Prší! Jak jinak. Prší celý týden. Předpověď na víkend je ale poměrně příznivá a tak jsme vyrazili. Tedy zatím jsem vyrazil sám, soused Pepa se připojí. Je 16. června 2016. Vystoupil jsem z Pendolina v Plané u Mariánských Lázní a teď tu stojím pod stromem u nádraží a přemýšlím, co dál. Zdá se, že pršet přestává a tak vyrážím. Po mokré silnici a hned do kopce. To, abych se zahřál.
První orientační bod, letiště za Planou míjím za chvilku. Pak cesta začíná klesat a za pár minut jsem u Kosího potoka. Už několik let mě tahle cesta při potoce láká. Za mostem odbočuji doleva a v zápětí ležím na levém boku. Přibrzdil jsem si a zapomněl, že mám nové, nášlapné pedály. On mně můj bratr říkal, že se vykotálím tak třikrát, a pak si zvyknu. No tak tohle je teprve podruhé. Chvíli se válím na cestě, vstávám a prohlížím škody. Jedno odřené levé koleno a jinak nic. Vytahuji z brašny můj tradiční puntíkovaný šátek, doprovázející mě na všech vícedenních cestách a vážu koleno. Příležitostně se opláchnu v potoce. Nakonec, pojedu kolem vody dost dlouho. Cesta při potoce je skvělá, mírně stoupám proti proudu, když v tom se opět spouští déšť. Schovávám se pod strom u kapličky a čekám. Když déšť trochu ustane, jedu dál.
A sakra!! Brod. Cesta jde na druhý břeh přes brod. Chvíli zkoumám, kolik asi teče vody a nakonec volím variantu tlačení bez bot. A tak se vyzouvám a po slizkých panelech tlačím kolo na druhý břeh. Pak do trávy, v rámci možností otřít nohy a pokračuji. Točím od potoka do kopce, k nádhernému kostelu v Pístově a dál, na Mariánské Lázně. Vlak od Plzně s kolegou Pepou přijede okolo páté, takže mám čas. Ve čtyři jsem v Mariánkách a pro jistotu se ptám kolemjdoucího, kudy na nádraží. Pochopitelně je to cizinec, a přesto, že mám podezření, že je to Rus, hovoří anglicky. No nějak se domluvíme, třeba Central station, left, right… A za chvíli jsem u nádraží. Pepa vystupuje s vlaku a říká: „Mám pocit, že zmokneme!"
„Už se stalo", odpovídám. Pak se zasměje mému kolenu a po vysvětlení, že spát budeme nad Krakonošem, ihned přebírá velení!
„Tady to znám, byl jsem tady tři týdny se zádama." Vyrážíme a pro změnu začíná pršet. Za chvíli leje jako z konve, ale nás žene do kopce vidina penzionu U Laděnky.
Po slušném stoupání, naprosto promoklí dorážíme do Závišína. Paní Laděnka je moc hodná. Ubytuje, polituje a pustí nám topení. Převlékáme se do suchého a jdeme Pejskovi a kočičce na večeři, kterou zahajujeme dvěma velkými rumy: „Pepo to není alkohol, to je meducína. První a druhá pomoc. „Pak dáme večeři, seznámíme se s místním koňákem Lojzou a jdeme spát.
Ráno se oblékáme do suchého, posnídáme a vyrážíme. Okolo golfového hřiště, směr Smraďoch (to není žádný náš kamarád, ale přírodní rezervace)a dál k nezadluženější obci v republice, na Prameny. V Pramenech je živo, asi hasičské závody, pečou prasátko, ale my jedeme dál. Směr Mnichov. Po cestě ještě musíme přenést kola přes opravovaný most, kde zrovna policie řeší krádež ve stavební buňce u mostu, a tak si ani nevšimnou, že vlastně přijíždíme ze zákazu vjezdu. Ještě výjezd do kopce a před námi je bavorská metropole. Tedy ne tak docela, spíše její česká varianta. Mnichov u M.L. Z Mnichova pokračujeme, ne zrovna nejkratší cestou, na Teplou. Vítr proti nám, ale hlavně že neprší. Před návštěvou kláštera dáváme oběd. Pak na prohlídku okolo kláštera, dovnitř nejdeme, neboť co s koly.
Po obědě začíná trochu silniční nuda. Beranov, Kladruby,Prachomety, Toužim. A v Toužimi na náměstí svačinka u vietnamce. Je hezky, svítí sluníčko, jen ty mraky od západu… Takže pokračujeme dál, na Lachovice.
