Můj syn včera složil bajkerské zkoušky :-)

(přepisuji z diskuze kvůli přislíbenému palci od Básníka) :-)

Nedbaje optimistické předpovědi rosničkářů (té nedělní, že v pondělí již nebudou bouřky) jsem se svým téměř 10-ti a 3/4 letým synem vyrazil včera (tj. pondělí 6.7.2009) směr Národní park Podyjí. Snad ty polní cestičky s kameny, pískem a zajisté i blátem nějak zvládne, utěšoval jsem se v duchu...
Zamračená obloha nevěstila nic dobrého, na druhé straně jsem si ale říkal, aspoň nebude takový hic (skoro až demo pekla), co bylo v neděli (naštěstí jsme i v neděli třikrát zmokli, takže to bylo včetně vodního chlazení).

Ve Znojmě nás uvítal déšť (a jak se později ukázalo, byl první a vlastně vůbec skoro ani nepršelo). Od nádraží (pro zaryté odpůrce automobilové dopravy: jeli jsme vlakem; bohužel) jsme dofrčeli hezky z kopečka až k Dyji, kde jsem zjistil, že tudy cesta nevede:-), takže zpátky. Na druhý pokus to vyšlo, přejeli jsme Dyji a začali stoupat na Kraví horu (ne tu brněnskou). Přestalo pršet a začal pařák. Mládě slezlo z kola, takže tatík tlačil dvě kola. V mírnějších pasážích jsem to mé chudě nutil na kolo sednout, kličkovat mezi kamením a pískem, protestoval, že mu to nejde, že to neumí. V duchu jsem si pomyslel, že to dnes bude asi maso a že ho snad nezabiju:-) (a že nechci vidět, co bude dál a hlavně pak sjezdy). Nicméně to zkoušel, kousek popojel, pak se mu to šmýklo a šel na bok. No, zase jsem potlačil a byli jsme na Mt Bů. Nasedli jsme na kolo a po pár pokusech o překonání mírných kamenných prahů, které ale nedal, jsme se pomalu sunuli směr Konice. Já mu pokaždé vysvětlil, jak si má najet, co má dělat, jenže jeho to kolo neposlouchalo. Každou chvílí jsem očekával, že kolo zahodí a se slovy Já se na to můžu vy... si sedne na bobek a nepojede dál. Ale, nenastalo to. Zato nastalo něco jiného: mládě přejelo první pískovcový práh... První sjezdík. Vysvětlil jsem mu, jak má jet, jak si má volit stopu... A... A on to fakt dělal. Jel skvěle, volil optimální stopu, vyhýbal se obtížným pasaží, užíval si to. V Konicích jsme dali oběd, namísto původního smaženého sýru jsme oba dali grilované mrtvé prase (nic proti smažáku)... Zajeli jsme opět do terénu (trasa Znovínu, jak jsem si uvědomil; tudy tata přece jel minulou sobotu!:-). Opět nás čekalo stoupáničko zpestřené pískovcovými prahy, pískem a hlavně vymletými korýtky... Mládě s tím zápolilo statečně... Na odbočce k Popické kapličce jsem mu trochu po domluvě poodjel (chtěl jsem si to vyjet na bajku, trochu se taky vyblbnout), u kapličky rychle sesedl z kola, že mu poletím naproti a pomoct tlačit.. Otočím se.. A mládě s úsměvem šlape! On to dal! Následoval nádherný trejlík, který jsem si užívali už oba. Sjezdy už dával zcela bravurně a na (skoro) úrovni reprezentace, perfektně volil stopu, jen tu přední brzdu ne a ne začít používat...

