Čas nezastavíš

Čtvrtek 1.5. půl třetí odpoledne.

Vrata trajektu se se skřípotem otevírají, tma zevnitř se promíchává se světlem zvenčí a v proudu mnohatunových kolosů sjíždí z rampy i jeden malý čtyřicetikilový kamionek řízený již osvědčenou posádkou. Bienvenutti in Olbia, Sardegna, Italia. Po roce opět na cestě, vstříc dobrodružstvím, která muže kolem padesátky napadají ve chvílích denního snění a nočního bdění.

Z přístavu pln nedočkavosti vyrážím do vnitrozemí, do hor, nejlépe tam, kam ještě lidská galuska nevkročila, neboť podle pobřeží Sardinie už jel každý, ale okruh vnitřkem tohoto ostrova, to je výzva, která tu čeká právě na mě. Pět kilometrů za Olbií se pomalu plazí přes cestu želva, chá, to to pěkně začíná, no ale mám naspěch, u první želvy na dovolené já stejně zásadně nikdy nestavím, těch ještě bude...Jo jo, byla jediná.

Pak už jen zbytek dne stoupám výš a výš, zvykám si na místní kolorit, což jsou tu hlavně ploty kolem všech cest, za nima štěkající bílí psi uprostřed stáda oveček, huňatá kytka v příkopech, co se přidává do kofoly a já si teď nemůžu vzpomenout, jak se jmenuje, korkové duby rostoucí na pláních ze žulových balvanů a nelibostí vnímám i sílící protivítr spojený s rychlým ochlazováním. Během dvou hodin z 26 na 11 °C.

Nocleh u města Budusso v korkovém háji, ještě předtím žebrám o vodu na zahradní slavnosti, nabízejí mi víno, pak pivo, ale jelkož oba dva nápoje shledávám jako k mytí nevhodné, žádám opravdu jen vodu, dobře mi tak. Ve dvě v noci mi došel anýz (huňatá kytka) a pak jsem už o mnoho spokojenější spal.

72 km, stoupání 1240 m celkem

Pátek 2.5.

Od rána mi je blbě. Na bolení břicha je prý nejlepší výšlap na nejvyšší sjízdný vrchol Sardinie, což je 1810 m vysoká Bruncu Spina. Obloha dnes střídá barvy jen v odstínech šedé, a její kolty visí proklatě nízko. Místní náhorní rovina vede ve výšce 700m.n.m. V Nuoru přečkávám slejvák před obchoďákem, sedím na kanále, a s překvapením pozoruji, jak mě lidé štítivě obcházejí. Já bych se teda rozhodně neobešel, jsem si sympatický.

U odbočky na Fonni se musím rozhodnout, jak dál. Místo hřebene pohoří Gennargentu je vidět jen ocelová stěna z mračen, od rána mnou prošly dvě housky s jogurtem, fičí ledový vichr, je čas přiznat si porážku. Včas přiznaná porážka je vlastně velké vítězství. Škrtám si Bruncu Spina z itineráře a místo ní šplhám na passo Correboi 1251m.n.m. Vzhledem k vichřici a teplotě 8°C si ho vrývám navždy do paměti. Po zmrzlém sjezdu do údolí se trochu lepší počasí, sem tam i sluníčko, až teď si začínám s potěšením uvědomovat velebnost místní krajiny. Hlavně mě překvapuje prázdnota, možná je to i počasím, ale kromě Nuora jsem od rána potkal tak 10 lidí na 90 km. Motorkáře nepočítám, to jsou Marťani.

Za Talanou značky varují před nesjízdnou silnicí, padá tu prý kamení, zákaz je i pro pěší. Správně tuším, že to bude krásný úsek, vrstevnička s výhledy, srdce plesá, nikde ani živáčka, to by byl nocleh. A proč ne? Na nejhezčí vyhlídce stavím stan, převlékám se do nočního a jdu se umýt do potoka. Cestou zpátky se zálibně koukám na místo pro nocleh, to si musím vyfotit, foťák mám ve stanu. Když jsem od něj tak 50 m, najednou zahučelo v okolní machii, zvedl se vítr, kolo se kácí a já už pak jen udiveně zírám, jak se stan odlepuje od země, nabírá výšku a pak mizí v propasti. Se spacákem, karimatkou a všemi drobnostmi. Hodinu jsem ho pak v tretrách ( jiné boty nemám) rval suťovým polem vcelku nahoru. Uf, to byla fuška. Ale můj stan stejně létá ze všech nejkrásněji. A přežil bez úhony.

