Dámská ve stopách partyzánů, po hřebeni i po rovině.

Desátý rok „dámské" odškrtnul zase kousek naší hranice, kterou jsme projely vlastními silami s brašnami na kole. Už je to tak, s jedním vynecháním v roce 2007, kdy jsem si těsně před odjezdem zlomila několik žeber, jezdíme s kamarádkou pravidelně na pár dní spolu a říkáme tomu „Dámská jízda". Severovýchod a Orlické hory byla výzva, nejdřív to vypadalo, že budeme mít doprovod, ale nakonec jsme zůstaly osamocené a po horkém víkendu jsme doufaly, že nebude vedro, ale také nebude celé dny pršet. Nově se k nám letos přidala Radka, Burajda bohužel letos nemohla, ale zařídila nám parádní počasí. Ve čtvrtek ráno je potřeba se přiblížit k vlaku, připevňuji tašky na nosič, dokonce se mi do brašen vejde i část úrody ze zahrádky, rajčata a okurka se cestou budou hodit. Po prázdné cyklostezce podél Vltavy jsem do hodiny na nádraží, máme dopředu koupenou místenku pro nás i rezervaci pro kola a jízdenky, cena 322,- na osobu. Ve vlaku ještě musíme doplatit každá 10,- za to, že máme kola ve speciálním vagónu. Cesta rychle ubíhá, ani si nestačíme povědět novinky a už vystupujeme v Zábřehu na Moravě. Je po jedné hodině. Nasedáme na kola a jedeme do města, na dnešní den je naplánováno jen 25 km. Sice nás čekají kopce, ale přeci jen bychom si alespoň kafe a něco malého mohly dát. Kousek od náměstí je kavárna, kola nám ochotný majitel kavárny zamyká do skladu a my se pohodlně usazujeme na zahrádce. Buchtičky se šodo už jsem dlouho neměla a byly výborné, míchaná vajíčka a palačinka, prý také chutnaly skvěle. Ještě doplňujeme vodu do lahví a vyrážíme směr Písařov. Majitel kavárny nám ještě stačil říct, že roubenku v Písařově zná, jejího majitele také, vlastně lépe jeho manželku, prý máme pozdravovat. Možná se potkáme v sobotu v Pekle, kam jede se svou ženou na výlet, protože právě v Pekle se před 40 lety vzali.
Do Růžového údolí jedeme po silnici, ale provoz aut je minimální, Václavov, Svébohov, všude krásné kostely nebo kapličky, křížky v polích. Jedlí je stará vesnice, ve které se doloženě bydlí už od roku 1405. Bohužel je dlouhá a kopcovitá, takže nehledáme dům s číslem 101, který je chráněný, fotíme jen kostel Sv. Jana Křtitele postavený v letech 1781 - 1788. Od kapličky, která spíš připomíná vodojem je moc hezký pohled na vesnici i okolí. Vesnici Horní Studénky dominuje kostel se hřbitovem, kde je podloubí a v každém namalovaný obraz. Křížovou cestu na kopec vynecháváme, zastavujeme jen u plotu obory, kde se smutně dívají daňci, mufloni a jeleni, šťastně pobíhají jen malí srnečci. V Písařově se dovídáme, že to je vyhlášená obora, kam se jezdí střílet zvěř za dost tučnou sumu, divný sport, střílet nebohou zvěř, která nemá kam utéct. Trochu terénu a bláta zvládáme dobře, pár cákanců na bílém triku přežiji. Do Písařova je to s kopce, projedeme vesnicí a už vidíme naši roubenku. Dojíždíme přesně v 18 h, jak jsme napsaly. Pan majitel nás vede do našeho pokojíku v patře, domlouváme si večeři, pro nás s Lenkou připraví kuřecí prsa na pánvi s bramborem, pro Radku jen brambory. Po večeři sedíme chvilku nad mapou a ladíme zítřejší trasu, čeká nás přejetí pár kopců. Radka jde spát ještě za světla, my s Lenkou vydržíme do jedenácti. Později si k nám přisedá soused z vedlejšího pokoje a právě tady se dozvídáme, že zítra jedou lovit vysokou. Ale prý kdyby ho nebolela koleny, jel by radši s námi.

