Marian jede domů

Byl jeden z těch, kteří nad pulitrem pořád pracují. Pozdě dodaný materiál, neprokótované výkresy, mladý šéf co nic neumí, stále se stupňující rozčílení a s ním i úroveň hlasitosti.
Seděl od svého parťáka tak metr, ale řval na něj jako přes půl dědiny.

„Proboha, nehulákej tak!" už jsem to nevydržel.
„Prepáčte" odpověděl krotce, ale lamentovat nepřestal, než to i jeho kolega nevydržel, zaplatil a odešel. Pak vstal a pomalu kráčel k mému stolku.

„Tak, a teď jsem na řadě já...." uvědomil jsem si jasně.
„Ješte raz, prepáčte." řekl mi nesměle.
„To nic, jen jsi hulákal jako nějaký Sasík od Erfurtu. Já jsem Jindra." podávám tomu chlápkovi pravici. Pevně ji stisknul, od práce tvrdou dlaní, řekl:
„Já som Marian. Zo Slovenska".
„To bych to asi nepoznal, Mariane" zasmál jsem se, zatímco on si už odsunoval židličku a už skoro seděl, když se zeptal: „Možem?"

A tak jsem si to všechno vyposlechnul.
O italském ohýbacím stroji, o tom jak to není snadné se s ním naučit tu betonářskou výztuž tvarovat a tak do nově otevřené výrobny u Prahy se strojem musel z Povážské Bystrice stěhovat i Marian, zatím prý jen na rok, a pak už zase na mě nahrnul ty problémy s kótami, hloupými projektanty, troubou šéfem, špatně dodaným materiálem, huba mu jela jak trhovci.

Pak bylo pár dní klidu, až v úterý navečer, přes skleněnou výplň vidím, že u „mého" stolečku sedí nějaký chlápek.
„Za to ty holky vykrákám, to tam zase zapomněly dát rezervačku?" vrážím mírně rozhořčen do dveří. Nezapomněly. Je tam, hned vedle Marianova piva.
„Pán říkal, že prý se znáte, a že tu na tebe počká" rozpačitě vysvětluje Klárka.
„To je v pohodě, my jsme kámoši, to je Marian. Zo Slovenska!" přijímám svůj úděl.
„Hele, Marianko, jestli dneska budeš zase robiť, vyženu tě od svého stolečku támhle do kouta, k hracím automatům!" houknu na něj preventivně.

Nerobili jsme ale „polovali" zajíce a bažanty, stavěli dům, sloužili na vojně u Mělníka, vdávali dcery, učili hrát vnuky fotbal, žili ten obyčejný život na vesnici, kousek od Povážskej. Až do fabriky koupili tu mašinu a Marian se jí naučil obsluhovat.
A pak s ní musel do „cudziny".
„Tak to pr, Mariane, jaká my jsme pro tebe cudzina?"
„Však vieš, prepáč..." už se zase omlouval.

Každý další den mi o sobě a své rodině řekl Marian víc, a každý den byl tišší a smutnější.
Někdy dokázal i pár minut mlčet a smutně koukal do pěny.
„Já už nemožem, Jindra, musím domov....".
Tomu chlapovi se vážně lesknou oči.
„Tak proč nejedeš, alespoň na víkend?"
„Nemožem, musí sa robiť. Do 20. decembra, po vašem, prosince."
„Tak to už vydržíš, Mariane, a netrap se, jinak tě budeme muset utratit. Na to máme u nás předpisy. Než nechat trápit, raději bezbolestně utratit." Ani se neusmál.
„Máš krásnou rodinu, hodnou babku, šikovné vnuky, co bys safra ještě chtěl, Mariane?"
„Viem, mám, ale já som tu, a oni tam."
Co na to říci?
Jak utěšit chlapa, kterému se stýská.

A do toho ten telefon.
„To bude babka".
„Vem si to ven, tady je kravál, nic neuslyšíš".
Marian odchází a já mu objednávám další pivo. Než ho Klárka donese, je Marian zpátky, s mobilem stále u ucha.
„Aj ja ťa velmi lubim...." slyším jak se loučí.
„To bol Miško, vnuk..." zajíkavě vysvětluje.
Ten chlap brečí jako želva. A já s ním.

„Zaplatím!" devátá pryč, musím domů. I když je pátek.
„Dneska nic neplatíš." říká mi Klárka.
„Byl tu v poledne ten Slovák, přinesl nám čokoládu a nechal tu peníze, prý ať si dáš, co si dáš, že to všechno platí. Omlouval se, že ti chtěl popřát hezké svátky osobně, ale že ho pustili dřív a že jede domů už dneska."

„Tak se dočkal!" a zase jsem naměkko.
Marian jede domů. Už je na cestě!

Dojeďte dobře, vy všichni tátové a dědové.
Dojeďte dobře domů.

Hezké svátky všem
Jindra Pařík 21.12 .2013