Osahal jsem si Prsa Matky Boží. Nohama.

Na ty dva šumavské vrchy, v létě špatně viditelné skrz koruny lip podél silnice, koukám téměř z okna už od doby, kdy jsme se v Loučimi usadili. A stejně tak dlouho mě lákalo jet se tam podívat. Nahoru, až na vrcholy Velkého (1292,7 m) a Malého Ostrého (1266 m).

Ne že by nebyla příležitost zajet autem pár kilometrů pod vrchol a pak se v klidu přesunou pěšmo nahoru, jenomže od doby, co jsem začal znovu jezdit na kole, pojal jsem nápad vydat se tam právě tímto dopravním prostředkem. A tak jsem v neděli 26. července ráno v půl osmé ráno nahodil na záda batoh s foťákem, malou svačinkou a dvěma lahvemi pití a vyrazil na ty kopečky, zde v kraji láskyplně přezdívané jako Prsa Matky Boží.

Cestě pochopitelně předcházela příprava. Vzdušnou čarou je Velký Ostrý vzdálený od Loučimi přibližně 18 kilometrů, nejkratší trasa na kole může být o nějakých dvanáct, patnáct kiláčků delší, odhadoval jsem. A kudy ta nejkratší trasa vedla? Pochopitelně cestami, jež používá jen málokdo… ale to je můj celoživotní úděl. Chodit nebo jezdit místy, kam živáček zabloudí jednou za rok a to musí opravdu zabloudit!

Mapy jsem studoval měsíc předem. Jak bavorskou papírovou a velmi podrobnou Wanderkarte, která zobrazuje tzv. Lammer Winkel, tak i mapu v cykloatlasu. Že pojedu z německé strany bylo jasné od počátku, poněvadž ze strany české jsou poslední dva nebo tři kilometry náročné pro pěší, natož pak pro pěšího s kolem. Najít nejkratší trasu taky nebylo nic složitého a jak jsem později zjistil, na lesní cesty zakreslené na obou mapách se dá spolehnout velice dobře. Ale nepředbíhejme.

Cesta měla dvě podmínky. Musela být alespoň solidní viditelnost do dálky, jinak nemá význam lézt na jakýkoliv kopec, a musel jsem mít pár stovek kilometrů najeto, abych měl vůbec síly vrátit se zpátky. První podmínka byla splněná právě onu neděli, obzor byl jasný a rekordní vedra roku 2015 měla teprve přijít, druhá podmínka byla též vyřešená. Do té doby jsem měl letos najeto 800 kilometrů, poslední měsíc kopcovitým terénem. Tři neděle předem jsem zkusil variantu z Loučimi přes Orlovici, Liščí, Fleky, hraniční přechod pro pěší Hofberg a podél hranice do Gaishofu k silnici s hraničním přechodem Rittsteig - Svatá Kateřina. Vzhledem k tomu, že jsem chtěl pokořit tisícimetrovou horu, tuhle trasu pro její značné převýšení jsem rovnou zamítl a vybral si rovinku, zvlněnou jen lehce - Pocinovice, Nové Pocinovice, Hadrava (jezdím tudy několikrát za rok), odtud pak do Chudenína a Uhliště, kde jsem se po čtrnácti kilometrech napojil na silnici 191 z Nýrska do Neukirchenu. Tím jsem si poněkud zkrátil táhlé sedmikilometrové stoupání z Nýrska, Uhliště leží v jeho polovině. Fotku jsem tady pořídil v půl deváté, byl jsem na cestě hodinu, při odjezdu z Loučimi bylo na teploměru 11° Celsia.

Vyšlápnout kopec na jeho vrchol ve Sv. Kateřině jsem zvládnul v pohodě a pak už jsem kolem pěkně opravené a docela velké budovy bývalé pohraniční roty sjížděl dolů k cedulím, hlásajícím přechod na území Bundesrepublik Deutschland, Freistaat Bayern. Čtenáři se možná bude jevit poměr času a ujetých kilometrů jako šlapání penzisty do jeho oblíbeného hostince na pivo, nutno však vzít v úvahu, že kromě toho, že penzistou skutečně jsem, tak jsem do této doby 14x zastavil a fotografoval.

