Expedice Blaník 110

Po loňské, vydařené Expedici Šumava 108 bylo jasné, že nás letos se sousedem Pepou bude čekat Expedice 110. Ale otázkou bylo kam. Nakonec jsme zjistili, že více než dva dni z toho letos nekoukají a tak moje plánování bylo ještě o to složitější.
Ono obecně, někam vyrazit, to je to poslední, ale vymyslet, zorganizovat a ještě si to nějak ideologicky zdůvodnit, to je věda. Vloni to bylo jasné - co nejblíže hranic a všechna šumavská jezera. Ale co letos?
A pak jsem dostal nápad! Slavní přistěhovalci do našeho města a jedna bájná hora. Cesta tam rychlíkem bez přesedání, cesta zpět s jedním přestupem. No jo, ale kam to vlastně jedeme? Je to Česká sibiř, nebo Vlašimská pahorkatina, nebo snad Středočeská pahorkatina - čert aby se v tom vyznal. Ale není to nakonec jedno???
Nocleh zajištěn a start v pátek, před červencovými svátky. Co na tom, že předpověď počasí hlásí 35 nad nulou. Lepší, než kdyby pršelo. Manželky sice říkají, že zkolabujeme, ale kdo by je bral vážně.
Navíc, když v pátek v půl šesté vyrážíme na první - třináctikilometrovou etapu - na rychlík do Nepomuka, je nám docela zima. Ovšem naposledy. V půl sedmé sedíme v rychlíku a přes Strakonice, České Budějovice a Jindřichův Hradec se blížíme ke startu expedice. Ještě před tím si ve Veselí nad Lužnicí vzpomenu na spolubojovníka z vojny, řečeného Kapitán Flint a na jeho oblíbenou hlášku: „ Budeme chlastat, až nám slezou nehty u nohou." Jestlipak mu už někdy slezly?
Okolo půl jedenácté vystupujeme na nádraží o které se dělí dvě města: Počátky a Žirovnice. My vyrážíme na Žirovnici a dál na Kamenici nad Lipou. Pepa se mně ptá: „ Hele já zapomněl, kde že to budeme nocovat?" „ Mladá Vožice" odpovídám zatím v klidu, jelikož netuším, že Pepa si ten název prostě nezapamatuje a tak se mě bude ptát ještě asi patnáctkrát a do toho bude vytvářet vlastní názvy, jako třeba Mladá Voznice, Nová Kozlice, Stará Votice ,Nové Kuzmice....
Slabých dvacet kilometrů a jsme u prvního z cílů naší cesty. Kamenice nad Lipou. Rodiště básníka, spisovatele a kněze Jaroslava Vacka Kamenického, který část svého života strávil v našem městě X. U nás také složil dodnes zpívanou a zlidovělou píseň U panského dvora. Po obědě navštěvujeme místní informační středisko a pak Vackovu ulici. Fotím Vackův rodný dům a při odjezdu z Kamenice sbírám u cesty malý kamínek, že jej odnesu po příjezdu na náš hřbitov a dám jej Jaroušovi na hrob, aby tam měl něco z rodného kraje.
Dalším cílem jsou Černovice u Tábora, rodiště Vojtěcha Mikuláše Vejskraba Bělohrobského, dalšího ze spisovatelů, který žil v našem městě X. Stejně jako Kamenický i on je u nás pochován a oba mají v našem městě ulici. V Černovicích doplňujeme u Vietnamce tekutiny a zjišťujeme, že teploměr ukazuje 35 stupňů. Je to poznat. Hic jako kráva. Ale jede se dál. Pořín, Horní Hořice Lejčkov a Bradáčov. Tady se pro změnu narodil otec mého kamaráda z mládí. Ten ale nebyl spisovatel ani básník ) natož kněz), ale veterinární technik a občasný hostinský. Jenže když jsem celé mládí poslouchal o Bradáčově, ( v sobotu nebudu doma, jedeme do Bradáčova), tak prostě zatoužíte tu ves vidět.Nutno přiznat - ves jako každá jiná. No a z Bradáčova na tu Dolní Polžici, nebo jak se to jmenuje??
Mladá Vožice Pepo, Mladá Vožice.
