Jizerky a Frýdlantsko

Je čtvrtek 19. srpna, sedím ve vlaku do Liberce. Kolo zavěšené v držáku přede mnou. Minulý týden jsem se rozhodl, že se na kole podívám do Frýdlantského výběžku, kde jsem už dlouho nebyl. Při plánování trasy vybírám přejezd Jizerských hor. Do Kořenova dojedu vlakem a pak na kole přejedu přes Smědavu Jizerské hory, dojedu do Frýdlantského výběžku, přes Polsko přejedu do Hrádku n. Nisou, a přes Německo se vrátím domů, do Jablonného v Podještědí.

Ve vlaku je poloprázdno, tak vzpomínám jak před padesáti lety jsem tudy jezdil do internátu. To byly ale jiné vlaky. Dřevěné lavice, kuřáci vytvořili nedýchatelné ovzduší, na každém spoji kolejnic to drclo, mnohdy jsem celou cestu stál, protože nebylo místo k sezení. To ale byla jiné doba.

Dnes jedu pohodlným a tichým vlakem do Kořenova. Z Kořenova mám naplánovanou trasu podél Jizery, přes Jizerku do Smědavy a sjed dolů do Hejnic. Tohle je nejhezčí část celé trasy. Zpočátku se stoupá lesem, proti toku Jizery, kterou slyším hučet vpravo pode mnou. Z Jizerky na Smědavu je téměř rovina. Jedu pěkně pomalu, užívám si hezkého počasí, hezkých pohledů do přírody. Příjemně mě překvapilo jak mladý les tu je. Samozřejmě je občas k vidění starý nebo suchý strom, ale to do přírody patří. Ze Smědavy do Hejnic je dlouhý sjezd. V jednom místě vpravo od silnice uslyším jakési hučení vody. Jdu to prozkoumat a na říčce Smědé jsou skutečně mini peřeje jak řeka překonává výškový rozdíl. Škoda, že je sucho, byla by to hezká podívaná kdyby v korytě bylo více vody. V obci Bílý Potok mě zaujal jez na řece. Je ale tak malý průtok vody, že naplní jen rybí přechod a zčásti vodní elektrárnu. Jinak je jez suchý. V Hejnicích zajíždím ke kostelu. V místní cukrárně si dávám malé občerstvení. Jak tak sedím a koukám na tu stavbu, tak mě napadá jak to asi stavěli před několika stoletími. Bez mechanizace, vysokých jeřábů a pod. 

Opouštím poutní místo a z Hejnic jedu do Lázní Libverda. Je to jenom kousek. Jsem zvědav, jestli si něco vybavím, když jsem tu byl asi před čtyřiceti lety navštívit maminku, když tu byla v lázních. No samozřejmě nepoznávám nic. Projdu tedy areál lázní, udělám pár fotek a zvažuju co dál. Jestli zajet ten kousek na Obří sud, nebo jet rovnou na Frýdlant. Pak se ale rozhoduju, že na Obří sud zajedu až si pojedu projet místní singltrek. Jedu tedy rovnou na Frýdlant. To je taky moc pěkný kousek cesty. Cyklostezka vede podle říčky Smědá až do Frýdlantu. Jede se mimo silnici, moc hezké svezení. Ve Frýdlantu zajíždím jenom k zámku. Zase vzpomínám, jak ve třetí třídě jsme tu byli na školním výletě. Byl jsem tehdy naštvanej, že jedeme takový kus vlakem a ukazujou nám jenom starý baráky a povídají nám jenom o nějakých pánech, které ani neznám. Tady možná vznikla moje nechuť k historii a k dějepisu, což byl pro mě ve škole, spolu s ruštinou, nejhorší předmět.