Protože vichr neustává, musím znovu vše sbalit a v nočním úboru v 10°C jet ještě 11 km do zákoutí, kde zas tak nefoukalo.

135 km 2209 m stoupání

Sobota 3.5.

Ráno drobná mrzutost. Kvůli dvěma vteřinám, o které jsem vystartoval ze stanu se svým břichabolem později, se hodinu dávám do jakž takž přijatelného stavu. Slavnostně si slibuji, že už budu v této záležitosti příště bystřejší, a vyrážím na legendární a nepřehlédnutelnou horu, jež odnepaměti zove Perda Liana ( Ztracená Liana 1224 m.n.m.).

Již od včerejška na mě občas zdálky vykoukne z mraků, jakoby se styděla, hned zase zmizí v mlžném závoji, ví, jak rozdráždit zvědavého poutníka.
Cesta k ní je jako na houpačce, vždycky nahoru hodně, dolů málo, ale protože je slunečné ráno, dobrou náladu mi nekazí ani závěrečný krpál 18%. Pak se již Liana přede mnou objevuje v celé kráse, po stydlivosti ani památky. Vrcholové skalisko má průměr 100 m., a vede kolem něj okružní stezička. Při jeho obcházení se mi povedlo ztratit cestu zpátky ke kolu, hodinu tu zoufale běhám mezi machií, už si představuji jak to tu přejmenovávají na Perda Liana e Pavel. Když už jsem si myslel, že jsem v perdeli, napadá mě prolistovat si fotky ve foťáku, a na jedné z nich identifikuji správný směr. To je úleva, jít tam, kam chci já, a ne nějaká Rampeperda Rampeperďácká.

O pár kilometrů dál míjím nuragh Ardasai. Je to stavba stará přes 4 000 let, stavitel už tehdy dobře věděl, na kterém místě se bude vyjímat nejmalebněji. Svádím o něj bitvu s oslíkem, proti hýkání nasazuji kšání, se kterým ho pak ženu po silnici ještě kilometr.

Nyní se musím dostat do Seui, pro cestu tam volím zkratku, ale zřejmě jsem špatně odbočil a teď jedu po hrbolaté kamenité polňačce z prudkého kopce, no zpátky bych to jet nechtěl, už to je přes dva kilometry, cesta je horší a horší, až nakonec končí u pastviny s kravičkama. Holky zřejmě dodnes netuší, že to, co viděly a slyšely, byl hysterický záchvat právoplatného obyvatele Evropské unie s volebním právem. Tak bych se jim chtěl omluvit.

V Seui se konečně dávám dohromady, najíst se, po asfaltu to teď pojede. Následuje totiž super úsek přes města Esterzili, Escapalano a Ballao plná příjemných lidí, mezi nimi náhorní rovina s mírným klesáním zpestřená tu a tam dovádivým sjezdem nebo hopkavým výšlapem, vše doprovázené dalekými výhledy na rozkvetlé sardinské vnitrozemí. Tak tolik teorie. V praxi vše zahalila těžká mračna, ze kterých padá studený liják, a já v pláštěnce okolí spíš jen tuším. Spojení se světem mi tak zprostředkovává pouze mohutný chorál vůní, toho se nedá nabažit.

Večer zastavuji na břehu řeky Flumendosa, konečně je teplo, 30 m.n.m., k pití převařit vodu z řeky a spát.

132 km, 2195 m stoupání

Neděle 4.5.

Od rána je krásně, modrá obloha konečně slibuje pravý středomořský teplý den, a mně je hůř a hůř. Dělám krátkou odbočku k moři. Ten nedozírný prostor, (fuj to je mi blbě) ranní příliv pleská o pobřeží ( asi jsem sněd něco na trajektu), vlnky olizují špičky nohou ( naštěstí sem není vidět), horký písek protéká mezi prsty (končím s dietou, dva dny jedu o hladu), Teď už vím, co to jsou smíšené pocity.

Příležitost začít změnu stravovacího režimu se naskýtá o pár km dále, u silnice stánek s čerstvými pomeranči, beru dva. Paní se směje, dává mi dva nejhezčí, prý je to dárek. Mňam, to byla dobrota. V obou smyslech.

