Štěpánka už zase pláče

Nekonečný had kondolentů se sune smuteční síní k pozůstalým. Jsem mezi nimi. Přišel jsem se naposledy rozloučit s bývalým spolupracovníkem Vencou. Kondoluji manželce a dcerám, a ta starší – Štěpánka mně cosi povídá. Něco o tom, že pláče. Moc ji nevnímám a odcházím z tohoto ponurého prostředí.

Pár minut si povídáme ve skupince bývalých spolupracovníků a pak sedám do auta a odjíždím. Po pár kilometrech začnu přemýšlet. Co, že mně to říkala ta Štěpánka? Že už zase pláče!!! Teprve nyní mně to dochází! V myšlenkách se vracím někam do roku 1985. Jeli jsme s Vencou na nějakou montáž a já jsem se pro něj stavěl doma. Bylo to o prázdninách a Štěpánka měla asi tak mezi první a druhou třídou. Byla i se sestrou doma, a když Venca lezl ke mně do auta, obě holky začaly plakat. Slzy jako hráchy jim tekly po tvářích. „Nány pitomý, v pátek jsem doma," loučil se s nimi otec a mně poručil: „Prosím tě jeď, ať jsme pryč."

Uplynulo dalších více než deset let a Štěpánka nastoupila pracovat do jedné instituce, kam prostý občan občas musí zajít. Mezi tím náš podnik zanikl a nás, bývalé spolupracovníky porevoluční vítr roznesl na všechny strany. Se Štěpánkou jsme se občas vídali v jejím zaměstnání a já jsem vždy neopomněl zeptat, co dělá táta a jestli Štěpánka ještě pláče, když někam odjíždí. Odpovědí mně většinou bylo, že nepláče, a kdyby odjel někam na celý měsíc aspoň by byl doma klid. Tuhle hru jsme hráli, když Štěpánka změnila příjmení a když se vrátila z mateřské dovolené.

Tak takhle je to tedy. Štěpánka už zase pláče. Vašek odešel. Ne na montáž, ne na celý měsíc, ale navždy.