Není to tak zlé

Vtrhlo to do naší vlasti jako vichřice, někdy v té době, kdy se na krajích měst začínaly objevovat ty hyper-super markety, a u nich vyrostla podivná stavení, kde začali nabízet kus mletého masa politého kečupem, zastrčeného mezi rozpůlenou napařenou žemli, za cenu poctivého maďarského guláše se šesti knedlíky, a z televizních reklam jsem nabyl pocit, že v Československu se polovinu času menstruuje a druhou polovinu pak ty skvrny perou.

„Jak se daří?"
Najednou se mě velmi vlezle ptal kdejaký neznámý člověk hned v druhé větě, jakoby tradiční pozdrav „dobrý den" byl bez této otázky nějak neúplný nebo nedokonalý. Pochopitelně, každému je lhostejné, jak se opravdu mám, a očekává se odpověď:
„Velmi dobře, děkuji" doprovázená širokánským úsměvem vyběleným chrupem.
A to i v případě, kdy vám právě lékař oznámil, že od teď až do konce svých dnů se musíte omezit v konzumaci všeho, co se na tomhle Božím světě dá jíst a pít a mít z toho nějaké potěšení, a aby toho nebylo málo, paní maminka vám oznámila, že protože u nich zateplují barák a mění stará dřevěná okna za plastová, nastěhuje se k vám na blíže neurčený počet týdnů, spíše větší než malý.

Dříve, v době „výkrmu bojlerů", bylo zvykem na otázku: „Jak se máš?" odpovídat ustálenou frází „Ani se neptej" a když se ptal dobrý známý, vyslechnul si hromadu důvodů, ze kterých pochopil, proč by bylo dobré, se takové otázce příště vyhnout.

„Jak se daří?"
„Děkuji za optání, skvěle, v životě mi nebylo lépe!" drolím do telefonu ta zbytečná slůvka, která vlastně jen zdržují a hůře, i sám jsem se naučil se takhle ptát bez zájmu o skutečný stav věcí.

Až nedávno jsem si uvědomil, jak na tuhle plevelnou otázku odpovídá můj kamarád Robert.
Rob trpí dědičnou atrofii, postupně mu odcházejí klouby v nohách a medicína je na jeho chorobu zatím krátká. Trpí neustálými bolestmi, někdy většími, jindy menšími, někdy prudkou bolest tlumí prášky, ale jak říká, ty mu kromě toho zmírnění bolesti i zpomalují myšlení a otupují fantazii, takže musí uvážlivě balancovat snesitelnou míru bolesti.
Robert si nikdy nestěžuje, snaží se žít pro svoji malou sedmikrásku Daisy a její matku Lyn.
Ví, že lepší už to nebude a přeje si jen jedno:
Aby to nebylo horší.

Na otázku:
„How are you?" odpovídá tichým hlasem „Thanks, not so bad."

A v té odpovědi je vlastně úplně všechno.
"Není to tak zlé."
Bolí ho každičký krok, ale ví, že se s tím musí poprat a také ví, že by to mohlo být mnohem horší.

Ráno, když jsem vyjížděl, svítilo krásně sluníčko, přejel jsem kopeček a najednou nebe jak z olova a nahoře Na křížkách pak už bylo opravdu škaredě sychravo.
„To jsem si vybral den na výlet...." hudral jsem si pro sebe a oblékal si další vrstvu.

A pak mi to cvaklo.
Vlastně není tak zle, když své trápení člověk může vyřešit tím, že si natáhne teplejší bundu.
Vždyť je prvního prosince!

Vážně, není tak zle.
Díky Robe, zdravím do Kinveru!

Jindra Pařík 1.12. 2012

 

http://www.youtube.com/watch?v=8lOJi4mCj1Q&list=PLhUrU-0W1TsHiibe7oyV_OR-vAupMxQV_