Reparát - 4. Frankreich

Znovu se přesvědčuji o tom, že vlastní paměť je něco, na co není dobré se vždycky spoléhat. Nevím, jak se to stalo, ale z loňska jsem měl v hlavě uloženu představu, že za Heilbronnem směrem na Karlsruhe, je už jenom samá rovina.

No, není tomu tak.
Žádné zdrcující hory a krkolomná stoupání, rovina to ale není.

V duchu už začínám brblat jako kdysi náš hostinský Vata nad kupónovou knížkou: „Zase jsem byl podveden!" a odpovídám si stejně jako tenkrát jemu: „Sám si za to můžeš!"

Pokud je člověk na silnici sám, nemá se na koho vymlouvat. Nikdo ho nezdržuje nebo mu naopak neujíždí, nenasazuje zbytečně ostré tempo do kopců ani se neloudá při zastávkách, ale také se s nikým nemůže vystřídat na špici a odpočinout si v závětří.
To, že nelze mít svobodu bez zodpovědnosti a dřiny si jako osamělý jezdec právě tady, ve vršcích Bádenska, velmi silně uvědomuji.

„Všechno záleží jen na tobě, synu!"
„Všechno? To není možné, tati. Přeci se může stát takových věcí, co neovlivním..."
„Štěstí přeje připraveným, synku! Když něco opravdu chceš, dokážeš to!"

Dokážu, táto, dokážu, měl si pravdu, jako skoro vždycky. Dneska překročím Rýn a vrhnu se v náruč té poloobnažené revolucionářce Marianne a zmocním se jí bez otálení, pochlapsku a drsně!
Padesátka v pedálech, městečko Bretten, čas posnídat.

Vyjel jsem z Heilbronnu před sedmou a blíží se poledne.
V kopcích to jinak asi nepůjde, 50 kilometrů za 4 hodiny, víc asi už neušlápnu.
Ale to znamená, že ve 4 odpoledne budu stát na mostě přes Rýn!
Poslední hamburger, poslední hranolky, pryč s tím.
Zítra budou loupáčky a rozinkový šnek a kafe „créme".

Už zase začínám hicovat a zářit.

A se mnou, jak jinak, i celé Porýní.
Nad Schwarzwaldem černo, nad Francii slunce. Po rovině to jede o dost rychleji.
Čert aby si vzal ten přesolený fast-food, vypil jsem třetí litr vody a pořád trpím žízní.

A je to tu! Rastatt. Tady jsem měl podle plánu kempovat.
Po vzoru soudruha Stachana, zaměřuji do svého nitra „reflektor mladých" a odhaluji „skryté rezervy" a dávám si závazek, překročím plán minimálně o třicet procent.

Kempovat se bude v Haguenau, jako loni s motorkem.
Letos, bez něj, tam budu o den dřív.

Ten den teď bohužel chybí.
Jak lvové biji o mříže zavřeného kempu, otevírá až 1. května, tedy zítra.
Takže tablet, internet, hotely v mé blízkosti, seřadit podle ceny.

Aha, jsem ve Francii, tedy žádná garáž pro kolo, žádný specielní Fahrradkeller, ale prý si ho mám zamknout zezadu hotelu k zábradlí.
„Tak to si uhodla. Kolo bude bydlet se mnou na pokoji".
Žádné námitky neslyším, a i kdybych náhodou slyšel tak nerozumím, a kdybych rozuměl, tak nepřijímám.

Schody do druhého patra s kolem v podpaží?
Po 135 kilometrech v sedle jen příjemné rozptýlení.

Okno začíná bičovat déšť.
Nakonec je dobře, že ten kemp otevírá až zítra...

Jindra Pařík 23.5 2013