26 km a 660 výškových metrů. Mapy.cz nám jich naměřily 900, ale věřím svému compu.

pátek - slunce nás tahá z postelí už od rána, Radka stihne oběhnout vesnici, nakoupit místní noviny i pečivo. Snídáme, balíme a ještě vyslechneme poslední rady od majitele, kudy máme jet. Rozlučkové foto před roubenkou, později zjišťujeme, že nás vlastně nevyfotil. Šlapeme na konec vesnice, jak jinak než do kopce, dneska to tak bude celý den. Cyklotrasu 6229 na chvilku opouštíme u hájenky U Tří tabulí a jedeme lesní cestou, která vede po vrstevnici, krásné výhledy a příjemné stoupání. Ještě kousek po silnici a jsme na sv. Trojici. Kousnutí do sušenky, je kolem jedenácté hodiny, Radka chroupe mrkev, pár fotek a raději pokračujeme dál, je tu nepříjemná zima. Sjíždíme po silnici, už opět po cyklotrase, před námi masiv Hrubého Jeseníku, bezpečně poznávám Kralický Sněžník. Po modré sjíždíme k prameni Tiché Orlice, ale zarostlou pěšinkou se nám nechce k němu jít. Přejíždíme silnici a na kopci se tyčí železná konstrukce, rozhledna Val. Docela nízká stavba, trochu mi připomíná naši rozhlednu Pepř. Výhledy jsou krásné, zářící klášter Hedeč na sv. Kopečku, Jeseníky v dálce a opět Kralický Sněžník. Sjíždíme ke klášteru, vždycky jsem toužila se sem podívat, kostel je uvnitř kláštera, jsou přístupné i ambity. My se moc dlouho nezdržujeme, ještě jedeme k soše Franty a pak už starou lipovou alejí sjíždíme do Králíků. Je skoro poledne, docela bychom si daly kafe a nějakou sladkost. Pekárna na náměstí nabízí sice jen kávu z automatu, ale je výborná, koláče jsou ještě teplé. Nepřehazuje mi přehazovačka na velký tác, tak zastavujeme v cykloservisu, mechanik má čas a ochotně mi přehazovačku opraví, ani nemusím sundávat brašny. Platím 65,- Radka, mezi tím ztrácí brýle, kupuje nové, aby ty ztracené našla před prodejnou. Lenka možná stihla odlovit i kešku. Z Králíků jedeme po cyklotrase č. 52, bohužel po silnici, ale občas mizíme do pole, na cestu vedle tratě a brzy jsme v Mladkově. Doplňujeme v cukrárně vodu, k nelibosti majitele cukrárny bez sladkosti, protože nás čeká stoupání do Petroviček. Projíždíme malebným údolím, samé krásné chaloupky, ještě posledních pár serpentýn a jsme na hranici s Polskem. Chybí lavička, tak posvačíme na kameni a nikomu z nás se nechce sjíždět do nedaleké vesnice k dřevěnému kostelu. Ještě kousek a jsme pod vrcholem Adam. Do Českých Petroviček už jedeme s kopce. Čihák - kaplička před svátkem Anny se zrovna uklízí, tak Radka nahlédne dovnitř, my s Lenkou zabíráme místa v místní restauraci a za odměnu si dopřejeme jedno pivo, Radka kafuje. K Zemské bráně je to kousek, sjezd si docela užívám, bohužel jen do chvíle, kdy do mne naráží vosa a dává mi žihadlo do hrudníku. Jsem alergická na vosí štípnutí, okamžitě mi je horko, zima, otékám. Naštěstí mám alespoň Fenistil a nějaké tablety. Pašeráckou lávku vynecháváme, kola bychom musely opustit, nebo vláčet přes kořeny. Do Bartošovic v Orlických horách přijíždíme před 18 h, pan Svoboda nám předá klíče od chalupy a my bez brašen jedeme ještě do Neratova, kde je kostel se skleněnou střechou a zítra už bychom si zajížděly. Cesta po silnici a dvanácti kilometrová zajížďka v podvečer, zakončuje náš čas v sedlech.