O kus dál opět řeším trasu. Teď bych měl jet, nebo spíše nést kolo, 25 km absolutně nesjízdným divokým kaňonem řeky Ogliastra, vzhledem ke svému zdravotnímu stavu jsem nucen tento úsek z itineráře vyškrtnout. I tato prohra budiž přiřazena k mnoha mým dalším výhrám.

Sbohem divočino, sbohem Jacku Londone, však se ještě setkáme, a já frčím rychle po hlavní do Cagliari léčit se pizzou a lahvovou ichnusou, což je název místního piva.Název Ichnusa sa má k Sardinii jako Bohemia k Čechám. Medicína zabírá úžasně, že by mně bylo celou dobu blbě z hladu ? No nic, hlavně že motory už zase fungují, to bych mohl ještě dneska stihnout dojet k těm dunám. Z Cagliari se vymotávám mezi horami soli a mělkými slanisky a nad hlavou mi přelétávají plameňáci, člověk by při tom zapomněl na svět.

Pak se již nořím do pohoří Arcuss. Úsek cesty z Machiareddu do Santadi sliboval být podle mapy mnohem atraktivnější, než je skutečnost. Poměrně nezáživné údolí bez výhledů, prašná, rozbitá silnice plná kamení a protivítr, otráveně a bez nálady se ploužím vpřed, naštěstí tu je odpočívadlo,to je dobrý důvod k zastávce.

Zaslechnu za sebou nějaký šramot, mezi stromy se objevuje pár a míří ke mně. Dvojice je to značně nesourodá, on je starý, dýchavičný, sedá si do stínu kus opodál a nejeví o mě zájem. Ona je nádherná, oči jí září, lehkým krokem se přibližuje, už ji mám téměř nadosah. Samým vzrušením ani nedýchám, beze slov ji hltám očima, teď se hnula a jemně se mi svým bokem otřela o nohu. Příjemně mě zamrazilo v zátylku, dodávám si odvahu a zlehka se jí dotknu. Jiskra přeskočila to je jasné, je to pro ni signál k dalšímu sblížení, stoupá si přede mě a opírá se mi o ramena. Hřeje a má krásné modré oči, svět se se mnou zatočil, jsme tu teď jen my dva, já pro ni, ona pro mne. K mým dotykům je vstřícná, sedám si na zem a hladím celé její pružné měkké tělo, které mi ona ochotně nastavuje. Vzájemné projevy náklonnosti neberou konce, jako bychom se znali odjakživa, nemá cenu se stydět za své city. Již jsem se rozhodl, vezmu ji s sebou domů, manželka to jistě pochopí, kamarádi puknou závistí, tak začínají roky opravdového štěstí...

Úplně jsem zapomněl na jejího druha, ten náhle vydává jakýsi povel, kráska vyskakuje a poslušně se řadí po jeho boku. Sedě na zemi, chvíli mi trvá, než se srovnám s novou situací . Tak takhle je to tedy. Naletěl jsem jim! Jejich výrazy mluví jasně, slov netřeba. Stal jsem se kdoví kolikátou obětí jejich prodejné lásky. Užil sis chlapče svých pět minut a teď nastává čas platit. Teď se dokonce vydávají ke kolu a pokoušejí se dostat do mých brašen.

Tak to tedy ne! Blbce tady ze mě nikdo dělat nebude. Jedete od toho kola, holoto, platit nic nehodlám, jsem jen chudý český cykloturista, se svým prodejným číslem si musíte počkat na německé motorkáře, toť vaše cílová skupina. Oba poodstupují a trochu vyčítavě na mě hledí. Vždyť jsme sehráli všechno správně jak jsme měli, tak jako vždy, nikde jsme chybu neudělali, naše odměna je naprosto zasloužená. Vlastně mají pravdu, zahráli to opravdu skvěle. Nakonec se ve mně hne svědomí, sahám do brašen a velkoryse jim každému věnuji jednu sušenku ze svých nedotknutelných zásob.

To je uspokojuje, už pak jen sledují, jak se balím, na rozloučenou si navzájem máváme, já jim rukou, jim oběma se na oplátku vlní jejich psí ohony, tlamy rozesmáté od ucha k uchu. Po zbytek cesty až k pobřeží u Porto Pino v duchu přemýšlím o zvířatech a lidech a na nudu a protivítr nebyl nějak čas.

