Během nedělního říjnového odpolendne v Jeseníkách jsme se s přítelem vydali na cyklovýlet do blízkého okolí obce Františkov, kde jsme byli ubytováni. Nabízelo se více možností, ale zvítězila nakonec trasa nejzajímavější - výjezd na nejvyšší horu Rychlebských hor - Smrk s nadmořskou výškou 1126 metrů.
Po vydatné snídani jsme se sbalili a vyrazili na cestu. Byla jsem trochu rozlámaná ze závodu, ale říkala jsem si, že by byla škoda nevyužít šance, že jsme v horách. Takové hezké kopce v okolí našeho bydliště moc nemáme. Po prvních pár metrech jsme začali stoupat. Jaké bylo překvapení, když jsem zjistila, že toto stoupání vlastně končí až na vrcholu Rychlebských hor po cca 15 kilometrech. No, paráda, říkala jsem si - nohy už mi tuhly po pár metrech, tak jsem na sebe byla zvědavá, jak to celé zvládnu.
S přibývajícími kilometry se stoupání začala postupně zvyšovat. Po Smrkem už nešlo ani jet. Nejen kvůli vysokému úhlu stoupání, ale také díky těžkému terénu. Všude byly kameny, které se při přejezdu odvalovaly z kopce dolů. Pro naši trasu jsme si vybrali turistickou cestu, což také vysvětlovalo, proč jsme nepotkali jediného cyklistu, který by jel směrem nahoru (pouze dva, kteří jeli vesele dolů). Ani turistů jsme moc nepotkali, ale jeden pár, který nám byl v patách, nám při dosažení vrcholu zatleskal a pochválil nás, jak jsme dobří. A za to uznání to stálo :-)
Ze Smrku jsme měli naplánovanou cestu na chatu Paprsek, která byla vždy na trase 1000 Miles a kterou všichni závodníci vychvalovali kvůli báječným borůvkovým knedlíkům - to byla moje motivace!! Ovšem, kdybych tušila, že za cílovým jídlem vede hraniční patníková cesta lemovaná borůvčím, nevím, zda bych si to bývala nerozmyslela...
Ale po pár (kilo)metrech už jsme se konečně dostaly na cestu, která vedla přímo k vysokohorské chatě v nadmořské výšce 1022 metrů. Chata Paprsek byla postavena v roce 1932 za pouhé čtyři měsíce Moravsko-Slezským Spolkem. Na svoji dobu byla luxusně vybavena ústředním topením, vlastní elektrárnou, studnou, teplou a studenou vodou na všech pokojích. V současnosti má chata pokoje se sociálním zařízením, televizí a internetem. V jejím areálu se nachází celodenní restaurace, jídelna pro hotelové hosty, sauna, prostorná dětská herna, sušárna obuvi a oblečení.
Byla jsem natěšená na vyhlášené borůvkové knedlíky. Dala jsem si dva a měla jsem co dělat, abych je vůbec snědla. Ale musím říct, že jsem byla docela zklamaná - nebyly tak dobré jako na příklad v X Parku ve Františkově. Nevím, zda to bylo tím, že už to bylo mimo borůvkovou sezónu nebo mým nadměrným očekáváním. No, tak snad příště to bude jinde lepší.
S nacpanými bříšky jsme se vydali na cestu zpět do Františkova. Myslela jsem, že už mě nic horšího než cestou nahoru potkat nemůže, ale jak jsme se mýlila... Jak zpívá Jirka Macháček z jedné ze svých písní „Cestou necestou, polem nepolem, jedu za Tebou, svým malotraktorem", tak nějak jsem si připadala se svým ořem. Bohužel sám moc nejel a já měla občas problém mu dodat potřebnou energii.
Červená turistická cesta přes kopec, za kterým již byla naše cílová destinace, byla kompletně pokryta větvemi. Nejspíš šlo o polom nebo pozůstatky nějakého nečasu v místních horách. Bylo to opravdu „výživné" a já už se nemohla dočkat toho kousku asfaltu, který mě dovezl zpátky po pensionu.
Ale musím říct, že i přes veškeré nepříjemnosti to byl fajn výlet. Počasí nám přálo a vlastně to bylo nejspíš již takové zakončení cyklistické sezóny. Celá trasa měla necelých 30 kilometrů a převýšení přes 800 metrů (ke shlédnutí na Cykloserveru). Po sobotním závodu vlastně pohoda!! Ale to bych nebyla já, abych se už teď netěšila na další výlet, nejlépe někde v horách :-)