Kaňon Alta na půjčených kolech aneb Norsko 2010

pěší přechod náhorní plošiny Finnmarksvidda

Foto: Autor

Další fotografie

Kaňon Sautso-Alta

Altaelva je řeka v severním Norsku, ve správní oblasti Finnmark. Je dlouhá 229km. Povodí řeky je 8963 km2. Pramení v horské oblasti Finnmarksvidda, odkud teče na sever, kde se poblíž města Alta vlévá do Altafjordu na rozhraní Barentsova a Norského moře v Severním ledovém oceánu.
Altaelva je známá jako nejlepší lososová řeka v Norsku. V roce 1979 se na řece začala stavět vodní elektrárna. Tato stavba vyvolala obavy místních obyvatel o zachování přítomnosti lososů v řece a stala předmětem vleklého sporu za občanská práva Sámů. Následovaly dlouhé měsíce nenásilných protestů na jejichž konci byl založen parlament Sámů, který rozhoduje o jejich záležitostech. Elektrárna byla nakonec přesto postavena, na přítomnost lososů v řece neměla žádný vliv. Výstavba hydroelektrárny na řece Altaelva naštěstí nijak nezasáhla nejmalebnější úsek, kdy se řeka dere 400m hlubokým kaňonem Sautso, největším v severní Evropě.

Bacha, lidi nám mohou rozumět!

Budík v osm ráno nás zastihnul o půlnoci podle našich pocitů. Neochotně jsme vstali a vydali se na snídani. Před pokojem uklizečka vysávala a my řešili, kde se dají půjčit kola, abychom se dostali ke kaňonu Alta, když tu se ona uklizečka najednou na nás usmála a odpověděla: „Kola se dají půjčit v hotelu naproti." Zírali jsme na ni a ona se šklebila. Když pochopila, že nejsme mocni slova, pobaveně nám sdělila, že je zde zaměstnaná a není jediná z ČR, tak ať si dáváme bacha, kdekdo nám může rozumět.
Jednu výhodu to ale mělo. Jako krajané jsme ji přesvědčili, aby nám na pokoj donesla rychlovarnou konev, abychom si mohli vařit čaj, když náš vařič byl kaput.

Stran bicyklů nám doporučila svého slovenského přítele Richarda, který pracuje v protějším Parkhotelu, kde se dají půjčit kola. Hned po snídani se tam Luboš vydal na výzvědy a vrátil se zářící nadšením. Měli tam celý arzenál bicyklů, tak si nechal vyhledat dotyčného Richarda, který zažil šok, když na něj Luboš spustil libozvučnou slovenštinou. Dojednal nejlepší kola /ve smyslu, že mezi slepými i jednooký je králem/, Richard je nafouká a připraví a my se zatím sbalíme.
Než jsme si všechno nachystali, bylo 11 hodin. Zkontrolovali jsme si kola, Richard nám ještě předal opravnou sadu, náhradní duši a pumpičku s přáním, ať to nepotřebujeme, a dojednal na recepci možnost vrácení pozdě v noci. Norové s tím problém neměli, prostě až přijedeme, tak kola vrátíme, recepce funguje 24 hodin. Jen nás všichni zrazovali od našeho plánu, prý je to nereálné. Vysvětlili jsme jim, že nemáme jak jinak se ke kaňonu dostat.
Zkásli nás o 300NOKů, z čehož se mi zvedl tlak a Richard nás upozornil, že to co je pro nás šílená cena, je zde jen symbolický poplatek.

Poslechnout místního je cesta do pekel

Richard ještě Lubošovi popsal, kudy máme jet. Prý se máme vyhnout „Arktické dálnici" E6 a jet po vedlejších komunikacích. Poslechli jsme ho, ale jeho rada byla kontraproduktivní, jeho instrukce nás navedly po „tour de vidiek Alta" neboli asi dvacet kilometrů jsme si zajeli při okružní jízdě po okolí Alty. Hodně jsme bloudili, až jsem se naštvala, řekla, že kašlu na jeho dobře míněné rady, vytáhla mapu, zorientovala nás a vydali jsme se směrem na E6, kde jsme bez větších problémů jeli po cyklostezce zbudované vedle dálnice. Kdybychom ho neposlechli, v pohodě už jsme se mohli blížit ke kaňonu, takto jsme stále trčeli pár kiláků od Alty.