Čeká nás příjemný sjezd do města (Stará Vrutice???), ubytování, sprcha, večeře, sprcha, několik piv a jeden hezký kulturní zážitek. Když se vracíme z večeře do „našeho" hotelu Záložna, že dáme ještě jedno před spaním, objeví se před námi krásná servírka. Slečna Oranžová. Má dlouhé, oranžové šaty až na zem, běhá po place bosa a ty šaty jsou z tak tenkého materiálu, že usuzujeme, že pod nimi nemůže být už vůbec nic. To by bylo vidět. Pivo by nám po 80 kilometrech chutnalo stejně, ale při pohledu na Oranžovou chutná víc. No a potom přijde takový strašák, na nohou jeden sandál, druhá noha bosa, omotána řetízky a kůží, na hlavě dredy, kozí bradka, tetování, kolem krku korálky ,džínové vorvané kraťasy, špinavý nátělník a s Oranžovou se dá do dlouhé, důvěrné debaty. Fuj! Tak jdeme spát.
Ráno posnídáme, zavzpomínáme na Oranžovou a sotva vyjdeme před hotel, tak ho vidíme. Kozí bradka. Druhou botu ještě nenašel. Šlápneme do pedálů a jedeme na Blaník. Nejprve na Malý Blaník se zříceninou kaple, potom dolů a pak na Velký Blaník. Na parkovišti pod Velkým Blaníkem si najednou připadám jako by se vrátil čas. Oranžovo- bílý Žigul s nápisem VB a u něj zelený Paňáček s pouzdrem na pistoli. Do toho hrají budovatelské pochody. Nejdřív mně napadne, že je to nějaký happening, ale když se podíváme na věkový průměr osazenstva- je to jasné. Bolševíci!!! Mají tady veselici. Rychle pryč. A tak stoupáme na Blaník cestou pro pěší v šíleném hicu a z dáli slyšíme: „ Vyhrnem si rukávy, ať se dílo podaří...
Konečně na vrcholu. Stoupáme na rozhlednu, kde nějaký strýc fotí a mudruje, že to dá do Haló novin, protože ty jediné mu to otisknou. Pak jdeme dolů, dáme pivo za třicet, ale jak prohlásí Pepa: „ Já bych si ho dal, kdyby za něj stovku chtěli." Pak zpět kolem Bolševíků a do Louňovic pod Blaníkem a nejkratší cestou do Votic. Asfalt se roztéká, nohy pálí, pot z nás kape, ale jedeme dál. Sice máme nějak moc přestávek, ale času dost, kam chvátat. Je sobota, ale najít otevřenou hospodu, nebo krám na doplnění tekutin je nemožné. A tak v jedné vísce prosíme paní o vodu (ještě jednou dík) a dorážíme do Votic a nakonec do Olbramovic na nádraží. Máme za sebou 48 km. Jdeme si koupit jízdenku, paní v pokladně je moc ochotná, ale je tu problém. My bychomraději do Budějovic, ale údajně jsou v rychlíku vyprodána všechna místa na kola, a tak musíme přes Prahu. V Praze na nádraží zjišťujeme, že je výborné, že si tam můžeme koupit kabelku za deset tisíc, nebo hodinky za padesát, ale stánky s klobásou a pivem nějak zmizely. Nakonec kupujeme každý dva plechovkové Prazdroje- pozdrav domova - a odjíždíme s tím, že z Rokycan do města X dáme těch 25 km po ose. Jenže ČD jsou asi také postiženy horkem a na trase Praha-Beroun nabereme přes hodinu zpoždění. A tak v Rokycanech nasedneme do lokálky, která odjíždí za deset minut, a vystoupíme v osm večer za chládku v Nezvěsticích. No a domů to máme 8 km.
Máme s Pepou hodné syny. Když slyšeli, že se vracíme, doběhli do Restaurace u nádraží dali si nějaké od cesty, a přinesli nefiltrovanou jedenáctku Gambrinus. A přinesli jí hodně. A tak jsme doplňovali tekutiny až do noci. Zajímavé je, že když jsme manželkám vyprávěli o Oranžové, nějak je to nebralo.
Na závěr trocha statistiky: Ujeto 135 km 80 + 55. Vypito asi 10 piv na osobu - večer ve Staré Vrutici asi 7 kousků, jedno na Blaníku a dvě cestou z Prahy. Krom toho každý asi 15 litrů vody. Průměrná teplota po oba dny -35 stupňů.
Jo- a ještě proč Expedice 110. Protože je nám 57 + 53 let.