Z Frýdlantu jedu do příhraniční obce Heřmanice, kde si chci prohlédnout místní dřevěnou rozhlednu, postavenou v roce 2012. Je to zajímavá stavba, volně přístupná. Pak pokračuju podél potoka Oleška do Polska. Město Bogatynia projíždím jenom krajem, protože nechci někde v centru bloudit. Za městem stojím na křižovatce a rozmýšlím kudy dál. Zda po cyklostezce, kterou mi nabízí navigace, nebo po silnici, což je podstatně kratší. Chvíli pozoruju, zda na silnici není moc velký provoz. Zdá se mi to přijatelný, tak ve mě vítězí lenost a jedu kratší trasou po silnici. Ze začátku to je dobrý, provoz přijatelný. Ale asi po dvaceti minutách provoz zhoustne, koukám na hodinky a je to jasný. Je po druhé hodině, tak místní jezdí z práce ze zdejší elektrárny. Ještě, že už jsem u místa, kde odbočuju do Čech. Před tím ale vidím vjezd do zdejšího dolu. Je to obrovská a hluboká díra, kterou tady vytěžili. Zajíždím tedy blíž a vytahuju foťák. V tom na mě strážný nebo hlídač, nebo co to bylo, začne něco hulákat a šíleně mává rukama. Na tu dálku mu rozumím jenom "polícia". Pochopím to jako, že se tady nesmí fotit. Tak tedy sbalím foťák, otočím kolo a mizím pryč, bez jediného snímku. Opravdu nemám zájem setkat se s nějakým polským policistou.

V obci Kopaczów se ještě zastavuju pod místním kostelíkem u památníku na oslavu zdejšího trojzemí, neboli nedalekého místa, kde se stýkají hranice Čech, Německa a Polska. Jedná se o trojstranný kámen, kde na každé straně je nápis v jednom ze tří jazyků. Při odjezdu přemýšlím o nápisu a přejedu odbočku do Čech. Naštěstí to zjistím za pár set metrů, když přijedu nad obchvat města. Vracím se tedy zpět, přejíždím do Čech a v Hrádku mířím na Kristýnu, což je místní zatopený důl, dnes využívaný jako koupaliště. Před pár dny, v období veder, jsme zde s mladými a vnoučaty strávili několik dní. Ve zdejší restauraci si chci dát něco lehkého k jídlu. Při vchodu ale potkávám jiného hosta, jak si nese plněné bramborové knedlíky se zelím. Čtyři knedlíky jsou obrovské, zelí je pořádná kupa, navrch osmahnutá cibulka. Okamžitě měním rozhodnutí a objednávám plněné knedlíky. Při prvním soustu si libuju, že jsem udělal dobře a pochutnávám si. No snědl jsem to všechno a když jsem dopil, tak zjišťuju, že jsem to s tak velkou porcí nějak přehnal. Horší to bylo, ale když usedám na kolo. Nějak se na to kolo nemůžu srovnat, plný žaludek mi nedovolí se předklonit, sedím tedy vzpřímený a vůbec se mi nechce šlapat. Chvíli si pohrávám s myšlenkou natáhnout se na hodinku na Kristýně na pláž a trochu vytrávit. Pak si ale říkám, že domů to mám asi 12 km., sice přes kopec, ale nějak že to zvládnu. Přejíždím tedy do Německa a za obcí Hartau mám oblíbenou cestu lesem do Čech. Jak se mi ale s tím plným žaludkem nechce šlapat, tak se rozhoduju, že poprvé tudy nepojedu lesem, ale lehčí trasou po silnici. I tak to byla hrozná dřina. Není to nijak závratný krpál, na třech kilometrech to nastoupá asi 200 metrů, ale po 80ti km. a přežrání se, to dalo řádně zabrat. Očima přitahuju každou další zatáčku a doufám, že za ní se to už zlomí. Jedu hodně lehký převod, nějak se nemůžu do pedálů pořádně opřít. Jak jsem ale přejel vrchol, tak pak už to byla pohoda a za chvíli jsem vjel do Čech a domů už to byl jenom kousek.

No byl to pěkný cyklovýlet, podíval jsem se do míst, kde jsem už dlouho nebyl, a odnáším si rozhodnutí se do Jizerek ještě vrátit a trošku víc je procestovat. A ještě jedno rozhodnutí: už nikdy se na kole nepřejím !

Fota z výletu jsou tady: http://vlaky.rajce.idnes.cz/Jizerky_a_Frydlantsko/