Po asi šesti kilometrech jsem podle ukazatelů správně zavelela odbočit z E6 na silnici č. 93 vedoucí do Kautokeino.
Bylo znát, že jsme na méně frekventované trase. Zmizela cyklostezka a museli jsme normálně po silnici, kde naštěstí byl minimální provoz. Směřovali jsem na jih, podél řeky Altaelva. Silnice se vinula nahoru dolů, do zad nám svítilo sluníčkou v kombinaci s větrem, takže jsme se pařili i promrzali zároveň.
Po několika kilometrech jsme opět odbočili, tentokrát na soukromou cestu k chatě Gargia. Mýtné se týkalo jen aut, ne pěších a cyklistů, jak je již v Norsku zvykem. Zaplacení spočívalo v tom, že přes silnici byla závora, u její paty krabice s upozorněním, že se má do ní hodit požadovaný obnos, závora ručně zvednout a poté znovu spustit.

Míjeli jsme značky s upozorněním na výskyt sobů a hrozících srážek s nimi. Brali jsme to na lehkou váhu, nás se to přece netýká.
Pofotili jsme si nádherné pohledy na začínající kaňon řeky z mostu, když k nám přijela dvojice Norů a vyptávali se nás, zda jsem neviděli po řece plout kluka v kánoi. Prý jejich jedenáctiletý syn chtěl řeku splavit a oni ho měli z mostu vyfotit. Zklamali jsme je, nikoho jsme projet neviděli, ale je to nevyděsilo, prý ještě asi nesplul, tak se zastavili, že počkají. My jsme se vrátili zpátky na silnici a pokračovali dále.

Hlaďák je sfiňa

Překonali jsme čtyři kopečky a najednou jsme prudce začali stoupat. Od hladiny moře z 25 metrů do 525m a to během šesti kilometrů. Poslední čtyři kilometry se už u mě začala projevovat hypoglykemie, a nyní to gradovalo. Sice jsme měli s sebou sbalené sladkosti právě pro takové případy, ale já byla zuby nehty rozhodnutá dojet až na chatu. Toužila jsem se najíst v opravdové horské chatě. Těšila jsem se na atmosféru plnou turistů a dobrodruhů.
Na pokraji sil a téměř před zhroucením jsem kopec zdolala. Luboš zavyl nadšením, ukázal se nám již nádherný kaňon, tak opřel kolo o kleč a začal šplhat ze skal dolů srázem, aby vše lépe natočil. Já jsem se vyčerpaně opřela o svodidla na silnici a přála si umřít. Hučelo mi v uších, viděla jsem neostře a mlhavě, bušilo mě srdce a měla jsem svalový třes. Kdyby mi někdo změřil cukr v krvi, měla bych hladinu nula nula nic. Přesto jsem si odmítla vzít musli a radši riskovala, že se vysekám na kole. Blbec.
Když se Luboš vyřádil, začalo mu být divné, proč nefotím. Vysvětlila jsem mu, co mi je, a on mi logicky položil otázku, kterou si nyní kladu i já. Proč si proboha nevezmu to sladké?
Nějak jsem se zmátořila, dokonce i zvěčněna jsem byla, a naštěstí cesta vedla z kopce. Po pár kilometrech jsme konečně v 16 hodin dojeli k chatě. Moje záchrana!

