénů, které dominuje horní bazén s 20 vodními děly o 56 tryskách. Bohužel v tento únorový čas ještě bez vody. První pohled na Eiffelovu věž mi skoro vehnal slzy do očí, fakt mne to dojalo. Najednou stála přede mnou, krásná a majestátná, až po chvíli jsem si všimla plotu a buněk, kterými se musí projít, když chcete jít do bezprostřední blízkosti. Série nedávných atentátů po celé Evropě zpřísnila návštěvu všude. Než dojdeme k Seině, odmítám nabízené upomínkové předměty, co nabízejí převážně černoši, buď na zemi, nebo navěšené na drátku přes ruku. Had lidí se táhne kolem plotu. Zastavíme se v Japonském domě, kde probíhá nějaká výstava, já využiji místní záchodky a raději zase vlezeme do metra a přesuneme se na stanici Anvers a na kopec Mortmartre k Basilique du Sacré-Cœur dojedeme lanovkou. Nezbytná prohlídka tašky, batohu i těla a můžeme jít dovnitř. Davy lidí a nabízené upomínkové předměty mi připomínají naší Karlovu ulici. Nazpět volíme raději tichou část čtvrti, kam turisté zabloudí málo kdy, stmívá se, ale skoro o hodinu později než v Praze. Než dojdeme na metro a dojedeme k našemu vlaku a hotelu, je tma. U Číňana kupuji víno a po dlouhém dni jdeme brzy spát. 

Středa 15. 2. budí mne popeláři, sice už je čas na snídani, ale je ještě šero. Bohužel dneska musíme balit, odpoledne se přesouváme víc na jih do městečka Pouzauges. Dopoledne ještě jedeme do centra, začíná svítit sluníčko a je docela teplo. Vlak je opět plný lidí, na přestupech chvilku bloudíme, ale nakonec vystupujeme kousek od katedrály Notre-Dame na ostrově Citté. Vystojíme krátkou frontu, nezbytná prohlídka tašky a člověka a můžeme dovnitř. Ještě ve frontě vzpomínám na knihu Viktora Huga a slavný film Zvoník od matky boží, kdy se Quasimodo mstí za popravu Esmeraldy a shodí Frolla z věže chrámu. Katedrála při vchodu opravdu ohromí svou velikostí. Válcové pilíře o průměru 5m rozdělují kostel na pět chrámových lodí, kocháme se nádherou vitrážových oken a oltářů. V roce 1804 se zde konala velkolepá korunovace Napoleona I. Bonaparte papežem Piem VII. Mezi turisty jsou i místní lidé, kteří jdou ke zpovědi. Zaujalo mne, že kněz není skryt za plentou, ale sedí ve skleněné kukani za stolem a ten co přišel ke zpovědi, sedí proti němu. V dlažbě náměstí před katedrálou jsou světlými kameny vyznačeny obrysy budov, které tam kdysi stály, i s názvy některých ulic, kostelů a domů. Na místě, kde dříve stávala šibenice a později pranýř byl v roce 1924 vsazen medailón s nápisem "Bod nula francouzských cest". Od tohoto místa se vypočítávají všechny silniční vzdálenosti od Paříže, takzvaný pomyslný střed Paříže. Přejdeme přes Seinu a kolem Věže Saint-Jacques na třídu Rue de Rivoli, konečně zažívám současnost a jsem součástí dnešní pařížské módy. Všude výprodeje, tak si mohu dovolit trochu extravagance a lezu do každého obchodu. Nakonec jsou z toho jen dvě kabelky a svetřík, ale i tak jsem spokojena. Bohužel musíme zase do podzemí a na vlak a přesunout se do Pouzauges. Část Francie vidím jen z dálnice, často je tu upoutávka na nějaký zámek, přejíždíme Loiru, na zastavení ani zámky nám bohužel čas nezbývá. Navigace nemůže najít hotel Ibis na předměstí Les Herbiers, který je těsně za sjezdem z dálnice, ovšem za nezbytnou mýtnou branou. Hypermarket „U" zavírá přesně ve 20h, zásoby se tenčí, tak musíme vydržet do rána na snídani. Kolega Erik, z firmy kam jedeme doladit stroj, který pojede do Prahy, je už také v hotelu, ale scházíme se až na snídani. Opět balíme, protože po jednání odjíždíme zpět do Paříže. 

Čtvrtek 16. 2. po snídani jedeme do Pouzouges do továrny, já vystupuji ve městě. Je teplo, ale začíná lehce pršet. Mraky jsou nízko, ale podle předpovědi by mělo být hezky. Obejdu kostel, místní lidé jdou pro bagety a zdraví mne. Za kostelem na vyhlídce zjišťuji, že k hradu musím jít jinou cestou. Naštěstí přestává pršet a tak mohu důkladně prolézt hrad, který tu stojí od dvanáctého století. Úzké uličky malého města jsou také velmi zajímavé, občas někoho potkám a zdravíme se jako bychom se neviděli dnes poprvé. Blíží se 11h, jdu hledat nějakou hospůdku, kam bych si mohla sednout a vychutnat si kávu. V tržnici, kupuji sýry, bagetu. Naproti kostelu je otevřený bar s pár místními lidmi co popíjejí víno. Sedám k volnému stolu, káva příjemně voní. Vydržím tu sedět víc jak hodinu a za dvě kávy a sklenici vody platím 2,50€, což mi přijde hodně levné. Ještě nakouknu do obchodu s módou. Společný oběd v nedaleké restauraci s traktorem na fasádě s lidmi z firmy, kde mezitím připravili stroj k odvozu, je dlouhý a vydatný. Původně jsme chtěli jet k oceánu, ale nestihli bychom se vrátit včas do Paříže, tak jedeme nazpět rovnou. Opět dálnice, mýtné brány, občas se nedá zaplatit jinak, než platební kartou.

