In-line jízda z Hradce Králové do Kuksu. Prostě JÍZDA.

Na sms, zda se kvůli intenzivnímu dešti in-line jízda ruší, jsem dostala odpověď: "Ne, my jedeme". Tak jsem napsala „Já taky" a celou cestu přemýšlela, že po mokru se jet nedá. V Hradci Králové před Mountfieldem poprchávalo už jen lehce. Po deváté přijeli organizátoři, Honza Holan z ladronky.cz a Aleš Kubica z Královédvorska. Doprovázel je velmi vysoký Pavel a kopa malých dětí na kolech a jedno mrňavé v kočárku. Všichni ostatní (myslím ti, co mají rozum) zůstali doma. Na zahájení jsem byla v plné královské parádě, Honzovi se evidentně ulovilo, když jsem aspoň královskou korunu vyměnila za přílbu a vyrazili jsme.

Hned jsem pochopila, že s touhle partou to bude opravdový zážitek. Nejsem začátečník, ve Flaemingu dám na bruslích i 100 km v kuse, ale tihle típci to brali pěkně zostra. Chodníky, obrubníky, silnice, žádná překážka. Ještě, že jely i děti. To, že jezdí ze Šerlichu (nejvyšší sedlo Orlických hor) dolů na bruslích a že doprovázející cyklisté mají na tachometru 70 km/hodinu, mně jen tak mezi řečí řekli až v půlce cesty. Abych jim nezdrhla.

Takže jak to probíhalo? V Hradci jsme po 2 km jízdy po chodnících a ulicích dorazili na začátek stezky u Kamenného mostu přes Labe. A hned tady začalo mnoho mých in-linových „poprvé". Zkraje rarita - jednosměrná cyklostezka, čili metrový asfaltový pruh tam, druhý zpět - ovšem o metr výše a mezitím stromořadí. Nikdo se zatím neplete, jsme tu sami, tak to jde. A pak to přišlo - minimálně 2 km betonové stezky s úžasným povrchem, 3 m široké, hned vedle Labe. Jako manažerku stezek Orlicko - Třebovska mě hned napadlo, že to muselo být drahé. „A nařízené - protipovodňová úprava", vysvětluje Honza. Moc se mně ten povrch líbí, super in-line svezení až k elektrárně v Předměřicích. Co to je? Štěrkový nájezd na silnici? Proč? Prý divný vlastník pozemku (u nás jim říkáme „prudič"). Drobnost, která ale hrozně otravuje. Bohužel se štěrkem se později potkáme ještě několikrát, a to i na mnohem delších úsecích. Děti dostávají tuším už druhou tatranku a pití. Přejedeme hráz a po nové pěkné asfaltové stezce frčíme do Lochenic, jen škoda, že je trochu úzká.

Dvakrát přejíždíme železnici a poctivě masírujeme nohy jízdou po místní komunikaci po Lochenicích - až si říkám, že by to mohlo stačit. Jenže ta pravá masáž přichází na několik set metrů dlouhé štěrkové cestě za obcí, která prý čeká na dořešení pozemkových úprav. No jo, ale ty jsou vždycky na roky? Není to trochu škoda? Naši malí cyklisté mají navrch, zatímco můj styl „jízdy" je na hony vzdálený královské důstojnosti. Ale odměna nás nemine - najíždíme na opravdovou novou asfaltovou cyklostezku 2,5 m širokou podél Labe až do Smiřic. Jen vrčím, že by to chtělo uklidit. To kdyby u nás bylo tolik klacíků, dávám hned povel „zamést" - než se mnou zametou nespokojení a již velmi rozmazlení bruslaři. Předjíždí nás docela početná a veselá skupinka cyklistů, počasí se již trošku umoudřuje.

Už jen krátká masáž po místní komunikaci a vjíždíme do Smiřic. Hezké město, impozantní kostel a už slíbená hospůdka. Zakotvila tam i skupinka cyklistů, tak se hodím trochu do gala a zvu je do svého spřáteleného Orlického cyklo & in-line království na naše skvělé stezky. Posilněni šílenými kombinacemi svíčkové, langošů a nanuků kolem poledne vyrážíme dál. Vracíme se k mostu přes Labe a jedeme po místních komunikacích po Smiřicích s úsekem opravdu velmi hrubého betonu. To už není masáž, ale jízda o zdraví. Tohle nezkušení bruslaři určitě nepřejedou. Na konci Smiřic začíná zase pěkná asfaltová několik kilometrů dlouhá cyklostezka o šířce 2,5 m přes Černožice až do Jaroměře. Hezký úsek, za kterým budou bruslaři asi jezdit. Kousek po místní komunikaci se dá vydržet a ocitáme se na cestě pod pevností Josefov. To mně ale řekl Honza, protože nikde žádná cedule či informace. Tady bohužel otráveně zouváme brusle, nikde žádná lavička a následuje necelý kilometr štěrkové cesty podél Metuje. Proč? Prý tu nepovolili již vyprojektovaný asfalt. Pavel jde naboso - asi není první ani poslední, bruslaři jezdívají nalehko. Než si zvyknou, že na stezku Hradec - Kuks musí hodit do batohu boty... Říkám si, možná si nezvyknou a budou jezdit jinam, taková škoda. Šlapeme kolem soutoku Labe a Metuje. To by si zasloužilo taky ceduli, kdo se tady v těch řekách má vyznat. Zastavuje nás kluk s letáčkem zvoucím do blízké pizzerie. Tak to je fajn, ono se to tady pěkně oživí. Říkám mu, ať si dá šipku přímo na stezku.