Jak chutná sobí ragú

Před chatou jsme zamkli kola a připadali jsme si u toho jako největší trotli, když jsme věděli, že v Norsku se nic nezamyká. Ale česká ostražitost a nedůvěřivost zafungovala. S sebou jsme si vzali všechny věci a vešli jsme dovnitř. K našemu zklamání nás přivítala liduprázdná chata. Trochu nejistě jsme přes verandu a dlouhou chodbu vkráčeli až do jídelny, kde byl velký jídelní stůl tak pro třicet lidí. Postávali jsme a dumali, co dál, když vešla sympatická Norka a divila se, proč se neposadíme.
Učinili jsme tak a ona donesla na stůl dřevěnou fugurku soba táhnoucího sáňky s kožešinkou. Asi aby se nám lépe čekalo na jídlo. Já už měla takový hlad, že moc nechybělo a spořádala bych tu sošku. Ona obřadně začala líčit dnešní nabídku. K dispozici bylo pouze jediné jídlo, něco na způsob sobího ragú. Přesný název jsem nepochytila, a ona nám nadšeně vyjmenovala, jak se to jídlo připravuje, prý se sobí maso nakládá na 7 hodin s několika druhy zeleniny a kořením. Já na ni vytřešila oči a zděšeně jsem se zeptala, zda jako budu muset těch 7 hodin čekat, než se najím. Ona na mě soustrasně pohlédla a odpověděla, že ne, samozřejmě sob je již marinovaný a naložený a ragú je již navařeno, tedy musíme počkat než nám ho ohřeje. Snažila jsem se ji přesvědčit, že ho klidně spořádám i studené, ale to již byla pryč. Zřejmě ale vytušila můj hlad a donesla nám velký tác s různými druhy chleba, máslo, pomazánku a nůž. Rázem mi bylo líp. Spráskala jsem veškerý chleba, protože Luboš řekl, že nemá chuť.
Po asi půl hodině čekání jsme se dočkali. Před nás byl postaven velký hrnec s naběračkou. Hned jsme se pustili do jídla a bylo to skvělé. Výborné měkoučké sobí masko, zeleninka, konzistence něco mezi polévkou a omáčkou. Hladově jsme si přidávali a přidávali, až jsme spořádali celý hrnec, což Norku udivilo, prý toho bylo pět litrů. To možná bylo, ale už není.

Útěk do civilizace po laponsku

Z chaty jsme vyráželi po 17.té hodině. Příjemně napapkaní, v dobré náladě, jsme začali po traktorové cestě šlapat do kopce. Cesta byla opravdu velmi špatná, na trekovém kole na hranici sjízdnosti. Ale pořád lepší, než ty kola tlačit.
Najednou jsme před sebou uslyšeli hluk. Taktak jsme stihli uhnout na stranu - řítily se proti nám dvě čtyřkolky plné Laponců i s dětmi. Vypadali, že jedou za zábavou, což jsem jim přála, spíše jsme byli zvědaví, jak si takové sobotní povyražení představují. Jak jsme pak zjistili, skončili jen u chaty Gargia, kde si asi dali véču, možná i něco ostřejšího a s dobrým pocitem se vrátili ke svým sobům. Že nedojeli do Alty, tam by měli rozsáhlejší možnosti. Ale asi i tohle pro ně bylo vrcholem vypadnutí z divočiny.

Moskyto´s air force aneb komáři útočí

Stoupali jsme stále výš a výš, až jsme se dostali na začátek náhorní plošiny Finnmarksviddy. Což znamenalo zejména všudypřítomné bažiny s líhništěm komárů. Bylo to příšerné, vzduch před námi najednou zčernal a my si je vybírali z očí a uší a nadávali. Honem jsme vytáhli repelent a světe div se, on zafungoval. Sice ty potvory sedaly na nenatřené místa a bodaly o sto šest, ale dalo se tomu předejít totálním potřením. Jinými slovy, ani kousek kůže nesměl zůstat nepokrytý repelentem, navíc tu vrstvu bylo nutné neustále obnovovat, nejpozději po půl hodině.

