O jednom povedeném a málem zapomenutém triatlonu na plzeňsku

Je zimní čas, na kolo to moc není, tak jsem zavzpomínal na staré časy a podělím se s Vámi, o téměř třicet let starý zážitek z doby, kdy kola měla výhradně berany, dva talíře a maximálně pět koleček, neznali jsme jontové nápoje, funkční trika, cyklodresy, helmy a cyklocomputery, ale zato jsme museli vědět, kdy vznikla druhá internacionála a kdy se narodil V.I.lenin. Ta doba stála za starou bačkoru - ale měla jednu malou výhodu: Byli jsme mladí!

Můj spolužák Jarda byl vždy podnikavý a akční. Dovedl například chodit přes den do práce večerně studovat průmyslovku, v noci svařovat vleky za auta a někdy mezi tím stavět barák. Takže mně ani nepřekvapilo, když jednou, ve druhé polovině osmdesátých let přišel s nápadem, že uspořádá triatlon. Podotýkám, že o něm neměl nejmenší ponětí, ale měl chuť.
Oslovil kamarády, spolupracovníky, bývalé spolužáky a široké příbuzenstvo. Kdo nechtěl závodit, tak alespoň dělal pořadatele. Já jsem byl určen, (kromě závodění) jako poradce. Hned při první schůzce jsem nesměle namítl, že správné pořadí disciplín je plavání, kolo a běh, ale Jarda prohlásil, že to bude tak, jak on rozhodl, tedy po plavání běh a kolo nakonec. Na jeho argument, že na kole si alespoň z kopce odpočneš a myslím, že toho budeme mít všichni dost, se nedalo nic namítat.
A tak jsme se jednoho srpnového rána sešli na místě XY. Odložili jsme kola do depa, a šli k rybníku v cihelně. Voda měla barvu jako voda v rybníce v cihelně. Hnusně hnědou. Nastoupili jsme na břeh, startér vystřelil a pak to začalo. Vrhli jsme se do vody a různými styly jsme se snažili doplavat k loďce, vzdálené dobrých padesát metrů Tu jsme obepluli a cákali jsme se zpět ke břehu. Tam jsme se otočili a to celé ještě jednou. Bratru poctivých dvě stě metrů! Když jsem na přípravné schůzce navrhl, že by mělo být plavání delší, Jarda mně na to řekl: „Ty vole, já budu rád, když se neutopím." A tak když jsme my, rychlí plavci, lezli po druhém kole z vody, Jarda stál u břehu a odpočíval.
Po koupeli nastala taškařice zejména pro přítomné manželky a přítelkyně, které se mohly podívat, jak jsou na tom atleti s vybavením. Voda byla poměrně studená a dívky asi zklamané. Plavky dolů, trenýrky a tričko na sebe, ( podotýkám, že se psal rok 1987 a o speciálních triatlonových kombinézách jsme neměli ani páru), a jde se na běh. Čekalo nás slušných 13 kilometrů. Nejdříve po asfaltu do Zdemyslic, pak po horší asfaltce k odbočce do lesa, přes lávku a lesní cestou do pěkného kopce na Rohatou a dolů zpět do místa XY. A to celé ještě jednou. Vyběhl jsem s kamarádem Milošem a za chvilku jsme doběhli kamaráda Venu. Tři tenisté. Utvořili jsme skupinku a po dvou kilometrech se za námi ozvalo zamečení, charakteristický pozdrav mého mladšího a na sport lepšího bratra. Chvilku s námi běžel, pak přidal a se slovy:" To je ňákej běh," byl pryč.
