Brány v sobě

Renata Šedová. Brány v sobě. Prosinec 2013

1980, zámecký park v Žamberku, tělocvik, 1. ročník gymnázia, zoufalá profesorka: „Tak holky, trochu se přece pohněte, vždyť to není možný!". „Proč ty holky neběží, když je to takové, já nevím, prostě běžet si. A jen jedno kolečko? To je fuk, půjdu si sem večer sama."

1984, Universita Karlova, týdenní geologický mapovací kurz v terénu. „No tak teda poběžte se mnou, pane profesore." 1. kilometr, 5. kilometr. „A kde že je ten rybník?" „Já přesně nevím, někde tam .."7.? kilometr, rybník uprostřed lesů.. „..uf, ještě, že jsem to uběh´. Vy jste ..."

1991. Spoluzakládám firmu. A pohřbívám kus svého já, aniž bych to tušila.
*1999 Jan
Červen 2002. Otec Jana připouští, že lze se mnou být až do konce života.
*2005 František

Vracím se na kole od bláta k dětem. „Prosimtě, ty nikdy nedostaneš rozum!" „Ne, nikdy mami."

Září 2007, slavnostní otevření cyklostezky údolím Tiché Orlice Ústí nad Orlicí - Letohrad. Stojím tam, hlavní manažerka, knedlík v krku... Tisíce šťastných lidí denně na mé stezce, na kole, na bruslích, s kočárky, se psy, s úsměvy. To je přece božské nebo aspoň královské? Jo, budeme tady říkat „Orlické cyklo & in-line království" a budu mít svoji královskou družinu. A taky moje první kolečkové brusle, první obutí a hrůza v očích - počátky.

Srpen 2010, nejlepší terény na in-line v Německu - Flaeming. „Nechte mě, já si to dám prostě celé." Stmívá se, přidávám ještě 10 km a mám celou stovku v bruslích za sebou. Je mi blaze.

Září 2010. Doma na své stezce. Frčím na in-linech, nikdo mě už nepředjíždí. Zlomek vteřiny, letím a projíždí mnou ukrutná bolest. Dvě hodiny čekání na verdikt rentgenů a doktorů. Budu chodit? Jaké to asi je na vozíku? Třesu se víc šokem nebo hrůzou z odpovědi? „Paní Šedová, máte pěkně čistě zlomenou pánev, nebudeme to operovat, bude to dobré." „A budu běhat?" .. jen zdrženlivé pohledy a „musíte být trpělivá". „Sakra, já budu běhat a uvidíte jak.."

Za 2 měsíce odkládám netrpělivě berle a přikazuji si „Nesmíš ani jednou zakulhat, ani jednou, rozumíš?". Mám 47 kg, svaly pryč. Za týden beru běžky a bruslím po hřebeni mých milovaných Orlických hor. Taková svoboda. A vděk pánu bohu, že mě z toho zase dostal. Slibuji sekat dobrotu a ještě něco navíc, na oslavu. Parádně budu běhat, budu běhat maratony.

Začínám trénovat na 4 km a vzápětí si nandávám 20. Tělo se svíjí nad ambicí duše a říká prostě dost. Seknutá záda a berle. „Renato, ty máš skoliózu páteře, s tím je těžké vydržet takovou zátěž.", říká můj ortoped a vidí to strašlivé zklamání, tak dodává: „Ale neříkám, že nemožné."

Trpělivě cvičím snad ty nejpitomější cviky a přemlouvám tělo, aby vyhovělo duši. Vidím se, jak běžím ve slunci po hřebeni hor jako bych se nadnášela, zlehka a bez námahy. To je pocit. Stejně zářivý silný obraz přece znám. Vedla jsem v něm dvě malé děti za ruku. Narodily se mně.

Říjen 2011, Benešov u Semil. „Proč běží všichni tak pomalu?" a rozbíhám to ve svém tempu. 1:50:57. Jdu si pro bronzovou medaili z mého prvního závodu v životě. Je to sice jen půlmaraton, ale jsem hrdá, že jsem se odhodlala.

Červenec 2012, Chorvatsko, Žuljana - Pelješac, 5:30 ráno. Ještě vymlasknout gel a jde se na to. Mávám vesničanům na vinici - co se jim asi honí hlavou, když mě vidí. Už si zvykli. Oni, já a kokrhající kohouti. Úžasný zapomenutý kout světa. A pěkně od moře cestou s bodláčím na Sv.Ivana (436 m n.m.) tam a zpět 10 km. Každé ráno.