Po strastiplných čtyřech kilometrech jsme spatřili tyč s přivázanou papírovou cedulí a nápisem Canyon. Z toho jsme pochopili, že tady začíná ta pěší trasa. Cesta totiž pokračovala dál, podle mapy přecházela přes Finnmarksviddu a ústila na silnici č.93. Její smysl jsme ale nepochopili, nevedla přes žádné osady. Zřejmě to byla nějaká historická stezka, případně sobařská.
Bylo tu zbudované něco jako parkoviště /v podstatě jen umetený vykolíkovaný čtverec, zbavený větších šutrů a bez bažin/ a u jednoho z ukazatelů jsme zamkli kola. Stálo tu jediné auto, ve kterém seděla stařenka. Asi zbytek rodiny trajdá u kaňonu.

Široké pláně Finnmarksviddy

Cesta stoupala stále výš, ale rapidně ubylo stromové a keřové vegetace, zmizela tundra a najednou jsme stáli na samotném úpatí náhorní plošiny Finnmarksvidda. Byl to úchvatný pohled, protože jsme ty stovky kilometrů bažin, tundry a jezer měli jako na dlani. Stáli jsme na severním ohraničení a kochali se tou nádherou. V dáli se lesklo ohromné jezero, které jsme identifikovali jako Iešjávri, které jsme před 2 týdny po tři dny obcházeli bažinatým tereném. Celá Finnmarksvidda byla ohranična vysokými horami se zasněženými vrcholky. Až nyní jsme si ale uvědomili její rozsáhlost. Několik stovek kilometrů široký nepravidelný čtverec, s neprostupnými bažinami, tajgou a pouštními dunami - joj, tam bychom mohli při ztracení se bloudit ještě nyní.

Moje blbé nápady

Díky nádherným scenériím, které se kolem nás otvíraly, jsme ani neřešili, že se terén změnil. Všude byly bažiny a přes ty jsme museli přecházet. A jaké jsme na to měli obutí? Přeci sandálky. Moc pěkně se nám šlo, čvachvali jsme si to bahýnkem a během pár minut jsem měli tou odpornou hmotou nasáklé ponožky. Holt tohle jsme nepromysleli. Jenže jet na kole v pohorách by nešlo.
Sandálky jsme sice měli pevné, turistické, ale bylo to houby platné v okamžicích, kdy jsme se po kolena propadali do bažin.

Po asi dvou kilometrech jsme opravu narazili na rozcestí, jak nám říkala obsluha v chatě Gargia. Jenže oni mluvili o dvou cestách a zde jich bylo asi šest. Věděli jsme jenom, že máme jít doleva. Pamětlivi situace z přechodu Finnmarksviddy, kdy lépe zřetelná je stezka sobařská a hůře naopak turistická, drželi jsme se tohoto pravidla a téměř neznatelnou pěšinou jsme traverzovali úpatím kopce, přes skály a sněhová pole. Zejména zde jsme ztráceli cestu a měli jsme problémy s dalším postupem. Naštěstí pro nás se náhle v protisměru vynořila dvojice mladých lidí a nad naším obutím si začali klepat na čelo. Vydali jsem se směrem, odkud přišli, překonali jsme jeden potok /byli jsme už beztak špinaví a mokří z bažin, tak jsme to prostě přehupkali na druhou stranu/ a naštěstí se zde objevil spoře vyšlapaný chodníček.
Bylo zima a naše promáčené ponožky nás nepříjemně chladily na chodidla. Vydržet se to ale dalo, naštěstí jsem měla zakoupené nějaké speciální merinové, hřející i vlhké.

