Středomoří 1 – Básníkovi v patách

Už mě to připadá fakt dlouhé.
Celou noc v autobuse, celé dopoledne v autobuse, záda zpřelámaná na tři kusy a nohy, ty vůbec necítím. Navíc, za okýnkem vidím přesně to, co mě ukazuje na tabletu aplikace předpovědi počasí. Vytrvalý déšť.
Ve tři hodiny, tedy v čase, kdy mám v Janově nasedat na kolo, bude silně pršet.
Bude pršet i ve čtyři, v pět i v devět.
Nejsem zklamán ani překvapen, předpovědní mapu Ligurské riviery mám nastudovanou do detailu, a zdá se, že tentokrát se meteorologové trefili na minutu.

Než se mi podaří vysoukat se z autobusu, stojí už moje kolo venku a na mokré silnici se válí žluté brašny. Pánové šoféři mají naspěch a já vlastně taky.

Rozbalit kolo, narovnat řídítka a rohy, nasadit sedlo a namontovat šlapky mě trvá asi půl hodiny, ještě navléknu nepromokavé svršky a vyrážím.
Cestu znám nazpaměť, po hlavní až skoro nakonec, pak doprava a pod dálnicí pořád podél moře na západ.
Není nad to být připraven!
Připraven na to, že všechno může být úplně jinak. Silnici, po které jsem se měl hladce vyklouznout z Janova, je přehrazena plotem, na magistrálu na mostě nade mnou nesmím a nechci, takže projedu centrem.

Chci už být pryč.
Nemám rád tohle mokré město, nelíbí se mi ty divné domy ani ti lidé, nemám rád auta, co mě bezohledně kropí při průjezdu loužemi a vadí mi to neustálé houkání sirén.
Ještě nikde na světě jsem neslyšel tak často houkat policajty a sanitky.
Jede úplně prázdnou silnicí, a houká.
To musí být magor, nebo Ital.

Kašlu na to, ať si tu leje ať si mě ohazují blátem, zítra budu ve Francii a tam bude blankytně modrá obloha, protože na Azurovém pobřeží to jiné být prostě nemůže.
„No tak si zatrub, Makaróne. Víc ke kraji fakt už nemůžu!"

Ten Janov je dlouhý jako Lovosice, nebo tu už je nějaké jiné město?
A opravdu je.

A je to tu, hned nalevo - Básníkova železniční stezka!
(http://www.nakole.cz/blogy/basnik/833-smer-jihozapad-11-riviera.html)
Posílám v duchu vděčné pozdravy domů.
„Díky kámo, že si mě varoval, že nesmím přehlídnout žádný nájezd."
Tenhle první by vážně bylo snadné minout, prostě nábřežní promenáda z ničeho nic končí v tunelu.

„Mám tě, teď už tě nepustím".
A se škaredými auty rázem mizí i mraky, přestává pršet a já si jedu po rovince a mám chuť křičet: „Jó, jsem tu! Jedu. Už zase jedu!"

Po chvilce mě stezka vyvrhne zpátky na státovku, ale nedám se zmást, nástup na další už znám ze Street View, začíná za městečkem Cogoleto....

Železniční cyklostezku ještě párkrát vystřídá státovka a jsem v Savoně, tady budu bydlet, a taky budu jíst.

Nějak se stalo, že řízečky, co mi Soňa nabalila na cestu, jsem snědl v autobuse ještě v noci, a teď bych chroupal třeba hřebíky.

Nebylo tak zle, byla pizza, bylo i pivo a pak dlouhé bezvědomí na lůžku.
A za oknem už zase pleskají kapky.

Jindra Pařík 29.5. 2015