První blátivý úsek. A jé, pomyslel jsem si, to jsem zvědav, jak to zvládne. Vysvětlil jsem mu, že v blatě prostě musí šlapat a šlapat, jinak mu to ujede a spadne. Tak šlapal. Ujelo mu to. Ale šlapal dál, srovnal to a bylo to. Projel! Takže blato taky za jedna. Další blata (zejména kolem Dyje) už projížděl perfektně, jen jsem mu občas musel připomenout, že má šlapat. Pouze jedenkrát jsem ho musel tahat z bláta, měl malou rychlost a zapadl. Ale nespadl... Přejeli jsme vysutý most a začali nejprve stoupat a později tlačit na Šobes. Syn už měl pravý bajkerský pruh blata od zadku přes záda až po krk:-).
Na vinici Šábes je krmítko (ochutnávka vín), tak jsme dali po pohárku (teda jen já; on pouze koštnul) a zatlačili kola (teda já vytlačil) na Vyhlídku. No, to bude pěkný sjezd, říkal jsem si v duchu, docela prudké to bylo. Nahoře jsem určil pravidla, zejména že MUSÍ brzdit i přední brzdou a jelo se (směr Šatov)...
Syn měl srandu z toho, jak ty brzdy při brždění vržou a pískají (holt, blato), ale zvládl to, včetně závěrečného dropu. Další prudký sjezd po mokrých šutrech sice už nedal, ale počítá se i ta snaha, kdy nahoře seděl na kole a rozmýšlel se, jestli jet nebo ne. Nakonec raději vedl. Ale v mírnější pasáži to zase zkusil, sedl na kolo, řekl si tři, dva, jedna, start a vyjel. Bohužel neměl rychlost, aby přes šutry přejíždel, tak poměrně brzy zastavil, ale i tak je borec, nikdo jiný, to sjet ani nezkusil, natož pak aby to sjel (teda samozřejmě krom mne, já to sjel, přece se musím před synem ukázat:-).
V Hnanicích jsme se opět napojili na trasu Vinařské 50 a přes Horecký kopec přijeli na (bývalý) hraniční přechod. Černá obloha nevěstila nic dobrého... A taky nic dobrého nepřinesla. Začalo lehce pršet. Naštestí jsme potkali benzinku, na kterou jsme se vrátili, pro jistotu, co kdyby něco.... A pak to přišlo: slejvák, přímo průtrž mračen, hromy a blesky... 3/4 hodinová slota. Když už jen kapalo, sedli jsme na kola a vyjeli do Šatova, čas začínal docela tlačit. Cca 1 km před Šatovem nás chytla (nebo jsme chytli my ji?) bouřka; slejvák jak prase... Kolem hlavního cíle výletu - pěchotního srubu Zahrada, jsme jen profrčeli ve vodě ze zhora i ze zdola (a stejně v bunkru ani nikdo nebyl)...

Zcela promočení, a stále v lijáku, jsme to zapíchli U Fandy, kde jsem objednal svařák, čaj a dvakrát česnečku... A v tom vypadla elektřina... Naštěstí na svařák a čaj ještě horkou vodu měli a polévka také byla.. Bylo 17 hodin, venku liják, do Znojma daleko a hlavně vlak nepočká (v 19 a pak poslední ve 21). V 17:15 jsme prostě vyrazili do (už jenom) deště. Bylo mi jasné, že synek to sám nezvládne (teda, že to na tu 19-tou hodinu asi nestihneme), tak jsem tlačil. Až do Znojma. V dešti. Kupodivu řidiči aut byli všichni ohleduplní (jeli jsme pochopitelně vedle sebe), objížděli nás, všechno v pohodě. Já teda makal (aspoň mne nebyla zima), syn se vezl, ale taky se musel soustředit. Na nádraží jsme dorazili minutu po šesté... Pochopitelně přestalo pršet (už nemuselo, byli jsme přece pod střechou). Takže hodina čekání v mokrých hadrech a botách a pak ještě další 1,5 hodinu v tom samém vlakem domů (proto to bohužel, že vlakem; nebylo se do čeho převléct). Doma sprcha, trocha jídla a padnutí za vlast...
35 km, průměr 10,5 km/h, čas jízdy 3:20 hod, nastoupáno 454 metrů.