A tak jsme pokračovali ve třech, ovšem jen do té doby, než se před námi objevila dvojice Limák a Jéňa. Najednou se Jéňa zastavil a začal sundávat plavky. Zeptali jsme se ho, co blbne: „Volové, já viděl v televizi, že běhají v plavkách a tak jsem se nepřevlékl a ono mě to dře do stehen." Nojo, oni asi mají jiné materiály, namítli jsme, ale to už Jéňa pokračoval jen tričku. Podívaná to byla náramná. Před vsí se Jéňa oblékl a za vesnicí šly plavky opět dolů. Jéňa s Limákem se nám postupně vzdalovali a přibližovali, podle toho, jak se Jéňa oblékal a svlékal. Pokaždé, když měnil dres, dostávali jsme záchvaty smíchu. A to ještě, když běžel dole bez, tak těmi plavkami točil v ruce, aby mu dříve uschly. No řeknu vám, opravdu nezapomenutelný zážitek. Ale všechno jednou končí, plavky uschly, a po třinácti kilometrech jsme byli v cíli běhu. A teď na kola.
Vyrazili jsme ve třech, ale Venu jsme ztratili po pár kilometrech. Zato se starým kamarádem a spolužákem jsem si užíval. Na rovině stejní, do kopce lepší Miloš, z kopce zase já. Tak to šlo asi takhle: Stoupání na Brůdek, vpředu Miloš, sjezd do Seče, vpředu já, stoupání na Hadovku, vpředu Miloš, pak sjezd do Řeneč, ujel jsem mu, a do Přeštic společně. A dál přes Dolce, Újezd a Týniště, pořád do kopce. Miloš mně ujížděl a já ho statečně doháněl. Kdybych chcípnout měl, tak se ho nepustím. Stačí ty kecy, když mně porazí v tenise - ještě tohle!!
Naštěstí za Březím je to už z kopce. Je čas na jídlo! Lovím z kapsy energetickou tyčinku (nebo spíše nějakou její socialistickou napodobeninu) a Miloš má opět kecy. Už na startu, když jsem si dával první, tak říkal, že na to jdu vědecky, že jsem zpitomělej atd. Teď si hezky ukusuji a Miloš najednou povídá: „Mám hlad, nedáš mě kousnout?" „To určitě!" Odpovídám. Za mnou se ozve: „To jsi kamarád?" Jo jsem, ale těm, kteří se mně posmívali kousnout nedám.
Jsme před Nepomukem a točíme doleva. Blíží se největší strašák celé trasy. Měcholupák. Po 40 kilometrech na kole následují dva kilometry s převýšením přes sto metrů. Ale co je nehorší - absolutně rovná silnice, takže celý ten kopec vidíte před sebou. Pomalu se blížíme pod kopec a já přemýšlím, jak to udělat, aby mně Miloš opět neujel. Pak je to sice z kopce až do cíle, ale pokud mně ujede moc, tak jsem, ( no však víte kde) Silnice začíná, zatím lehce, stoupat a já očekávám nástup soupeře. Ten však nepřichází a najednou neslyším ani kolo, ani funění. Po pravé straně od cesty je kukuřičný lán, a když se otočím, vidím Miloše slézat z kola:" Seru na to, mám hlad, jdu na kukuřici," říká a mizí mezi klasy. A tak pokračuji sám, a když se nad Měcholupy otočím, vidím v dálce maličkou postavu. Je to dobré.
Pak už jen z kopce do Chocenic, kde je pouť, a od kolotočů řve nějaká odrhovačka. Nejspíš Boney M. A já, ačkoliv to není můj šálek kávy, si začnu zpívat s nimi. A jak se vzdaluji od hudby, už nezpívám, ale v euforii doslova řvu. Pak poslední sjezd a jsem tam. Nezajímá mě celkové pořadí, zajímá mě jen to, kde je Miloš. Přijíždí dobré tři minuty po mně.
Nakonec z toho bylo osmé místo, asi ze 14 účastníků a čas 4 hodiny a dvě minuty. To bych si samozřejmě už dávno nepamatoval, nemít těch celých 27 let schovaný diplom. Můj bratr Jiří asi třetí, nebo čtvrtý - neví, nemá schovaný diplom, Miloš o místo za mnou, striptér Jéňa těsně přede mnou a tenista Vena asi za Milošem. A organizátor Jarda?? Poslední, ale šťastný, že se nám to líbilo. Nakonec svoji účast zhodnotil slovy: „ Já nevím, kam jste chvátali. Vy jste plavali, ale já jsem se koupal."

Věnováno památce Vlastíka H, řečeného Limák, který svůj životní triatlon dobojoval o pár let později.