Bohnická historka

Bohnice jsou zvláštní částí Prahy. Jsou proslavené po celé Praze a jejím okolí, možná i daleko na Moravě. O jejich věhlas se postarala Psychiatrická léčebna, teda dnes Psychiatrická nemocnice, ale pro místní je to a vždycky bude léčebna.

Nicméně to není zdaleka jediné, co je v Bohnicích zajímavého. Už samo sídliště poskytuje nemálo zajímavostí, neb se architecht(i) musel(i) vypořádat s tím, že tu takřka nenajdou rovného místečka. Díky tomu a díky místní léčebně tak není problém se velmi rychle dostat do zeleně (běžnou chůzí určitě do čtvrthodiny, ale pravděpodobně i za daleko kratší dobu).

Vzhledem k tomu, že jediné rozumné spojení do centra Prahy, pokud nejedete na kole, je přes Kobylisy, jsou takřka všechny autobusy směrovány právě tímto směrem. Ovšem obsloužit toto sídliště pouze jednou cestou zejména ve špičce je opravdu problém. Proto taky linka 200, která takřka celým sídlištěm projíždí, svého času jezdila ve špičce v intervalu 2-3 minuty (nyní asi o minutu nebo dvě je ten interval delší, ale to je jedna linka).

Pokud jedete z Bohnic do města, ať už jakkoliv, jistě nabudete dojmu, že spíše z toho města odjíždíte, než že byste někam do centra jeli. Holt prostě to nešlo udělat líp. I když jsou tu jisté náznaky města, hlavní silnice v Bohnicích, až na koncové úseky do smyček a pak do ZOO či k útulku, jsou zásadně čtyřproudé, přestože by bohatě stačil jeden pruh v každém směru, zvlášť díky zdejším busům. (No, možná se toho jednou dočkáme, pokud se do Bohnic postaví tramvaje, které je nejlogičtější vést v ose Čimické ulice. I když o tramvajích do Bohnic se mluví nějakých 25 let).

Bohnice jsou také zajímavé z hlediska šachů, neboť zde vznikla jedna z mutací šachové hry, příznačně nazvaná nemožňáky.

Pro cyklisty tato část nabízí přímou stezku skrz sídliště s napojením do vedlejších ulic na jeho konci, takže použít kolo nebo jít pěšky je tu někdy daleko účelnější než jet autem nebo použít autobus. Taky se můžete snadno dostat pěšky či na kole k Botanické a zoologické zahradě, i když jedna z cest je na kole naprosto nesjízdná.

Mohli bychom výčtem Bohnických zajímavostí pokračovat, třeba první psí hřbitov, nebo kočičí útulek, ale myslím, že o Bohnicích tu již bylo napsáno příliš. Nicméně Bohnice jako takové nejsou cílem tohoto článku, i když ta příhoda, která se mi stala, se opravdu stala v Bohnicích za plotem.

Jdu takhle kolem hlavní vrátnice (to jest ta, která vede do ulice Ústavní). Zastaví u mne auto a v něm paní. Táže se mne, kde je pavilon č. x (Číslo je mi známo, ale není to tak důležité). Odpovím, že nevím, protože fakt opravdu nevím, kde se pavilon x nachází (i když posléze mne napadá, že je to patrně jeden z těch, kde se ženy léčí ze závislosti, i když pavilonů, kde se lidé léčí ze závislostí, je tu poměrně dost), takže ji odkáži na mapu, která je opravdu pár kroků, ne víc jak 100 metrů, a to ještě přeháním.

Tak dobrý, jdu si dál po svých. Ovšem co nevidím, tu ženu ani nenapadne auto při straně odstavit, přestože je evidentní, že je zdravá, pohyblivá. Naopak, dojede na nejbližší křižovatku, tam se otočí a jede zpátky k mapě (protože tu mapu předtím přejela). Dojede téměř až k mapě, ani ne vystoupí. Následně se vydá stejným směrem, kudy původně jela, neboť tím směrem ten pavilon leží.

Tak mne napadá, jestli se tam nejela na delší dobu ubytovat, aby se zbavila závislosti na autě. I když to asi ne, neb závislost na autech, narozdíl od závislosti na hracích automatech, drogách či jiném svinstvu, je ještě povolená.