Parky v Horní Lužici, Nisa

Páteční ráno na nádraží v Žitavě ukazuje dešťové mraky honící se po obzoru. Ani teplota není nic moc a tak hledáme alespoň kousek nástupiště, kde by ledově nefoukalo a zároveň svítilo sluníčko. Kdybychom si nevymysleli, že pojedeme za každou cenu, tak sedíme doma v teple, čteme noviny a popíjíme kafe.

Konečně přijíždí vlak směr Cottbus. Průvodčí nás slušně, ale rázně přinutí sundat z kola brašny, prý aby se vešlo více kol. Ještě že ortlíbky se sundavají tak snadno. Ale stejně žádná další kola nepřibydou. Cesta je příjemná, průvodčí se po odbavení cestujících změní v servírku a nabízí pití či něco k zakousnutí.

V půl dvanácté vystupujeme v Weißwasser. Počasí stále vypadá nevlídně, zle fouká, tak rovnou nasazujeme šátky přes uši a pak se snažíme vybloudit z města. Moc nám to nejde, v ulicích, kterým jsme chtěli projet jsou nějaké stroje, asi dělají kanalizaci. Nakonec se však trefíme a dotazem na někoho z místních si cestu i potvrdíme. Rázem se octneme v lese. Podél cesty vede úzkokolejná trať Kromlau-Weißwasser-Bad Muskau, vlaky ale jezdí jen o víkendu, škoda.
Zato je cesta lemována zatopenými lomy, voda v nich má tajuplnou zelenomodrou barvu.

Kromlau, přesněji řečeno jeho zámecký park je naší první zastávkou. Park v podstatě tvoří přirozený les, ovšem jeho spodní patro je téměř celé porostlé rododendrony a azalkami. Rododendrony teprve začínají kvést, ale azalky jsou v plném květu a celý park překrásně voní.
Dlouhou chvíli věnujeme obdivování Rakotzbrücke a přilehlého ostrůvku. Spolu s kvetoucímí azalkami na břehu to vypadá spíše jako filmová kulisa, ale vlastně to je kulisa, bylo to postavené jen na koukání.

Když se dostatečně nabažíme, vyrazíme směr Bad Muskau. Silný vítr máme pro tentokrát v zádech, tak jsme tam co by dup. Ještě se na okraji města zastavíme v Penny marketu a pak z kopce dolů do zámeckého parku. Anglický park je prý největším anglickým parkem ve střední Evropě. Možná je to i pravda. Co je pravda ale určitě je to, že se rozkládá díky poválečným změnám hranic na území dvou států. Dolní park je v Německu, horní v Polsku. Naštěstí od mé poslední návštěvy v roce 2010 došlo k tomu, že jsou konečně obnoveny oba mosty přes Nisu, tak je možné parkem procházet v celé jeho nádheře.
To, že celý dolní park včetně zámku byl v roce 2010 zaplaven povodní není znát. Jediné co možná z té doby zůstalo, že lvi na zámeckém schodišti již nejsou zlatí, pouze přirozeně bronzoví.

Opouštíme park a začínáme konečně s cyklistikou. Dálková trase Odra-Nisa vede přímo přes park, tak tu nemusíme hledat. Už tady jedu po třetí, poprvé však proti proudu, to je na tom zajímavé, jak objevuji nové věci, kterých jsem si nemohl v opačném směru všimnou. Cesta příjemně ubíhá, je přehledně značená, jen v obcích trochu překážejí všude přítomné předvolební plakáty. Snad není sloup, na kterém by nebyl plakát, nejvíc jich má NPD a Die Linke.
Pořád na obzoru vidíme mraky, ze kterých zjevně prší, občas přestane foukat a udělá se příjemné teplo, počasí jak na houpačce. Pomalu se blíží večer a tak si podle mapy určujeme nejzazší místo, kam můžeme dojet, aby se tam dal postavit stan. Ovšem ani tam nedojedeme, zatáhne se a začne poprchávat. Bohužel odpočívadlo, které míjíme není zastřešené, ale zato od něj vede odbočka k řece, kde nacházíme příjemný borový lesík, kde se rozhodneme zůstat na noc. V okamžiku, kdy je stan postavený, černé mraky se změní na bílé beránky, ustane vítr a udělá se příjemný večer.

Ráno zabalíme jen tak na půl, protože přeci nebudeme hned vařit snídani, když máme "za barákem" pohodlné odpočívadlo. Snídáme a okolo nás začínají projíždět první cyklisté, všichni na těžko. Podle pozdravu "Ahoj, taky naše krevní skupina" zjišťujeme, že nejsme jediní Češi na trase, kteří spali někde na divoko. Ráno je nějaké pomalé, zjišťujeme, že krom snídaně si ještě musíme dát kafe, pak se definitivně zbalíme a vyrážíme v tempu velmi mírném. V nivě Nisy se bavíme tím, kolik najdeme v jednom pohledu posedů, myslím, že maximum bylo šest. Moc to nechápeme, ale když pak vidíme les, přeoraný od divokých prasat, tušíme, že to asi bude zdejší velký problém. V lese to vypadá spíš jako dopadová plocha vojenské střelnice. Ta je však bezpečně na opačném konci lesa.
Do nedalekého Rothenburgu dorážíme krátce po jedenácté hodině a když vidíme, že místní Turci mají před "kebabárnou" stolek a lavici, rozhodneme se naobědvat u nich. Při výjezdu z historické části města mineme správnou odbočku do úzké uličky, ale rychle to zjistíme. A pak dál podél řeky. Netrvá dlouho a jsme u zábavného parku Kulturinsel Einsiedel. S nelibostí zjišťuji, že se park opět rozšířil a v lese, kterým projíždíme jsou nejen stromy natřené barvou ale i nějaké boudy. Snad ani nechci zjišťovat co v nich je. Tipuji, že je pronajímají jako "dobrodružné" ubytování.