Najít večer oblast s místními vyhlášenými dunami nebyl žádný problém, dodaleka září jejich oslnivě bílé špičky, i za tím masívním plotem s cedulemi „ Zona militare" vypadají skvěle. Marně zkouším jednu polňačku po druhé, obrázek je stále týž: plot, plot plot. Takže další. Včas přiznaná prohra atd atd. Jsem prostě vítězný typ. Stan stavím na plácku uprostřed vesnice, bů, když já chtěl duny!

155 km 1341 m stoupání

Pondělí 5.5.

Budí mě zpěv ptactva. Tenhle konkrétní má bílou barvu, červenou korunku a sedí u kurníku 10 metrů ode mě. Mám hlad jako vlk, rychle pospíchám do nejbližšího města s otevřeným krámkem. Je to San Giovani, rozkládám se s jídlem na náměstíčku, schválně čekám, kdo si přijde popovídat. No nakonec je to metař, vyzvídá, kam jedu a diví se, že nechci jet na nedaleký ostrov Sant‘ Antioco, vychvaluje ho do nebes, chlape, to vím i bez tebe, že všechno v životě už asi nestihnu.

Abych stihnul aspoň něco, jedu pak po hlavní do Iglesias, to je místní centrum hornického průmyslu, těžba kovů, uhlí, taková jejich Kutná Hora, i podobně pěkná. Nastává čas pro objevitelskou část expedice, po opuštěných hornických cestách stoupám do hor, to mám rád. Chvíli kličkuji od šachty k šachtě, kovy se tu těžily už ve starověku, nejeden talent stříbra promrhaný v antickém Řecku pocházel odsud. Pak už se přede mnou otvírá zelené údolí Antas, doprostřed kterého je malebně zasazen antický chrám Tempio di Antas. Byl znovu objeven v roce 1836, doopraven betonem v roce 1967 a v roce 2014 u něj obědvám krupicovou kaši s antickou příchutí.

Chvíli po asfaltu a pak nádherná vrcholová šotolina mě přivádí do Gruguy, místa, odkud pochází rodina Modigliani, a kde se v mládí i sám božský Amadeo občas mihnul. Inspiraci pro své akty čerpal ovšem jinde, proto chceš li vidět nahou Sardku, nechoď do muzea, a jeď na Sardinii jako já. Dnes je Grugua díra s dvěma baráky, a do Buggerru k moři je to přes kopec už jen pár kamenitých kilometrů.

Tady chvíli zevluju v baru, když přijedou dva motorkáři. Sundají helmy zaflákané od hmyzu, mluví jenom německy, lámaně se ptám , kolik dneska ujeli. To vědí přesně hned, 567 km, chlubí se. Tak to toho viděli 5x víc než já. A vlastně jsou to docela sympaťáci, což stvrzuje jeden společný drink.

Teď ještě kousek na sever a někde u Costa Verde bych dnes rád našel nocleh. Přijet k pobřeží znamená překonat výrazný horský hřeben, na jehož horizontu se asfaltová silnice rozpouští do množství již dávno nepoužívaných kamenitých cest, které kličkují mezi ruinami důlních staveb a opuštěných hornických ubytoven. Vybírám naslepo jednu z nich, a je to skvělá volba. Kopíruje vrstevnici mnoho kilometrů a nabízí jeden dlouhatánský výhled na pobřeží a třpytící se moře hluboko pode mnou.

Stan stavím kousek od vchodu do zazděné šachty a pak už jen užasle sleduju představení, které umí večer sehrát, slunce, moře, ticho, omamná machie a absolutní samota. V momentě, kdy tma přebírá vládu nad celým krajem, se ze šachty jako dlouhý černý had vyřítily stovky netopýrů, to jsem ještě neviděl, hů, je to skoro strašidelné, ale sem se to hodí. Poté, co se s pištěním ztratí v údolí i poslední opozdilec, si lehám vedle stanu na zem a koukám na hvězdy. Mám je nadosah, vlastně už jsem skoro zapomněl, že jsem v mládí často létával od mraků Magellanových k mlhovinám Andromédy, škoda jít teď spát, teprve když se nad hřebenem objeví půlměsíc a svou stříbrnou houbou setře hvězdnou tabuli, zalézám do stanu.

