Expedice Šumava 108 den druhý

Pokračování vyprávění o přejezdu Šumavy dvěma starými blázny.
V pátek ráno nám Šumava ukazuje svoji méně vlídnou tvář. Na teploměru je deset stupňů, mlha, že sotva dohlédneme přes údolí na Klostermanovu chalupu. Chvíli po osmé hodině opouštíme ubytovnu a sjíždíme do vsi. Ve smíšeném zboží u Modrého penzionu si dáváme snídani a pozorujeme dřevorubce, podle řeči od Ostravy, jak si balí marjánku. V devět hodin vyrážíme, směr Březník. Cesta vede při Luzenském potoce, míjíme odbočku Na ztraceném, kam se budeme za chvíli vracet a pokračujeme směrem na Březník.
„ Hele a proč vlastně jedeme na ten Březník, když jsme mohli odbočit už teď? Stejně se sem budeme vracet." Ptá se Pepa
."Protože je tam krásně Pepo. To se nedá minout, tam musíme." Odpovídám, a Pepa se mnou souhlasí. A pak jsme tam. Najednou se lesy otevřou a před námi je obrovská bezlesá oblast. Otočím hlavu doprava a vidím, že hájovna je na svém místě. Na rozcestí se pokocháme pohledem na Luzný a pak vyšlapeme k hájovně. Hospoda je ještě zavřená, jsme tady snad dnes úplně první. Není se co divit, je po půl desáté. Ale Informační středisko je otevřené a tak od mladého sympatického muže žádáme informaci, zda nebude pršet. Uklidňuje nás a tak navštěvujeme první patro s expozicí věnovanou Karlu Klostermannovi. Kde jinde by měl Karel mít svoji expozici, než tady, kde se odehrává jeho nejslavnější román: Ze světa lesních samot. A že to tady musela být kolem roku 1870 samota! Pouze Hajný Kořán, jeho Zdenička, adjunkt Svídenský a pár lesních dělníků. Bez televize, bez mobilu, faceboku, elektřiny, tekoucí vody. Romantika, ale asi bychom neměnili.
Od hájovny znovu obdivujeme Luzný a pak sjíždíme zpět Na ztracený. Tam se loučíme s potokem a začínáme stoupat k Ptačí nádrži a na Černou horu. Na úbočí Černé hory si mohu oči vykoukat, ale co jsem viděl minule dnes nevidím. Buď povyrostly stromy, nebo je to mlhou. Když jsem tady byl minule, viděl jsem z jednoho místa najednou tři šumavské velikány. Luzný, Roklan a v dáli Velký Javor. Dnes vidím Roklan, chvílemi Javor, ale ten Luzný je možná někde tam v mlze. Je to divné, neboť jej máme nejblíže, ale jeho směrem je viditelnost nejhorší. Tak snad příště. O důvod víc, se sem vrátit.
Pak sjíždíme k pramenům Vltavy a dáváme odpočinek. Pak pěší výstup na vrchol Stráže a sjezd na Bučinu. Tady je pro mě vždy povinná zastávka u železné opony. U místního hotelu je totiž asi padesát metrů vzpomínky na dobu minulou. Pletivo, ostnatý drát, špačkárna, protitankové zátarasy, prostě socialismus jako vyšitý. A u toho informační cedule, aby ti, kteří to nezažili, viděli a my ostatní abychom si připomněli. Pak si zajedeme pár metrů do Německa, jen tak, protože se to může, a pokračujeme na Knížecí pláně. Další nádherné místo, bývalá ves, ze které dnes stojí pouze jedna chalupa, ve které je restaurace. A také nově opravený hřbitov. Ten navštívíme, hospodu mineme, neboť na oběd je ještě brzy. ¨
Teď nás čeká deset kilometrů na Strážný a ke své hanbě přiznávám, že je to jediný kus cesty, který neznám. Je to příjemná cesta, většinou z kopce a než se nadějeme, jsme ve Strážném. Je čas na oběd. Po obědě a jednom Budvaru projedeme hnusným vietnamským tržištěm a pokračujeme chvilku po silnici k hraničnímu přechodu, později odbočíme na Dolní Cazov a dál na Nové údolí. Cesta většinou lehce stoupá, vpravo od nás údolím probíhá hranice a my koukáme na samoty a statky na německé straně. Pak se objeví i vesnice s kostelem, asi Bischofsreut a opět máme námět na diskuzi. Co si o nás asi domorodci celé roky mysleli, když oni mohli až ke hranici a na české straně, kromě občasné pochůzky pohraničníků, neviděli živáčka. Nakonec se shodujeme v tom, že jsme byli asi civilizovanému světu za blbce. S filozofickými úvahami cesta ubíhá a přes další zaniklé vsi Krásná Hora a Spálenec se blížíme k Novému Údolí. Je 15 hodin, a jsme tam. Podíváme se na nejkratší mezinárodní železnici na světě, ale není roztopeno a tak se nejezdí. Opět se jedeme projet kousek do Německa. Když jsem tady byl minule s manželkou, dojeli jsme až do Haidmuhle na náves, ale dnes šetříme síly a je to do kopce. Takže zpět k nám.