Překračujeme most přes železnici. Koleje však chybí. Naštěstí nebudou chybět dlouho. Trať do Polska se zdvojkolejňuje a elektrifikuje.
Proplétáme se vesničkami po trase a v obci Zodel nacházíme příjemnou lavičku u kostela. Tam si dáme svačinu. Díky tomu zjistíme, že v kostele byl pokřtěn Traugott Gerber na jehož počest je pojmenována květina gerbera.

Netrvá dlouho a vjíždíme do Görlitz. Jsem mírně v šoku, že poměrně frekventovaná ulice, která byla v zoufalém stavu před roky, je ve stejném stavu i nyní. Jen přibyl semafor aby auta projížděla vždy jen v jednom směru a lépe tak mohla kličkovat mezi dírami.
Zato na polské straně mostu obdivuji, že tam stojí renesanční domy. Kdybych neměl vlastnoručně dělanou fotku toho, že tam před lety nic takového nebylo, nevěřil bych.
Procházíme se po historické části města a také se zastavujeme pro hořčici. Mají tady krámek, kde inzerují 300 druhů této pochutiny. Z venku ho znám dobře, teď jsem poprvé nakoukl dovnitř. Malý krámek, hořčici míchají přímo tam, velký výběr skleniček pro ochutnání, zdá se dokonce, že by člověku mohli namíchat hořčici podle chuti. Když se dostatečně projdeme po městě, které měl v oblibě Karel IV, pokocháme se domem, ve kterém přenocoval Václav IV, vrátíme se k civilnějším věcem, musíme najít obchod, kde nakoupíme na příští den.

Při výjezdu z Görlitz ještě mineme velké Berzdorfské jezero a v Hagenwerderu začneme stoupat do kopců. V Kiesdorfu si zalezeme do autobusové zastávky uvařit si večeři. Zrovna tahle boudička není moc útulná, ale venku prší a tak jsme rádi, že si můžeme jídlo sníst v suchu.
Krajina je hodně zemědělská a tak musíme vzít za vděk prvním lesem, který při cestě máme. Ostatně při zamračené obloze se zdá, že tma už bude za chvíli. Les je samý hrbol, nikde kousek rovného místa, ale nakonec najdeme na okraji cesty trochu rovného, travnatého místa.

V noci pršelo, ale ráno je pěkné slunečné i když velmi chladné. Jsme rádi za náš vařic od Primusu, na tom, který jsme měli dřív bychom při téhle teplotě vodu na čaj asi neuvařili. Sotva se sbalíme, už se zase zatáhne a co víc studený vítr, který nám dělá společníka celou cestu ještě více zesílí. A zrovna jedeme proti němu a zrovna nás čeká cesta samý kopeček. Proti větru a do kopce, co si přát na kole víc! Ještě, že neprší.
Aniž bychom to nějak moc plánovali, přijíždíme do Herrnhutu akorát na evangelickou mši, odevšad přichází lidé, dokonce je tady autobus černochů. Takže začátek mše je kvůli hostům německy, holandsky a surinamsky. On totiž Herrenhut je obec založená pobělohorskými exulanty a odtud se šíří učení moravských bratrů do celého světa. V zahradě mají bustu Mikuláše Ludvíka hraběte ze Zinzendorfu a z Pottendorfu, který sem exulanty pozval a umožnil jim si obec založit. Na podstavci je jen jediné slovo, Zinzendorf. Připomíná mi to část Čapkovi Války s mloky, kde se představuje postava Bondyho. Nemusí se psát nic víc, protože všichni prostě vědí, že to je on a čím je slavný.
Při výjezdu z Herrnhutu se nám nějak podaří minout v mapě namalovaný vodní zámek. Za to vesnici s biblickým jménem Ninive jsme trefili dobře a místní autobusová zastávka nám posloužila za jídelnu. Je příjemné, že tyhle vesnické zastávky člověka nejen chrání před nepohodou, ale jsou i čisté. V jedné jsme dokonce našli pověšené koště, zjevně nemají pocit, že ho hned někdo ukradne.

Ještě párkrát nahoru a dolů a jsme u Sprévy. Nechce se nám jet po cyklotrase Spréva, museli bychom nastoupat až k lesu nad Jiříkovem, tak raději vyhodnotíme provoz na B96 jako nepříliš silný a do Neusalza-Sprembergu dojedeme po silnici. Výhoda je, že až na dva krátké úseky jsme pořád v obci, tak auta nejezdí víc než 50, navíc je neděle odpoledne, tak nejsou náklaďáky.
Ale v Neusalze už přeci jen rádi silnici opustíme a pokračujeme po Spreeradweg s krátkou zajížďkou do Fukova. Ještě poslední a nepříjemně dlouhý kopec v Sohlandu a už sjíždíme domů, cesta končí.