Ve stráni nade mnou se převalil kámen. A znovu. Zbystřím, chvíli poslouchám, když tu najednou : „Grouuugh!"
Co je proboha tohle?. Která příšera to tak strašně řve?

„Kruííí ugh ugh !" Vím dobře, jaké zděšení dokáže v noci vyvolat třeba taková volavka v ležení mladých táborníků, ale tyhle zvuky neznám. Jakoby to ani nebylo z tohoto světa! Nějaký vetřelec tu zřejmě přežívá v důlních chodbách, a teď vyrazil na lov.

„Ghraúú!" Zvuky zesilují okolní kamenité stráně a navíc i moje vyděšená mysl. Co teď ? Chvíli zkouším pasivní odpor, Ghándí s tím svého času slavil docela úspěchy, ale kdepak, tady nejsme v Indii, tvor se přibližuje, je čas připravit se na ozbrojený souboj. Naštěstí při četbě sci-fi literatury jsem získal dostatek teoretických znalostí. Ion Tichý, pilot Pirx i Arne Farin byli moji kamarádi, a všichni tři jsou tu teď se mnou a hučí do mě : „Pojď na to, nelež tu, teď máš možnost to fakt zažít, jinak jsi o tom tenkrát snil nadarmo!"

Tak jo, jdu na to. Ze svého arsenálu beru fotonovou pušku a vrhač antihmoty, a s řevem a strachem se vrhám do bitvy. Proud fotonů pročesává křoviska, antihmota létá vzduchem, ale nepřítel je důmyslně skryt, a jeho tykadélka mě mlsně pozorují. Pak už baterce od vietnamců pomalu dochází baterie, od vrhání antihmoty mě bolí rameno a vetřelec?
  „Škroúúú bhe bhe!"
Nezabralo to. Výsměch v jeho chroptění je zřetelný. Jistě už čelil jiným nájezdníkům celé galaxie. Znovu zalézám do stanu připravit novou strategii. Obluda se mezitím rozmnožila na několik dalších, blíží se čím dál blíž, a její chapadélka se už už chystají rdousit pozemšťana, případně mu z brašen uloupit něco z jeho potravinových zásob.

Nejde li protivník přemoci silou, je třeba použít důvtip a moment překvapení. Něco, s čím se ještě nesetkal. Co kdybych ho zkusil uspat ? Hned si seřazuji v hlavě, co mě samotného spolehlivě uspává. Sex s manželkou, momentálně nepoužitelné. Nudný fotbal v televizi. To jistě ještě obluda neviděla, sice nemám míč, ten však není u nudného fotbalu potřeba. Ten nápad mě docela zaujal, nakonec ale vítězí třetí varianta, doteď jsem na ni pyšný.

A tak se nakonec ve tři hodiny průzračnou nocí liduprázdným krajem nad Costa Verde ozývá ze stanu vstříc celému vesmíru se všemi obludami hlasitě zpívaná ukolébavka s mírně poupraveným textem :

„Sedí stvůra na stěně, na stěně na stěně, sedí stvůra na                                  stěně, sedí a   spí. Sedí a hajinká potvůrka malinká, sedí stvůra                          na stěně, sedí a spí."

Věřte nebo ne, ještě pár zafunění jsem musel přetrpět, a do minuty byl klid. Ze spánku už moc nezbylo, seděl jsem ještě dlouho před stanem, srdce bušilo zevnitř na vrata, tak, jak to umí jen tehdy, když svedete svou životní bitvu. Měsíc přede mnou se pomalu bez žbluňknutí zasouvá pod hladinu, a dole pak rybám vypráví, že tomu klukovi, který tu sedí, je zase třináct let.

115 km 1876 m stoupání

Úterý 6.5.

Po včerejšku jedu celý den jako ve snách, v žilách adrenalin ředěný endorfinem, obrazy se střídají v rychlém sledu, mám dnes šťastný den.

Začíná to sjezdem k moři přes dva brody, voda cáká do všech stran, mokrý jako prase jedu přes písečnou oblastu u pobřeží, zkouším najít neexistující zkratku podél moře. V praxi to vypadá tak, že se dvakrát plahočím po kamení kilometr do kopce, tam je jeden hezký výhled, a zase zpět. Dobrá cena.