Co je Grand Canyon proti Alta kaňonu

Dosáhli jsme nejvyššího místa a záhy jsme stáli u nádherného vodopádu, proudícího z protějších skal. Již odsud se nám otevíralo hluboké údolní a strmé skalní stěny, ohraničující tento nádherný kaňon. Řeku jsme zatím jen slyšeli, ale podle hluku musela být pěkně mohutná. Bohužel jsme sem dorazili pozdě, za nepříznivých fotografických podmínek, navíc moje zrcadlovka trůnila v Altě na pokoji. Zde s sebou jsem měla jen malý záložní foták, tak jsem alespoň v rámci možností fotila tu nádheru.
K našemu údivu k lepším výhledům jsme museli sestupovat, protože všude kolem nás byla tundra, která bránila ve výhledu. Čím níže jsme scházeli po prudkém svahu, tím více se znázorňovala řeka, zařezávájící se do hlubokého kaňonu.
Sice jsme nikdy nebyli v Grand Canyonu, ale oba jsme se shodli, že proti této scenérii je to nic.
Svah měl čím dál větší sklon, až jsme se dál báli pokračovat. Navíc díky husté tundře bychom možná už lepší pohled nezískali. Nevadí. Byla jsem pevně rozhodnutá, že po návratu si koupím pohled kaňonu, když už jsem ho nemohla pořádně vyfotit. /Když jsem do práce donesla album s fotkama, tak kolegyně jako moji nejkrásnější fotku označila právě zakoupený pohled/.

Jak jsem Lubošovi skoro způsobila infarkt

Nastala nejmíň příjemná část každé akce, a to návrat. A co je horší než návrat? Přeci návrat po stejné trase. Zatímco při cestě sem jsme stále měli před očima otevírající se kaňon, nyní jsme ho měli v zádech.
Bažiny jsme přebrodili jako staří mazáci /ono to totiž vzhledem ke stavu našich bot bylo stejně jedno/ a kolem 21 hodiny jsme se dostali k našim stále ještě zamčeným kolům. Drobný zádrhel vznikl v tom, že Luboš vyvolal paniku, že ztratil klíč. Prohledal si všechny kapsy, batoh, ale nenašel ho. Nechala jsem ho chvilku vydusit a pak jsem mu oznámila, že zapomněl, že klíč přeci uložil ke mně jakožto zodpovědné osobě. Ten kámen, který mu spadl ze srdce, museli slyšet dopadnout až v Altě.
Nasednutím na kola začalo peklo. Kola sice byla osazena brzdami podstatně kvalitnějšími, než zapůjčené vehikly v Karasjoku, ale na zdejší sjezd to rozhodně nestačilo. Následující čtyři kilometry jsme sjížděli hodinu prakticky krokem. Měla jsem šílené křeče v rukou od brždění, chvílemi jsem musela zastavovat a ruce protřepávat, měla jsem je prakticky necitelné.
Někde uprostřed jsme ještě potkali onu laponskou rodinku, co si vyjela vyhodit z kopýtka do chaty Gargia. Vraceli se zpět do osady.

Dobrý den, máte trochu vody? Mám takový hlad, že bych u Vás přespal

Kolem 22 hodiny jsme konečně posledními serpentinami sjeli k chatě Gargia. Doufali jsme, že ještě bude otevřená, zoufale nám docházel čaj v pitných vacích a neměli jsme možnost kde doplnit, nepočítajíce bažiny.

Chata se tvářila jako otevřená a vevnitř se svítilo. Vpadli jsme dovnitř a šíleně jsme vyděsili chlápka, který si do jídelny donesl televizi a koukal na ni s nohama na stole. Představil se jako obsluha, ale zklamal nás, kuchyně již byla zavřená. Nevadí, Luboš by ukecal i díru do hlavy, takže rozpoutal následující rozhovor:
„Dobrý den, mohl byste nám prosím dát trochu vody?"
„Ano."
„A když už nám budete dávat vodu, mohl byste nám ji dát ve formě čaje?"
„Ano, v jídelně ještě zbyly termosky s čajem, tak si nalijte do hrnku."
„No a když už byste nám dával čaj, mohl byste nám ho uvařit tak tři litry do speciálního pitného vaku?"
Chvilka ticha, chlapík přemýšlí. Pak kývne.
„No a když už půjdete do kuchyně vařit čaj, mohl byste nám dát kousek chleba?"
„Ano, nějaký chleba se najde."
„No a když už nám budete dávat chleba, mohl byste i s kouskem másla?"
Tentokrát bylo ticho delší. Chlapík beze slova odkráčel.
Zůstali jsme zaražení a přemýšleli, zda máme vypadnout, nebo počkat a co asi tak dělá. Nalili jsme si alespoň vychladlý čaj a popíjeli.