VKřižovatka v Rittsteigu Rittsteigu na křižovatce, kde hlavní silnice pokračuje do Neukirchenu a vedlejší se zkratkou napojuje na silnici z Lamu taky do Neukirchenu jsem udělal opět pár fotek a pokračoval pouze do Neurittsteigu, na jehož konci je výchozí místo pro běžkařské trasy v lesích pod Ostrým.
Zum Osser (k Ostrému) cca 11 km, hlásala bílá šipka a já byl rád, že jsem si vybral trasu skutečně nejkratší. Napil jsem se posilujícího sportdrinku a pokračoval šotolinovou cestou nejprve mírně a později trochu strměji stoupající po bíločervené značce Nk 24. Na Google Earth je zakreslená žlutě a jmenuje se Koppertweg. V lese byl klídek, ticho a tak jsem trochu zhodnotil krajinu a hlavně vesnice na obou stranách hranice. Pravda je, že Bavorsko je zemí lidí pracovitých a pořádkumilovných a pokud najdete stavení zanedbané, vypadá jako na naší straně běžně obyvatelné. Naše vesnice jsou (alespoň v této části Pošumaví) povětšinou udržované, čisté a třeba takový Chudenín, ačkoliv by měl být podle svého názvu vesničkou chudobnou, vypadá docela pěkně. Nově omítnutá hasičárna, ve středu obce kromě domku obývaného tmavšími spoluobčany barevné fasády, udržované zahrádky, i ty třípodlažní paneláky nevypadají jako pěst na oku. Krajina mezi vesničkami obdělaná, na volných plochách se pasou krávy... nevypadá to u nás tak úplně nejhůř. Bavorsko je pochopitelně v úplně jiné kategorii, staletí budované a udržované stavby a hlavně malé zemědělské usedlost jsou ozdobou každé vesničky, jejichž okolí nehyzdí monstrózní sila, ocelokolny, kravíny, vepříny a podobné pozůstatky našeho socialistického zemědělství blahé paměti, v současné době zhusta opuštěné a rozpadající se...
Za těchto úvah jsem chvíli šlapal pěšky a chvíli do pedálů a zvolna stoupal k cíli. V půl jedenácté cesta pár stovek metrů kopírovala státní hranici a tady jsem také zahlédl jediného člověka s batohem na zádech, jak mizí na české straně. Turista nebo pašerák? Spíš to první, dneska se pašuje jinak a ve velkém...Do kopce nebo z kopce? O čtvrt hodiny později už mezi stromy vykoukl vrchol V. Ostého a byl docela blízko! Za další čtvrt-hodinku jsem narazil na protisměrnou zatáčku cesty, používané zjevně častěji než ta, po níž jsem přijel a tady nastalo dilema - kam dál? Jako z udělání žádná šipka!

Logicky jsem usoudil, že bude nutno pokračovat směrem nahoru a tak jsem zase začal šlapat. A ejhle, po další čtvrthodince objevila se u odbočky chatička, stlučená značně nebavorským stylem, z boční její stěny čouhala ven roura od kamínek uvnitř ale hlavně - nad malým okénkem skvěla se bílá cedulka s nápisem „Zum Osserschutzhaus",Cíl už se blíží! což je název hospůdky na vrcholu Velkého Ostrého. Takže jsem byl už blízko cíle a taky že ano, za další čtvrthodinku jsem stanul před rozcestníkem, odkud bylo na Malý Ostrý 500 metrů a k onomu schutzhausu o sedmset metrů dál. Byl jsem na místě (skoro), bylo ovšem také za deset minut dvanáct!

V jedné diskusi jsem četl, že na Ostrý se na kole vyjet nedá. Není to tak docela pravda, poněvadž z tohoto rozcestí vede až k chatě horské služby pod hospodou široká, šotolinová cesta, po níž se vozí zásoby k malé lanovce a ta je dopraví až dovnitř hospody.4.jpg Vydat se tudy by ovšem znamenalo vynechat Malý Ostrý, případně nechat kolo u horské chaty, sejít na vrcholek Malého a vrátit se zpátky. Popravdě řečeno, tuhle cestu jsem neměl v plánu a tak jsem kolo vytáhl pár desítek metrů po kamenité, necelé dva metry široké cestě až k zubatým kamenům, jež trčí k obloze na začátku rovinaté louky, odkud startují paraglidisté. Tak jsem si převlékl durch propocené tričko i dres za suché, pořídil pár fotek údolí i okolí, ochutnal borůvky, kterých tady roste habaděj, zamkl kolo k jakémusi dřevěnému zábradlí (našel bych ho tam patrně i bez zamčení, jsme přece jen v Bavorsku, ale kdo ví...) a vydal se k menšímu vrcholku.