A když jsem to vzdal a jel po hlavní na Oristano, dostávám nečekaný bonus. U silnice na sloupu seděl a pak i letěl mandelík hajní. Tak toho jsem tu ani nečekal, takový ledňáček velikosti holuba, na slunci se třpytil jako safír se smaragdem dohromady. Kdysi žil i v Čechách, škoda, takových škodlivých modrých ptáků v Čechách žije, a my se zbavíme zrovna tohoto.

U Torre dei corsari navštěvuji místní oblast písečných dun, konečně jsem se dočkal pouště, hodinu tam blbnu se svým dvoukolým velbloudem. Dnes mám možnost ocenit, jak je Sardinie rozmanitá. Během 50ti klometrů se střídá poušť, zelené pohoří, cesta po hrázi přes moře, intenzivní zemědělská nížina neboli placka 25 km, obsidiánový kopec a nakonec vyprahlá náhorní rovina s hluboko zařízlým údolím řeky Tirso.

Na ní leží město Fordongianus, a protože je místní podloží sopečného původu, je toto město již od starověku známé díky svým teplým pramenům. Ve městě je mnoho fontánek s vodou, konečně si mohu doplnit zásoby, avšak když naplním první láhev JE TO PAST ! Voda je horká, stejně jako ve všech ostatních fontánách ve městě. Fujtajbl. A navíc se mi všichni kolem smějí.

Při obhlídce ruin antických lázní si všimnu, že v budově vedle nabízejí za mírný poplatek i teplou koupel v současných lázních. Vidina napuštěné vany a umyté hlavy mě táhne dovnitř, koupel je skvělá, vlasy čisté, když chci ale vypustit vanu JE TO PAST ! Špunt chybí. Teď mi teprv dochází, že to není vana, ale lázně. Za chvíli sem po mně přijde další zákazník. Doma přece taky nelezu do bazénu se šampónem, hanbou bych se propadl. Nasazuji výraz --jsem neviditelný, neexistuji, nejsem tu--- a plížím se kolem recepce ven. Uf, to byla ostuda.

Dnes mi už pak zbývá jen dojet k přehradě Lago Omodeo, kde bych rád nocoval. Je mi furt divné, že ta silnice, co po ní jedu, nevede tam, kam by měla, když už potřetí jedu ten samý kopec od vody nahoru k silnici, koukám líp na mapu JE TO PAST ! Ty přehrady tu jsou dvě. Takže zpátky přes lom a dva ploty na hlavní silnici a spím pak jako král v chatce, co tu pro mě postavili místní lesáci.

135 km 1376 m stoupání

Středa 7.5.

Ráno překonávám svůj rekord, od probuzení po nasednutí a vyjetí uběhne jen 17 minut, láska přenáší hory a nedočkavost pohání lenochy. Jestli ona není nedočkavost odrůda lásky.

Každopádně teď už jedu kolem přehrady Omodeo, čekal jsem od ní víc, pak města Ghilarza a Borore, ani tady se nezdržím, až ve městě Macomer dělám pauzu, neboť jsem dostal ukrutnou chuť na zmrzlinu. V místním infostánku mi ochotné ženy dávají kromě stohu letáků o místním okolí i tip na cukrárnu, kde by mohli mít otevřeno.

Otevřeno by mít mohli, dokonce i měli, ale zamčené dveře mluví opačně. Asi vypadám hodně nešťastně, paní s kolem, co jde kolem, se ujímá velení a volá na chlapíka v průjezdu, kde je Francesco. Prý doma. Paní posílá pětiletého kluka kamsi za roh a všem kolemjdoucím mezitím vypráví, co se děje. Tady zákazník chce zmrzlinu a Francesco je doma! Povyk na ulici už začíná připomínat scény z Felliniho filmů, každý tu má svou malou roli, hrozně mě to baví. Za pár minut už přibíhá zmrzlinář, mladý usměvavý tlouštík, bílý plášť na něm vlaje, v chvatu odemyká a přitom si nasazuje čepici, to už stojí před krámkem hlouček lidí, všichni se smíchem komentují jeho dopolední siestu, a za halasného hovoru se všichni hrneme dovnitř.