Srpen 2012, Ramzová. Start horského Yesenického maratonu, trasa přes 700 m převýšení nahoru na Praděd a 600 m dolů na Skřítek na 42,5 km. Jsem blázen - dívám se na ta namakaná těla v závodních dresech a chce se mně zmizet. Kamarád mě pevně drží za ruku a je nekompromisní: „Prostě vyběhneš, zdrhnout si můžeš za prvním smrčkem!" 35. kilometr, zelené pláně před Ztracenými kameny. Předbíhám chlapy. Běžím lehce a radostně v záři slunce - odkud to jen ... to je z té vize! Bože díky. 5:11:05. Můj první maraton, horský, těžký jako bronzová medaile, kterou si hrdě odnáším. Dušička rýpe - mohlo to být pod 5.

Červenec 2013. Chorvatsko, Plitvice. Touláme se s rodinou kolem krasové řeky Korany. Průzračná modrozelená voda, tůně, vodopády a zelená džungle. Provokuje mě ta řeka, strašně mě provokuje. „Jděte dál, já si jen skočím pro ploutve a trochu si to tady...". Jak se do ní jen dostat? Chytám se liány, odraz a skáču do tůně, nořím se do studené perlivé vody pod vodopádem. Jak z filmu. Proud mě unáší a já si vychutnávám ten rozdíl šumu nad vodou a klidu pod hladinou. A sakra, travertinový práh. Naštěstí husté řasy fungují jak skluzavka a katapultují mě do perlivé tůně pod ním. Množství ryb a rybiček. Jen prosím všechny hady, ať se mně vyhnou a nechají mě v míru proplavat. Koryto se zužuje snad na metr šířky a prohlubuje na metry dolů, dlouhé kořeny vše prorůstají, shora je už řeka zarostlá zelení. Ze slunce se s hrůzou nořím do temna a vím, že není cesta zpět. Tak to jsi děvče přehnalo. Plavu desítky metrů pod vodou a proplétám se. Konečně slunce, trávníček na břehu u chatek. Zkřehlá a rozklepaná vylézám ven, německé děti se mnou běží - s tou, co proplavala Koranu. Cítím hlubokou pokoru a vděk, souznění s něčím, co je větší než já. A závazek sloužit planetě Zemi. Děkuji bože, že jsi mně přidělil tak elitního anděla strážného.

Srpen 2013, Ramzová. Na ruce svůj starý sporttester, hodinky s přesností 5 minut. Pocit dřevěných nohou mám už týden. Vedle stojí profesionální atletka, nádherná, s gazelím tělem. Vybíhám a všechno to najednou padá. Na paty mně pořád šlape nějaká holka, běžím co to jde, přece se nenechám předběhnout. Na Šeráku zjišťuji, že to je kluk s culíkem. Na poslední desítce zase nabírám na síle, jakoby se otevřela druhá komora s palivem. Nic nebolí a běžím s radostí nádhernými Jeseníky. 4:47:41. O neskutečných 24 minut lépe než vloni. Pro stříbro kráčím hrdě. Tenhle extrém ženy moc neběhají, čert vem medaili, ten posun mě dojímá.

Září 2013, Jablonné nad Orlicí. 10,1 km do pořádného kopce na Suchý vrch. Uf, neměla jsem přece jenom včera pařit. Z času 1:00:01 a prvního místa v kategorii tentokrát vůbec nemám radost. Na krátké tratě kašlu.

Přemýšlím, co bude dál. Kde se to zastaví? Bude příští meta ultramaraton? Nebo železný muž? Jsem ještě normální? Kam to povede? Otázky visí ve vzduchu. Přichází odpověď, jasná a čistá, do očí se mně derou slzy, zrovna řídím auto. Zní to jasně: „Dal jsem ti tělo a duši, tak na ně hraj a nestarej se. Můžeš hrát jak virtuóz nebo taky ne." „Bože, slibuji, že budu hrát co nejlépe a děkuji za ten dar." Kde jsem to jen... Nestarejte se, kdo vás bude živit a šatit. Až teď cele rozumím. To je úleva, neskutečná úleva. Další brána otevřena.

Nestarám se a kupuji kolo, pořádného závodního bika. Moje tělo a duše na něj bude fantasticky hrát, jak virtuóz.