Čekají nás čtyři kilometry docela slušného stoupání ke kanálu. Vysvětluji Pepovi, že je to vlastně předposlední kopec na cestě, a kdybychom vypustili z programu Plešné jezero, tak poslední. To ještě nevím, jak se mýlím. Po půl čtvrté jsme u pamětní desky věnované staviteli Schwarzerberského kanálu, kterým byl na přelomu 18. A 19. století ing. Rosenauer. Toto naprosto úžasné dílo o délce více než 40 km s mírným klesáním k Dunaji je i dnes zázrakem techniky. Jak tehdy, bez GPS, satelitů a podobných zařízení mohli držet spád a směr, kolik lidí muselo, (bez bagrů a náklaďáků) kopat? Těžko si dnes představit.
Nás ale čeká cesta při kanále a tak stejně jako kanál i my klesáme pomalu k Dunaji. Ve své první půlce až k Jelením vrchům je kanál bez vody. Jen tam, kde jej křižují napájecí potoky je občas pár desítek metrů voda. Jinak je cesta jedna velká balada. Vpravo kanál, vlevo les a před námi nocleh. Ovšem ještě před tím poslední jezero.
Po pár kilometrech jsme u odbočky k jezeru. Začínáme stoupat a za chvilku jsme u další křižovatky. Pepa kouká do navigace a říká, že doprava. Namítám, že je to pitomost, protože jezero je přece tam - vlevo. Sice máme pravdu oba, ale Pepa víc. Ale jelikož jsem starší, tak Pepa ustoupí. Ach jo - proč jsem ho neposlechl. Cesta stále mírně stoupá, jezerní stěnu vidíme vpravo před sebou, což mě utvrzuje v myšlence, že jedem dobře. Jenže po nějakých třech kilometrech je konečně směrovka: Plešné jezero 4 km. Ale čtyři kilometry to bylo zespoda. Teď nastává Pepova chvíle: „ Vždyť jsem tě říkal DOPRAVA !!! No jo, ale já mám v mapě DOLEVA. Nasazuji brýle a je to jasné. Odbočili jsme dobře, ale o křižovatku níže. Ale všechny cesty vedou k jezeru a vracet se nebudeme. A tak pokračujeme k další odbočce a teď už je to jen dva kilometry. Ale cesta je pouze pro pěší a u vstupu je dokonce dřevěná šikana, aby se neprošlo s kolem. To nás ale nemůže zastavit, kola protahujeme a hned zjišťujeme, že ten zákaz je vlastně úplně zbytečný. Korytem vyschlého potoka se jet nedá, i kdyby to bylo stokrát povolené. A tak tlačíme, chvilkami neseme, občas se kopnu o šlapku do holeně, tak, že za chvilku mě teče krev. To je něco pro mouchy komáry a jinou havěť. Koukám na nebe, jestli už nad námi nekrouží supové. Zatím je to dobré. Cesta se neskutečně vleče, později potkáváme dva stejné blázny, kteří nesou opačným směrem. Ptáme se, jak je to ještě daleko, ale kupodivu jsou to opět Němci. Nějak se domluvíme a tak víme, že už tam budeme.
Po úmorném a nekonečném stoupání se dostaneme ke kamennému moři a za chvilku jsme u jezera. Nezbytné fotografování, energetickou tyčinku a pak dolů. To co jsme druhou stranou lezli přes půl hodiny, máme zpět za pár minut. Na Jelení Vrchy dorážíme tak akorát, aby nám v bufetu, ( jediném v osadě) sdělili, že k jídlu už nic nemají a budou zavírat. Nakonec je místní kovboj v krásném koženém širáku přemluví, aby nám něco usmažili. Pak se s námi skamarádí, vypráví nám a nabízí slivovici. Tu odmítáme a po krátkém, vydatném dešti se odjíždíme ubytovat. Před tím si - u teď již nám příznivě nakloněné obsluhy- objednáváme snídani na zítra.
Najeli jsme rovných 80 kilometrů. Nastoupali jsme 1400 metrů. V našem věku - slušný výkon.