Za dnešek ujeto 69 km a nastoupáno 960 výškových metrů

sobota, opět slunečná, stejně jako včera, Radka prolezla hřbitov i kostel naproti, nakoupila zásoby na cestu a v 9 h jsme v sedlech, jedeme opět do kopce, na cyklotrasu 4071 směr hlavní hřeben. První zastávka je před pevností Hanička. Poprvé dnes vidíme zblízka bunkr, tenhle je v soukromém vlastnictví jakéhosi spolku přátel bunkrů a pán před bunkrem, co čeká na kamaráda, který přiveze nový kotel, nám nabízí, že v něm můžeme trávit dovolenou nebo jen prodloužený víkend, že jej pronajímají i nečlenům, na osobu to vychází 60,- plus spotřebovaná energie. Nejsem si jistá, jestli se svou klaustrofóbií, když mi vadí, spát pod šikmou střechou, by bylo tohle levné ubytování to pravé, po čem toužím. Na otázku, že není vidět ven, mi pán odpovídá, že si mohu otevřít štřílnu. Děkujeme, loučíme se a konečně stoupáme k pevnosti Hanička. Tam není nic vidět, jeden tank na dvorku, ošklivé kafe z automatu a ještě dostáváme vynadáno, že si opíráme kola o lavice, když tam jsou stojany. Raději sedáme na kola a jedeme na Anenský vrch, to už nás bunkry provází na každém šlápnutí, některé opět v soukromém vlastnictví, dokonce se sekačkou na trávu po jednom jezdili. No holt je to v tomto kraji asi normální víkendová chalupa. Jak se blížíme na Mezivrší, začínají přibývat i cyklisté, stále stoupáme po kamenité cestě, voda dochází, ale v lese je docela příjemně, i když teploměr ukazuje, že 30 °C bude. Na Pěticestí je čas kousnout do sušenky, doplnit vodu ve stánku a už šlapeme, konečně po asfaltu, ke Kunštátské kapli. Zrovna jí ani ne po deseti letech opravují. Jsme ve výšce 1035 m n. m na hlavním hřebeni Orlických hor. Od barokní kaple vede červená, ale my se vracíme zpět na starou asfaltku a cyklotrasu 4071. Občas ztrácíme výšku, ale jsou tu krásné výhledy a počasí jak malované. Pod Homolí se Radka připravuje jet po červené a nevěří mi, že za zatáčkou pokračuje asfaltka a cyklotrasa. Všude spousta lesních jahod, ale kdo by sesedal z kola v kopci. Valinův pramen je letos vyschlý, na sedle pod Jelenkou mám skoro prázdné zadní kolo. Nadávám, proč zrovna já, proč s naloženým kolem. Radka je vybavená pěnou, tak jí stříkáme přes ventilek dovnitř, nejhorší bude, kolo dofouknout malou pumpou. Projede několik cyklistů, nikdo nezastaví a nezeptá se „holky nepotřebujete pomoct"? Jeden pán se usmívá a povídá „vždycky se píchne zadní kolo, cha, cha". Stoupáme na Velkou Deštnou, ovšem opravdový vrchol vynecháváme, ale prý z něj stejně není o moc víc vidět. Kousnu do čokolády, která je skoro tekutá a přeji si, aby kolo vydrželo. Na Šerlichu jen doplníme vodu, pár fotek a razítko do notýsku a po modré sjíždíme na Šerlišský Mlýn. Konečně oběd, už by se dneska hodil, i když kilometrů ještě moc nemáme. Lenka jede jen na zelňačku, já si dala vepřové maso v mrkvi, chutnalo jak od babičky, Radka borůvkové knedlíky, ale polovinu máme my s Lenkou jako moučník. Stoupáme pod Polomský kopec a už těch dnešních kopců mám dost, navíc se mi příčí borůkové knedlíky v krku. Konečně máme před sebou sjezd do Sedloňova. Jestli pak někdo jel touhle stranou na hřeben? Naštěstí my jedeme dolů. Kolem tvrze Skutina, Sněžné, zastavujeme u kapličky Panny Marie Sněžné, kterou zrovna paní otevírá před dnešní podvečerní mší. Poutní místo Rokole, ochutnám chladivou vodu ze studánky, která léčí oči, je tu spousta lidí a všichni si plní lahve a kanystry. Přes Peklo už dneska nejedeme, i když bylo původně v plánu, přeci jen přehoupnout se přes hřeben chvilku trvalo, tak ještě zastavujeme ve Slavoňově, kde je dřevěný kostel. Sv. Jana Křtitele z roku 1553, roubená márnice a hranolová zvonice. Lenka odloví kešku, my s Radkou fotíme kostel ze všech stran, zajímavé náhrobky jsme objevily a dozvídám se, že právě skončila mše. Jedeme s kopce a za chvilku jsme v Novém Městě nad Metují. Je půl osmé, v nohách máme 62 km a 1168 výškových metrů. Hotel Z-Sport, je ve čtvrti Krčín na břehu řeky Metuje, kde je osídlení datováno již od 8. stol. Je vedro, smyjeme prach, Radka zalézá do peřin, my s Lenkou jdeme na pivo.