Pátek 17. 2. po snídani jdeme na vlak a zase do centra, přestupujeme na linku 1, abychom vystoupili ve stanici La -Defence. Na vrcholku kopce se až do 19. století nacházel větrný mlýn. Obchodní čtvrť, která je charakteristická supemoderními stavbami a mrakodrapy. Rýsuje se krásný sluneční den, na budovách se odrážejí ranní paprsky. Obří nákupní centrum vynecháváme, chvilku posedíme u dřevěného stolku, kde je možnost si dobít mobil nebo zapojit notebook do zásuvky a pracovat pod korunami stromů nebo jen poslouchat zvuk vody z fontány Monumental Foutain, kterou zde vytvořil Izraelský umělec Agam v roce 1977. K Vítěznému oblouku je to 5 km, tak zase raději vlezeme do metra a kousek se svezeme. Davy lidí, množství aut, která troubí nevím proč. Procházíme se po nejslavnější třídě Paříže Champs Elysées, v prodejně Montblanc mají zrovna zavřeno. Na chvíli posedíme v Tuilerieských zahradách, vyhříváme se na sluníčku zrovna tak, jako Pařížané, co si sem přišli sníst svůj oběd nebo vypít kávu z kelímku. K Louvru a k Pyramidě musíme podchodem. Opět nezbytný plot a v davu lidí se procházejí ozbrojení vojáci. Nakouknu do vstupního sálu, kde jsou vystavené sochy a pokračujeme dál do města a na druhý břeh Seiny k Eiffelově věži, bohužel zase dlouhá fronta táhnoucí se vyhrazeným plotem. K soše svobody dojedeme metrem a docela si dovedu představit projíždět se na kole po nábřeží podél Seiny. Začíná se stmívat, tak ještě poslední fotky se zapadajícím sluncem a vracíme se zpět do klidné čtvrti Bussy-Sant -George.

Sobota 18. 2. vstáváme brzy, ještě je šero, balíme, snídáme, parkovat můžeme v hotelu až do odpoledne. Ráno je docela zima, z vlaku je vidět na trávě jinovatka, ale začíná svítit sluníčko. Jedeme rovnou k věži, dneska snad konečně uvidíme Paříž z výšky. Stihneme se zařadit před autobus japonských turistů, prohlídka je důkladná, jednoho Japonce z jiné skupiny vracejí, že má v batohu nůž, který je samozřejmě zakázaný a vlastně nejen na Eiffelovce, ale vůbec ve Francii nesmí mít člověk v kapse nůž. Odmítám jít pěšky, tak stojím ve frontě na pokladnu a na výtah. Za 11€ se nechám vyvézt do 2. patra. Opět prohlídka, tentokrát ještě důkladnější, kabelka jede pod rentgen, já musím sundat hodinky a projít rámem. Při čekání mám stísněné myšlenky, nemiluji zrovna výtahy a davy lidí v uzavřeném prostoru. Dokonce uvažuji, jestli nemám lístek prodat nebo někomu věnovat a jít si koupit další kabelku nebo svetr. Nakonec strach a fobii překonám a nastupuji do výtahu. Ve druhém patře už čeká Mirek, ani není moc zadýchaný, ušetřil 5€. Tak konečně vidím rozložení ulic, zahrady a všechny kostely a katedrály. Dopolední slunce je ostré a fotky nejsou nic moc, ale některá snad vyjde. Dolů už šlapu taky po schodech, zastavujeme v prvním patře a atrakcí zde je bezpochyby skleněná podlaha. Nechávám se strhnout bezprostředností okamžiku a zvláštností místa, sedám si na podlahu jako ostatní a fotíme se. Možnosti zabruslit si ve věži nevyužíváme, vracíme se k Trocadéru, poslední fotky kolotoče a fontány, která ještě nemá vodu. Metrem a zase vlakem do hotelu pro auto. Na dálnici jsme za chvíli, mýtná brána a pak už je před námi pouhých 1000 km a jsme doma. Se zapadajícím sluncem zastavujeme na odpočívadle, ještě na Francouzské placené dálnici. Německem projíždíme bez problémů, šok přichází těsně za Rozvadovem. Zastavujeme u benzinky, potřebuji jít na WC, platí se zde 15,-, když si koupím něco u pultu, peníze mi vrátí. V kabince chybí papír, všude rozšlapaná voda, vítej doma.

Snad ještě někdy využiji zakoupené jízdenky a Paříž si projedu a projdu znova, ráda bych se vrátila, Paříž je vždycky dobrá volba.