Tak tedy naposledy...

Ještě pár šlápnutí a budu u Carvánky. A pak doleva, kousek do kopce, ještě jednou doleva a jsem tam.
Kde?
Na Toku, na nejvyšší hoře Brd. U vrcholové mohyly slézám z kola a usedám na zem. Kdy jsem tady byl poprvé? To už bude nejméně patnáct let. A dnes tedy naposledy. Naposledy za starých časů. A nejen tady, ale všude. Staré časy končí, nové začínají.
Staré časy: Vojenský újezd - vstup zakázán. Tyhle cedule jsem vídával, kdykoliv jsem jel po silnici 1/19 od Borovna na Rožmitál pod Třemšínem. Nejdříve, do roku 1989 to bylo takový „Dech tajemna". Šel z nich strach. Tam někde, v hloubi lesa jsou ukryta okupační ruská vojska. Na Míšově mají kasárny a co je uvnitř lesů - kdo ví. Na každé odbočce do lesa závora a značka Zákaz vjezdu. Navíc při silnici každých 50 metrů plechová cedule s nápisem: Pozor vojenský újezd- vstup jen na povolení újezdního úřadu. (Tak mně napadá, že před Silvestrem si musím pro jednu dojet a vzít si ji domů.)
Pak, po roce 1989 a hlavně po odchodu okupantů, se ze strachu stala zvědavost a nakonec jsem vyrazil. A ochutnával. Zprvu opatrně. Přece jen, je to pořád vojenský prostor. Alespoň na Padrťské rybníky. Když jsem stál prvně na hrázi Dolního Padrťáku, nevěřil jsem vlastním očím. Nádhera! A do toho jsem si říkal:Tímhle to nekončí, ale začíná. Kousek od baráku máš neprozkoumané pohoří, tajemné, krásné, neposkvrněné a relativně bez lidí. Takovou malou Šumavu. Takže jedem dál.
Třeba pláně pod Dolním Padrťákem - úplná Horská Kvilda. Jen ty rozházené chaloupky chybí. Jenže i ty tady byly. Byla tady ves Padrť, která v padesátých létech musela ustoupit vojákům, stejně jako Kolvín nebo Záběhlá. Stejně jako všechny hájovny, stejně jako Carvánka, okolo které jsem před chvílí jel. Tedy kolem lesácké chaty, postavené nedaleko od místa, kde stávala stará Carvánka.
Postupem času jsem se vydával více do nitra prostoru. Údolí Klabavy a Třítrubecký zámek, serpentýny přes vrch Kočka, vrch Praha s meteorologickým radarem. Jenže to pořád není ono. Stále dál. Někdy sám, občas s manželkou, s jedním či druhým synem, občas se sousedem Pepou. A objevoval jsem další překrásná místa. Bývalou hájovnu Na Rovinách, ze které zbyly alespoň základy, horskou silnici Aliance, dopadovou plochu na Toku s pahýly stromů a dopadovou plochu Jordán, na podzim doslova zalitou fialovými květy vřesu.
Pak jsem si pro sebe našel naprosto mysteriózní místo. Bývalá hájovna Na Boru. Ačkoliv po ní zbyl pouze rybníček a jedna stará třešeň, to místo vás uchopí. Tedy vás možná ne, ale mě ano. Stojíte a přemýšlíte, jak to tady asi vypadalo před rokem 1925, kdy vznikl vojenský prostor. Nebo i později, neboť hájovna fungovala i přes válku a doplatila až na nové pořádky. V roce 1959 byla zbořena. Přesto, jako by tady pořád byla.
Jordán! Další zajímavé místo. Věčný vítr, i v létě většinou chladno. Nádherný výhled a sruby. Na již zmiňované dopadové ploše stojí několik prvorepublikových betonových pěchotních srubů, na kterých si naše armáda v předvečer druhé světové války zkoušela jejich pevnost.
Nádrž Pilská, nádrž Obecnice a nádrž Láz. Tři poměrně slušné vodní plochy, spousta potoků a potůčků. Hluboké lesy, slušné štěrkové i asfaltové cesty a na nich občas vojenské auto. Ze začátku jsem si vždycky říkal: „ A máš doježděno," později jsem se bát přestal. To až teď, před koncem, opět trochu přitvrdili, a já se ani nedivím. Pokud uprostřed hvozdů potkáte magora s autem, který si jede, jako by mu to tam patřilo, pak je něco špatně. Občas čtyřkolky, motocykly - i ty mně rozčilují svojí přítomností. Jen s pěšími vandráky se pozdravíme.(Také jsem býval jedním z vás.)
Tak si sedím u vrcholové mohyly na Toku a začíná se do mě dávat zima. Inu, je konec září. Brdy začínají zlátnout a červenat. Možná se sem ještě letos podívám, ale to už nezáleží na mě, ale spíše na počasí. A tak pro jistotu: Sbohem staré Brdy, sbohem staré časy. Na jaře se sejdeme. Už se těším.
Jen jednoho se bojím. Snad tady nebudou davy lidí, snad se tu nebudou projíždět auta sem tam, snad se tady nebudou povalovat odpadky. Snad se nezačnou stavět chaty a rekreační objekty. Snad alespoň něco z těch starých Brd a starých časů zůstane. Zároveň, ale doufám, že se už nikdy nevrátí tak staré časy, aby se v Brdech usadila jakákoliv vojska.
Tak sbohem staré Brdy a vítejte Brdy nové, Brdy otevřené.