Mladík si obřadně stoupá za pult, všichni zmlknou, tak copak si dáte. Teď přichází moje chvíle, ve své celoživotní roli roztomilého nekňuby jsem opravdu dobrý, tak jen kuňknu : „Tudle, tudle a tudle." Pod nátlakem okolního osazenstva pak ještě rád žádám mladíkovu specialitu, smetanovou zmrzlinu s vlašskými ořechy a s medem. Ta byla fakt nejlepší.

Příjemně naladěn pak nasávám všemi smysly další část cesty, tady je to pravé sardinské vnitrozemí. Korkové duby, pastviny, nuraghy na každém kilometru, až do Padrie krásná rovina. Pak jedu chvíli podle říčky Santale, až k vodopádům, ty vynechat nemůžu, a u nich odbočuje kouzelná asfaltka do oblasti místních stolových hor. Krajina je tu snová, přesně takhle jsem si vždycky představoval zelené pahorky africké, každá další zatáčka přináší ještě velkolepější výhled. Prostě oblast kolem Monte Minervy je balzám na mý nervy, ale jen do chvíle, kdy si chci něco koupit. V celé obci Romana seženu jen tři sladké rohlíky v baru, snězeny na lavičce sdílené s dědky Sarďáky. Mám takový neblahý pocit, že už se mezi nima ztrácím.

Slunce se už kloní k obzoru, dlouhé stíny mě zahnaly na pěkný plácek s výhledem na okolní srázy, bohužel jedva jsem postavil stan, vyčmuchali mě dva psi a stádo ovcí, a vyštěkali a vybečeli mě o kilometr dál na hnusnou vlhkou louku plnou ovčích bobků. Suverénně nejhorší nocleh.

125 km, 1739 m stoupání

Čtvrtek 8.5.

Snídani si dnes dávám u jednoho Domus de Janas s výhledem. Na Sardinii se v prehistorických dobách vyskytovaly dva hlavní architektonické směry. Jedni hlásali : „Vykopeme si obydlí ve skále, bude tam krásně, nic lepšího nemůže být." Dnes se to jmenuje Domus de Janas ( dům čarodějnic). Druhá škola naproti tomu tvrdila : „ Kdepak, mnohem lepší je stavět si jeskyně na louce, bude tam krásně, nic lepšího nemůže být." Dnes se jim říká nuraghy. Obě dvě školy nicméně uznávaly, že u svých obydlí je nutné mít šikovnou hrobku, které dnes tvoří třetí část místní prehistorické architektury, a říká se jí Tombe dei giganti ( hrobky obrů).

Krajina dnes pokračuje tam, kde včera skončila. Přes místní vodorovně pruhované hory kolem přehrady Bidighinzu se dostávám k asi nejznámější architektonické památce na severu Sardinie, k chrámu Ss. Trinita di Saccargia. Je z 11. století a jeho pruhovaný pisánský sloh vkusně ladí s okolními horami. Kromě centra Cagliari je to první místo, kde je nával turistů.

Na stužce silnice jsou pak postupně navlečena města Ploaghe, Chiaramonti, Martis, Laerru, Perfugas, jedno za druhým jako korálky, každé pěkně oddělené zmrzlinou. U města Martis pak tento skvostný náhrdelník ještě dozdobím vodopádem, zříceným gotickým chrámem a zkamenělým lesem.

Ve městě Viddalba jím skromě v baru, s jídlem je to tu vůbec slabší, koupit si přes den pizzu nepřipadá v úvahu, místní pece na dřevo se rozpalují až večer. Chlápkové v holínkách vedle u stolu mě lákají zítra na festival, tak proto je to celé město vyzdobené, bude prý molto vína, molto tance, molto krásných žen, je vidět, jak se všichni těší. Snad příště.

Opět jsem se přiblížil k pobřeží, navíc je vedro, večer na spadnutí, dostávám chuť na koupel v moři spojenou s noclehem na pláži. Ta svoboda rozhodování je u cykloturistiky prostě skvělá. Za hodinu už si u pobřeží Badesi beach vybírám místo na nocleh, se setměním se pláž vylidňuje, a pak mě už ty nejkrásnější červánky na světě vyprovázejí na cestě do říše Morfeovy.

121 km 1731 m stoupání

Pátek 9.5.

Ráno pozdě lituji, že jsem se vydal nocovat po pláži tak daleko od lidí. Vyhřátý sypký písek je ráno vystřídán lepkavou hmotou, v které se kola odmítají točit, takže zpátky na cestu se šinu s kolem v rukou, nohy se boří hluboko, jeden z nejdelších kilometrů v životě to byl.