62 km 1168 výškových metrů

Neděle, vedro už od ráno. Radka opět stihla oběhnout celé město, v 9 h jsme zabalené a připravené před hotelem k odjezdu, ještě společné foto a podle Metuje jedeme směr Hradec Králové. Nejdřív bych potřebovala dofouknout kolo, ale benzinová pumpa je na opačnou stranu. Oslovuji tedy pána u garáže, jestli nemá nožní pumpu, vytahuje stařičkou klasiku a sám fouká. Kolo je pořád lehce podhuštěné, a tak nás posílá po nové cyklostezce do vesnice Nahořany do místního družstva, kde je benzínová stanice. Pěknou asfaltkou mezi poli jsme za chvíli ve vesnici, projíždíme historickou bránou, kterou nedávno pobořil neopatrný řidič s nákladním autem, dohustíme kolo a vracíme se zpět. Ještě není ani poledne a jsme v Jaroměři. Jedeme k pevnosti, můžeme vyjít i na val. Na to, že Jaroměř byla královským městem (listinou z roku 1307 byla městu potvrzena městská práva a zároveň se stala královským věrným městem českých královen a měšťané byli přímými poddanými české královny), stav ve 21 století je omšelý. Dnešní Josefov je dost zdevastovaný, některé bývalé vojenské objekty jsou opravené, spousta domů je bohužel v žalostném stavu. Sjíždíme k řece, přejedeme zrezivělý most a jsme na Labské č. 2, po které dojedeme až do Hradce Králové. Dvacet kilometrů po rovině mi úplně stačí, na hřebenech to byla dřina, ale rovina není to, co vyhledávám. Na historickém náměstí s podloubím, u mariánského sloupu se sochami od Matyáše Brauna zakončujeme naši „Dámskou" po Orlických horách. V restauraci U Rytíře máme pozdější oběd a pak už jen dojedeme na nádraží, naložíme kola, opět zaplatíme navíc 10,- za úschovu ve vlaku a jedeme do Prahy. Vlak přijíždí na čas, loučíme se, Lenka leze do metra, Radka jede přes město a já nejrychlejší cestou na stezku k Vltavě. V Žitné ulici mě svlaží kropicí vůz, v Braníku dostanu vodu s logem sport pro Prahu, docela se mi hodí, protože svou lahev mám téměř prázdnou. Na kopec mi to od nádraží trvá hodinu a patnáct minut.

Dnešní rovinatá závěrečná etapa do Hradce Králové 51 km, 121 výškových metrů, já mám celkem 71 km a 311 výškových metrů.

Celkem najeto 268 km a nastoupáno 3099 výškových metrů

Rekapitulace deseti „Dámských" 2129 km, nastoupané metry měřím teprve poslední 3 roky.
2004 - Jindřichův Hradec, Týn nad Vltavou, Písek - Újezd nad Zbečnem, bohužel přišla jsem o záznam
2005 - Novohradské hory, 200 km
2006 - Šumava - Horní Vltavice, 140km, pro velmi špatné počasí jedeme domů o den dřív
2007 - nejedeme nikam, mám zlomená žebra
2008 - Šumava - Křemže - Horní Planá - České Budějovice, 220 km
2009 - Šluknovský výběžek, doprovod od Petra P. a Pepíka W., 204 km
2010 - Svratecká Vrchovina, 205 km
2011 - Tišnov - Žďárské Vrchy až do Prahy, 227 km
2012 - Ašský výběžek, 371 km a 4196 výšk.m
2013 - Krušnohorská magistrála, 294 km a 4088 výšk. m
2014 - Orlické hory, 268 km a 3099 výšk. m