Čert nám byl dlužnej Lachovice!Tuhle obec si budu dlouho pamatovat. Cyklotrasa odbočuje ze silnice doprava a my jedeme okolo kapličky stále nahoru. Pak se cesta rozdvojuje, pak opět a pak nevíme, kde jsme. Potřebujeme k řece a jdeme do kopce. To asi není dobré. Pak ale z kopce a pak pod sebou vidíme řeku Střela. Je to dobré!! Není!! U řeky je pouze pěšinka a i ta se občas ztrácí. Pak narazíme na cestu, tak se jí chytneme a za čtvrt hodinky jsme v Lachovicích u kapličky. Tak takhle ne!!! Zpět na křižovatku a v klidu. No jistě, cesta sice odbočuje doprava, ale pak ještě jednou doprava. Tak jedem. A po sto metrech jsem u někoho na dvoře. Zase špatně!! Po cestě jsme minuli malou odbočku vlevo. Takže potřetí a konečně dobře. Za chvíli jsme u Střely. Okolo zřícenin Tomšova mlýna míříme k poutnímu místu Skoky. Tady vznikl výrok:" Panenko skákavá!" Je tady obraz panenky Marie, který se posouval po oltáři a poskakoval. A když ještě k tomu poskakoval ve Skokách…
Pán v kostele nám dává až moc podrobný výklad, ale nad námi je černo. Omlouváme se a voláme do ponzionu ve Žluticích, že jsme na trase, ale že to bude ještě chvilku trvat. Vyrážíme a začíná pršet. Co pršet-leje jako z konve. Takže rychle Polom, Ratiboř a konečně Žlutice. Ubytovat, převléct a na večeři. Tentokrát zvyšujeme dávku rumu na tři kusy na osobu. První, druhá a třetí pomoc.
Pršelo celou noc. Ráno je ale po dešti. Nakupujeme něco jako snídani, tradičně u Vietnamce. Posnídáme na pokoji a do sedel. Před tím ale měníme plán. Původně jsme chtěli při Střele do Chyší a pak do Rabštejna, ale když si uvědomíme, kolik bylo u řeky bahna už včera, natož dnes, po celonočním dešti, tak se rozhodujeme, že Chyše vynecháme a pojedeme do Rabštejna po silnici. Po levé ruce nás doprovází stolová hora Vladař a přes Močidlec směřujeme na Stvolny. Tam si vzpomenu na svého spolužáka Míru Š., který odtud pochází. Dnes je hostinský na Šumavě a určitě ho tam navštívím. Pak nás čeká Rabštejn nad Střelou. Chvilku posedíme na náměstíčku, užíváme si sluníčka, když vtom: „Dědo, podívej, jak ti pánové mají špinavý kola" Z auta vystoupil děda, babi a malý, ale všímavý vnuk. Jo chlapče, kdybys věděl. Pak se podíváme na zámek, až nám zámecký pán naznačí, že buď, ať jdeme dál a zaplatíme prohlídku, nebo ať pokračujeme. Tak odjíždíme na starý kamenný most a pak dál do kopce. U Velkého rybníka odbočujeme do lesů a v Poustkách si vzpomeneme s Pepou na své syny, kteří tady oba byli na seznamovacím kurzu od stavební průmyslovky. Naše další cesta vede přes Sklárnu do Tisu u Blatna, kde pro změnu zavzpomínám na horlivého dopisovatele do komunistické plzeňské Pravdy v osmdesátých letech. Jmenoval se Jozef L. a musel být dost uvědomělý.
V Tisu dáme opět krátký odpočinek a po něm příjemný sjezd do Blatna. Vyjíždíme z lesů, do zemědělské krajiny. V Blatně koukáme, kde je nádraží, bude se to hodit. Teď ovšem máme před sebou druhý důležitý bod naší expedice. Po včerejší návštěvě bavorské metropole nás dnes čeká bývalé hlavní město carského Ruska. Směřujeme polní cestou na Petrohrad. V půl jedné jsme tady. Rozhlížím se po návsi a snažím se v myšlenkách vrátit do let 1978-79, kdy jsem tady byl na chmelu. Náves je na rozdíl od tenkrát hezky upravená, ale hospoda - středobod našich brigád- je prý už deset let mimo provoz. Tak ještě hledám naše ubytovny, zarostlé v kopřivách a vzpomenu na spolužáka z déčka Káju, no vlastně už je všechno promlčené. I ten Jarda mě už odpustil. Pepa se vzdaluje a odjíždí vzpomínat do Mukoděl, neboť naše SPŠ Strojnická Plzeň pracovala na dvou střediscích a Pepa makal v Mukodělích. Navíc až nějaký rok po mě. Asi tam má také nějaké vzpomínky. (Erotické?)
Ale dost nostalgie, to už se nevrátí. Jen ty chmelnice jsou tady dál. Ale i těch je prý méně. Takže zpět kolem blázince do kopečka a přes Stebno do Blatna. Jedno pivo v naprosto odporné restauraci a na nádraží. Pak do rychlíku a: „Na Plzeň Vávro, na Plzeň. Sotva sedneme do vlaku, začíná pršet. Nakonec, proč ne, vždyť dneska ještě nepršelo. V Plzni máme hodinu na přestup, dáváme jedno ve stánku a před šestou hodinou vystupujeme v našem městě X. Prší.
Za tři dni jsem ujel 170 km ( Pepa asi o25 méně). Navštívili jsme pět okresů (Tachov, Cheb, Karlovy Vary, Plzeň-sever a Louny) a tři kraje – Plzeňský, Karlovarský a Severočeský. Vypili jsme pět velkých rumů a asi stejně tolik piv. Viděli jsme Mnichov a Petrohrad. Přijeli jsme promoklí, ale spokojení. Celou cestu jsme vzpomínali na loňský Blaník a pětatřicet ve stínu. Inu člověku se počasí nikdy nezavděčí.
A kam příští rok? Možná Krušné Hory, možná Jizerky… Ale určitě Expedice 114.
PS: Pravidelní čtenáři vědí, že číslice v názvu expedice znamená součet našich věků.