Zde na severu Sardinie je nejvyšší hora Monte Limbara, 1359 m.n.m., vede na něj asfaltka, no vynechejte to, když víte, že vás zbytek roku čekají opět jen roviny v Polabí. A navíc je to poslední možnost, večer v 22,00 mi jede trajekt, tedy vzhůru.

Na rozcvičku tu máme napřed Měsíční údolí, rozlehlou to oblast posetou žulovými balvany a lemovanou rozeklanými skalisky. Cesta je stále strmější, až za hřebenem se zase zlomí a tam mě vítá město Aggius. To si hned překřtím na Augiáš, vžívám se do role Heraklése, a jen co najdu místní chlév, dám se do jeho čištění. Pouze místo řeky do něj svádím proud eur ze své peněženky, a místo mrvy ho čistím od půllitru mléka Parmalat, jednoho jogurtu, 10 dkg místního voňavého salámu, dvou housek, jedné papriky a jednoho banánu. To je moje standardní krmná dávka zde.

Další zastávkou je Tempio Pausania, opravdu hezké živé město ze šedivé žuly, kde opakuji krmnou dávku, jsem dnes rozežraný jak opona, ještě chvíli natáčím pouliční ruch, a pak už vyrážím na závěrečnou zteč.

Nahoře je to jiný svět, svět z kamení, ticha a slunce. Samotný vrchol se ježí stožáry, suším tu naposledy stan na louce mezi šafrány, kterých je tu jako šafránu, lépe řečeno máku. Máku je tu jak šafránu.

Abych nejel stejnou cestou dolů, vygooglil jsem si doma cestu skrz síť místních lesních cest, pro zajímavost tady přepisuji svůj itinerář : u chaty nahoru, doprava, doprava, doprava, doleva, doprava, doleva, kolem jezírka, doprava a dolů. Jen jestli to bylo moudré rozhodnutí, říkám si, když už popáté letím přes řídítka k zemi. Což o to, nahoru to vytlačím, ale tlačit i z kopce dolů se mi příčí, proto bojuji doslova do krve. Ale poslední dva pády už byly docela elegantní, zakončené kotoulem.

Připadám si tu jako houbař, který už má plný košík, a který narazí na místečko ještě lepších hub, než co má v košíku. Ani já tu krásu kolem už nestačím pobírat, to snad přijde postupně, to já poznám, že z této cesty budu žít dlouho.

V 15,30 jsem ještě 1200 m.n.m., právě jsem minul jelena na cestě, leží už tu jistě pár týdnů, zcela jasně tudy celou dobu nikdo nejel, tak to já z toho kopce raději budu tlačit.

Naštěstí teď už mě čeká jen třešnička na dortu, sjezd do Olbie je nekonečný, vítr v zádech i ve vlasech. Cestou mě předjíždí motorkářský tým KTM, jedou jako blázni, no a co čert nechtěl, o pár kilometrů dál vidím auto ve zdi, vedle leží oranžová motorka ohlá vejpůl, a kolem chlapíka ležícího na zemi stojí zbytek týmu jak zmoklé slepice. Ten vypadal, že už to víckrát neudělá...

Před Olbií se hážu do gala, sůl z očí, slámu z bot, písek z uší, šmír z nohou, abych pak večer v restauraci u pizzy capriciosa mohl s lahví vína začít hodnotit. Tak pěkné to bylo, pečlivá příprava se vyplatila, to víno je dobré, doma bych to nezažil, dám si ještě jednu lahev, per favore, hmm, iluze o věčném mládí ještě žije, ta servírka je docela pěkná, jestlipak slečno poznáte, odkud jsem, ne Němec ne, zamyslí se víc, Švéd, to taky není správně, teprve když na ní promluvím svou mateřštinou, rozjasní se jí tvář, Švýcar. Smějeme se tomu oba, krásným dívkám lze ledacos prominout, jazyk už se mi plete, víno a ženy, to je moje, ještě mě nasměruje do přístavu a mé poslední metry na Sardinii jsou až úsměvně klikaté.
A pak že roky nezastavíš...

V Praze 8.8. 2014

Fotky si můžete prohlédnout zde: http://cykliska.rajce.idnes.cz/Sardinie_na_kole_kveten_2014/