Překonáváme most v Jaroměři - velmi nepřehledné místo, děti musíme dost hlídat. Kousek zase „masírujeme" po místní komunikaci a najíždíme na druhý betonový úsek nové cyklostezky - a to už jsme zase u Labe. Za chvíli je opět masáž po ulicích. Říkám si, že těch silničních mostů, křižovatek a ulic je už docela dost. Jako matku by mě ta starost o děti, aby mně někde nevlítly pod auto, docela zmáhala. Zejména, kdybych jela na bruslích s prckem v kočárku a s sebou měla začínajícího malého cyklistu - u nás běžná kombinace. Chtělo by to aspoň nějaké vodorovné dopravní značení, že se na těchto místech může pohybovat více cyklistů a bruslařů. Nevadí, že to nebylo v projektu, to se dá naštěstí dohnat i později. Závěrečný kopeček v parku po cestě (něco mezi rozbitým asfaltem a štěrkem) je zase oříšek. Prostě šlapeme po straně cesty, to se jinak nedá. Nahoře je již nově vybudovaná asfaltová cyklostezka. Kluci montují nějaké kolečko na brusli a čeká nás asi nejdražší prvek na stezce - podjezd pod silnicí I. třídy Náchod - Jaroměř. Chvála bohu, že toto křížení je mimoúrovňové, to velmi oceňuji. A dá se krásně projet na bruslích.

Pokračujeme místní komunikací s jemnou masáží podél zahrádek u Jaroměřského rybníka. Honza se omluvně dívá „Tak tady máme ten poslední (proboha kolikátý už?) divný úsek". Divný znamená sjezd po štěrkové cestě v řepkovém poli. Honza to vrávoravě zkouší sjet na bruslích, já s Pavlem to šlapeme v okrovém blátě podél cesty v řepce. Dole marně čistíme kolečka, ložiska to prý nemají ráda. Proč? Tady prý je v dalekém výhledu plánována nějaká vyšší infrastruktura. Taky dobrý. Děti na kolech nám už dávno ujely napřed. Za odměnu frčíme po nové asfaltové stezce krásnou krajinou do Brodu nad Labem. Zdá se, že toto bude významné nástupní místo na stezku, s možností zaparkovat a konečně první bufet se zahrádkou přímo na stezce - to všichni milují. Pro moje průvodce a jejich rodiny je tady pro dnešek konečná, děti mají na tachometru 29 km. Potkáváme se s dalšími dvěma bruslařkami, které jely jen část trasy jaksi na sólo a také se šéfredaktorem týdeníku 5+2. Na mikrofon mu sdělujeme zážitky. Směji se a shrnuji jednoznačně: „Naprosto úžasný! 30 km krásnou přírodou, impozantní Labe, úrodná česká krajina, kostely. Zážitek - žádná nuda!". No a pak mu vyjmenovávám, co by ještě bylo fajn : dořešit ty štěrkové úseky, jak ty krátké, tak třeba ten dlouhý pod Josefovem, enormně rozbité úseky místních komunikací, orientační a bezpečnostní značení - na tom se prý už pacuje, nějaké lavičky. O bufety po cestě se jistě postará časem trh. Na konci znovu zdůrazňuji: úžasná stezka, veledílo, klobouk dolů před investorem Královéhradeckou labskou, o.p.s. a jeho partnery.

Loučím se upřímným objetím s mými skvělými průvodci. Pořád mě straší, že příště ten Šerlich pojedu s nimi. Je asi půl třetí, výrazně se oteplilo a svítí sluníčko, stezka osychá. Čeká mě poslední kilometr po krásné stezce do Kuksu. Spokojeně se usmívám na projíždějící cyklisty, všichni mají vynikající náladu a pocit z jízdy. A tady to je - nultý nebo třicátý kilometr, jak chcete, s impozantní cedulí i logem spolufinancující Evropské unie. Nezdržuji se a svižně vyrážím zpět do Hradce Králové. Kupodivu, když jedete trasu podruhé, už vám ty štěrky a hrboly nepřijdou tak hrbolaté. Myslím, že když tu budu jezdit častěji, jako že budu, podstatně si zvýším své řekněme „terénní" bruslařské dovednosti. Jak jsem rozmazlená z hladkých stezek od Orlice, evidentně mně chybí. Cestou zpět už potkávám mnohem více cyklistů a jen pár bruslařů. Trochu hůře se nám vyhýbá, až si říkám, jestli 2,5 m šíře na tak frekventované stezce bude stačit. Na dvoumetrové mezi Lochenicemi a Předměřicemi to je opravdu složité. V Hradci jsem krátce po páté a říkám si: pojedu zas!

A co vy?

Renata Šedová
Orlická cyklo & in-line královna
Kouč a maratonská běžkyně

Foto zde:
http://www.ladronka.cz/index.php?page=galerie&cat=267