Malý Ostrý a jeho vrcholekTěch trčících kamenů je všude v okolí hodně a ty taky daly oběma kopcům název, takže jsem vylezl po kamenných schodech ke kříži, viditelném zdálky, pofotil šutry, pohledy dolů a vydal se k vrcholku většímu cestou, která je opravdu pouze pro zdatné jedince... no, šlapali tam i penzisti jen tak ve střevících, takže se těch pět stovek metrů zvládnout dá, ale náročné je to dost. Po kořenech, kamenech a pod popadanými kmeny stromů jsem došel nejprve k malé dřevěné kapličce (tu v roce 1985 postavila v sedle pod vrcholkem sekce Spolku Bavorského lesa v Lamu a nazvala ji Králováckou hraniční kaplí. Má být připomínkou dob, kdy v bavorsko-českých hraničních horách žili generace králováckých svobodných sedláků), potom ke zmíněné horské chatě, u níž parkoval džíp a traktor a pak už jen pár kamenných schodů každý jinak velký i široký (lidská ruka zde zasahovala jen velmi sporadicky) a díval jsem se na terasu hospody, jejíž velikost mě docela překvapila.
Hostinec na vrcholu

Nějakých deset skládacích stolů a lavic, všechny obsazené, lidi popíjeli pivo, jedli bavorské (jak taky jinak) klobásky, hranolky a nevím co ještě a já si uvědomil, že jsem si nevzal žádná eura, abych si mohl dál alespoň to pivko za 2,50... a tak jsem se zhluboka napil iontového nápoje z lahve (na rozdíl od vychlazeného piva poněkud zteplalého) a vydal se udělat fotodokumentaci. Pohled na Nýrsko a vodní nádržChvíli jsem zalitoval, že jsem si nevzal dalekohled, protože rozhled do všech stran byl parádní, včetně viditelnosti. Nasadil jsem teleobjektiv a nafotil záběry okolních kopců a obzoru a když jsem fotky doma protáhl příslušnými editory, nedopadly až tak špatně.Při odchodu od hospody se opět projevil můj orientační smysl a místo vpravo, vydal jsem se kolem státní hranice vlevo. Omluvou mi budiž skutečnost, že zrovna v tu chvíli odtud přicházelo pár lidí a tak jsem bez většího rozhlížení usoudil, že jdu správně. Jenomže - cesta osiřela, další lidé nikde a to byla první podivnost - při stoupání nahoru jich bylo všude hodně. Potom se mi nějak přestala líbit poloha slunce, místo abych ho měl po levé straně, bylo přímo přede mnou. A když jsem se rozhlédl a uviděl vrcholek Malého Ostrého vpravo místo vlevo, bylo všechno jasný - hodil jsem nejméně půlkilometrový kufr a to jsem celou cestu šel pozvolna dolů!

Dilema vrátit se stejnou cestou nahoru jsem vyřešil jednoduše - vydal jsem se přímým směrem mimo cestu zpátky. Úplně mimo cestu to nebylo, našel jsem trochu širší kamenité koryto vymleté shora stékající vodou, teď dokonale proschlé a dlouhou trávou, přes kořeny a větší šutry jsem se po půlhodině ocitl kousek od chaty pod hospodou se zaparkovaným džípem. Pro člověka, který kráčel po cestě za svým pivečkem musel být pohled na chasníka, objevivšího se v trávě pod cestou pohledem pro bohy, jenom zakroutil hlavou a šel dál. A já taky, tentokrát onou širší cestou a jen jsem si hlídal, abych nedošel až k malému parkovišti v místě, kde jsem s kolem začal stoupat k vrcholům.9.jpg Správnou odbočku jsem našel a vynořil se u louky se stožárem, na jehož konci se nadouval větrný pytel. Jeden paraglajdista už letěl ve vzduchu, druhý se právě rozbíhal a tak jsem ho stihl vyfotit... došel jsem ke kolu, nasadil přilbu a rukavice a bylo půl třetí, kdy jsem vyrazil zpátky. Kousek cesty jsem po šutrech kolo tlačil a kousek jel až jsem se dostal na zmíněné parkoviště a tentokrát jsem se pustil asfaltkou dolů do Lambachu a byl to mazec, protože když jsem se občas kouknul na kompík, ukázal rychlost až 70 km/h! Silnička vede lesem, proti mně pozvolna stoupala na kolech dvojice kluk a holka, no, máte před sebou ještě pěkný kus stoupání a byl jsem rád, že jedu opačným směrem.

V Lambachu jsem vyfotil pohádkový zámek, jenž se mi zdál jakýsi opuštěný, vyptal se chlapíka u rybníka na cestu k hranicím a vynořil se ve vesnici Engelshütt, kde jsem vjel na hlavní silnici z Lamu do Mais a ještě před touto vesnicí jsem odbočil na Rittsteig… a pokračoval stejnou cestou, kterou jsem přijel. Poslední záběr jsem udělal před Loučimí, vzadu na obzoru se tyčila Prsa Matky Boží, na než jsem dojel (a taky se i vrátil) na kole. Bylo půl osmé večer.

Pokud se chcete dozvědět o cíli výletu víc, podívejte se na tento odkaz: http://1url.cz/0Yo4, galerii obrázků na Zonerama pak zde: https://www.zonerama.com/Zdenekh/Album/826582