Po půl hodině příjemný Nor přišel a nesl ohromný tác, na něm tři druhy chleba, máslo, pomazánku, losos, kaviár, sýr, paštiku a oschlý salám. Omlouval se, že nic jiného nesehnal, jsou to zbytky, co se neprodalo a nesnědlo dnes.

Hladově jsme se na to vrhli a on se starostlivě zeptal, zda nám to bude stačit. Přitakali jsme a on se vydal ještě vařit pro nás ty tři litry čaje. Luboš to pak nalil do camelbagu.

Zašla jsem pak za ním k recepci a zeptala se ho, co jsme dlužní. Řekl si o 100NOKů, což byla i částka, kterou jsem byla ochotná mu dobrovolně dát. Vzal si peníze a šel příjem zanést do pokladny, ani ho nenapadlo si to strčit do vlastní kapsy.

Pozor, sob!

Pojedli jsme a já měla chuť si lehnout na zem a prospat se. Chtíc nechtíc jsme se ale potřebovali
vrátit do Alty, navíc to u mě byla jen chvilková únava v návaznosti na jídlo. Chlapík se s námi
rozloučil, my nasedli na kola a už jsme statečně šlapali z kopce, do kopce, z kopce, do kopce.
Když jsem jela z prudkého kopce, najednou jsem slyšela nějaký zvuk zprava, kde byla tajga, a než mi došlo, co je původcem, vlítl mi před kolo sob. Tak tak jsem to ubrzdila, kolo jsem zastavila milimetry od něj. Zírali jsme si do očí, on udiveně mrkal, pak potřepal hlavou a zmizel. Do toho jsem slyšela křičet Luboše, ať se hlavně nehýbu, že to natočí. Když jsem mu nešťastně řekla, že sob je fuč, seřval mě, proč jsem ho nezadržela. Jak, to mi neřekl. Asi si představoval, že ho chytnu za ouška, případně obejmu kolem krku. Luboš ještě chvíli frflal a já měla chuť uškrtit oba. Jeho i soba.

Severní slunce

Následujících 25 km jsme směřovali na sever a do očí nám svítilo půlnoční slunce. Byla to úchvatná scenérie a již poněkolikáté jsem se mlátila do hlavy, že zrcadlovka zůstala na pokoji. To by byly fotky!
Před půl jednou v noci jsme se blížili k Altě. Pár kilometrů před ní se mi naskytl tak neuvěřitelný pohled, že jsem zařvala, sjela ke krajnici, opřela kolo a šla fotit. Slunce přímo na severu „lízlo" horizont, jako oranžová koule svítilo proti černočerné obloze a na hladině řeky vytvářelo nádherný odlesk jednotlivých vln.
Luboš mě za to sprdnul /podotýkám, že právem/, že každý řidič za mnou jede oslněn paprsky nízce položeného slunce a nevidí mě, co provádím. Měl pravdu. Pak už jsme si to hlídali, cesta byla opravdu nebezpečná, sami jsme nic neviděli, jak jsme byli oslepeni. Naštěstí po pár kilometrech to skončilo, protože jsme se vnořili do lesa.

Nordkapp 239 km

Začali jsme se dohadovat, jak pojedeme těch posledních 6 km. Já měla jasnou představu, zorientovala jsem si mapu a zavelela. Luboš začal protestovat, jeho orientační smysl mu tvrdil, že Alta je jiným směrem. Mě můj orientační smysl neříkal nic, žádný nemám.
Přesto jsem si prosadila svou, věděla jsem, že určitě mám pravdu. Luboš se podvolil, i když celou cestu jsem slyšela, jak si pod vousy brblá, že se vzdalujeme od Alty.
Najednou jsme spatřili ukazatel Nordkapp 239km. Zastavili jsme a Luboš mi začal vyčítat, že měl pravdu on, že jsme se nyní vzdálili od Alty, protože jsme jeli směrem od ní díky špatnému odbočení. Já vytáhla mapu, zakroutila hlavou a nasadila sebejistý tón: „Jedeme správně do Alty". Luboš vypukl v huronský smích. Aspoň že tak, tím pádem mi nehrozí, že mě uškrtí, až přijde na jeho slova. Jenže podle mapy hustota obcí byla minimální, nejbližší se nacházela po 86km. Ale to bychom snad tou dobou tušili, že jedeme špatně.
Dalších pár kiláků jsme jeli pustou, neobydlenou oblastí a Luboš občas vykřikl, kde vidím město. Najednou jsme se ocitli přímo v něm. Ještě o metr zpět byla tundra a najednou Alta. Nikdy jsem neviděla civilizaci tak ráda.

Jak mě považovali za soba

Zbylý úsek již byla hračka i přesto, že jsem na chodníku rozložila mapu a dumala, jak se dostaneme k hotelu. Jenom jsem si na to vybrala přímo úsek u přechodu pro chodce. Zvedla jsem zrak a spatřila jsem tři auta na každé straně, spořádaně čekali u přechodu co udělám, zda zůstanu na své straně, nebo převedu kolo přes přechod. Chtěla jsem jim udělat radost, tak jsem přešla na druhou stranu a za mnou Luboš. Medila jsem si radostí, jak jsou ohleduplní zdejší řidiči k cyklistům, ale zchladil mě Luboš: „Ne, oni zastavili úplně stejně, jako kdyby se jim tam motal sob. Ty jsi tam pobíhala s kolem v jedné ruce, s mapou v druhé, tak netušili, co uděláš a raději zastavili."

Rekapitulace aneb 66,9 + 8,3 = 75,2

Bylo 0,50 když jsme přijeli do centra, vrátili kola, čímž jsme si vysloužili obdivné pohledy od recepčního, a totálně vyčerpaní zamířili k našemu hotelu. Tam nám moc nevěřili, že fakt u nich bydlíme, museli jsme ukazovat doklady, vlastně poprvé za celý pobyt. Ale moc se jim nedivím, vypadali jsme odpovídajícím způsobem na to, co máme za sebou. 66,9 km na kolech, 8,2 km pěšky, celkové převýšení 1238m /z toho většinu na kolech/.
Zvládli jsme jen základní hygienu a trochu jsme odbahnili sandále, ponožky jsem pohodili na zem do koupelny, už jsme neměli sílu je prát. Vytuhli jsme dříve, než jsme dopadli do postele.

Celý cestopis najdete na našich stránkách www.sileni-sobi.estranky.cz

Fotogalerie

Líbil se vám článek?  [+]

Podél sobích plotů a přes březové lesy až do nitra bažin

Cestování

Evropská dálková trasa E1 Evropská dálková trasa E1, nebo jen E1, je jednou z evropských dálkových tras vyhlášených Evropskou asociací pro…

více »

14.04.2024

šíp

(5.56)

Norsko 2022 – S děravou botou Hardangerviddou

Cestování

Náhorní plošina Hardangervidda není pouze norská, nýbrž s největší určitostí i evropská nejrozsáhlejší horská plošina. Pokrývá oblast asi…

více »

30.03.2023

šíp

(4.53)

Proč bychom se nerakovinovali aneb onkologickým pacientem snadno a rychle

Ze života

Tento můj deník vznikal v době, kdy Lubošovi byla zjištěna rakovina, a psala jsem jej v průběhu léčby tak, jak se vše odehrávalo, takže je…

více »

18.05.2022

šíp

(4.25)

Velká skandinávská pouť na kole

Finsko, Norsko, Švédsko

01.08.2025 - 17 dní

57 940 Kč

Lofoty na kole

Norsko

06.08.2025 - 12 dní

44 940 Kč

[ Další zájezdy ]