Ománem na kole, nalehko

Když někomu v České republice („Central Europe, small country, Petr Čech, Baroš" takhle nejlépe vysvětlíte Ománcům odkud jste) řeknete, že jedete na dovolenou do Ománu považuje Vás za excentrika.
Když neopatrně přidáte informace jako, že necestujete v péči cestovní kanceláře, že jedete jen ve dvou a berete dvě horská kola, že nemáte předem zamluven žádný hotel atd., tak si od Vás slušný člověk odsedne, opatrný obchodní partner Vám vypoví smlouvu, mladá děvčata začnou, k Vám, pomatenému dědečkovi, vzhlížet s chápavým pousmáním a rodiče synkovy nevěsty zapochybují kvůli genům o vhodnosti sňatku. Slušný člověk z Evropy má v únoru lyžovat ve francouzském Tignes nebo alespoň v rakouských Alpách či v Sudtirol a ne se vydávat s mountainbikem do podivné muslimské země, o níž nikdo nic neví. Žijí tam prý muslimové (!) a ropní šejkové.

Člověk si pak není jist sám s sebou. Omán - jezdil tam už vůbec někdo na kole? Když Vám pak, ale Gogole nabídne skvělé stránky www.bikeoman.com a www.omanbicycle.com, tedy mimo jiné „hottest bicykle shop on the eart", tak začnete pochybovat jestli jste vůbec vymysleli něco originálního.
Když přistanete na letišti v Muscatu a zjistíte, že s Vašimi biky vyložili z letadla dalších asi 30 kol, tak se pochybnosti prohloubí a zavzpomínáte jak na Vaše biky minulý rok zírali na letišti v kyrgyzském Bishkeku či jordánském Ammánu.
Přiletěli jsme do Muscatu totiž zrovna v době příprav na Tour of Omán. Jedinečný silniční závod za účasti největších hvězd, Contador, náš Štybar, celé to zaštiťuje velký Eddy. Cíl první etapy jsme si nenechali ujít a bylo to opravdu kouzelné spojení muslimského Orientu a Evropy. Nakonec nám i v cíli přítomní místní bikeři pomohli. Franz, majitel „the hottest bikeshopu", nám vyměnil náš prohnutý brzdový kotouč. Ještě jednou díky, Franzi! Já bych to nikdy nevyrovnal.

Dlouhodobě provozujeme turistický styl nazývaný v Čechách „nalehko". V alpských zemích se takto jezdí Transalp. V podstatě jedete od penzionu k penzionu, od chaty k chatě, s sebou jen svačinu a teplé spodní prádlo, bez podpory doprovodného vozidla. Vlastně tak prověřujeme jak fungují trhy. Každý večer nám místní musí nabídnout něco na spaní a i s jídlem jsme zcela odkázáni na místní zdroje. V případě Ománu máme trochu pochybnosti o rozmístění ubytovacích zařízení a místních obyvatel a tak na sedlovku nakládáme malé spací pytle Deuter Lite Bike.

Ze Seebu vyrážíme za časného rána. Do Barky to podél oceánu (Ománský záliv), přes vodu je Irán) celkem odsýpá, objíždíme rozlehlý sultánův komplex. Křižovatka v Barce a další cesta na Nakhl je asfaltový horror za silného provozu. Pevnost v Nakhlu je za to nádherná a hlavně je zasazená už na úpatí hor.
Zkoušíme se vyptat na nocleh, ale nejsme pochopeni. Spát přece můžeme kdekoliv, nomádská tradice je zde zakořeněna. Nejlépe prý u termálních pramenů. Já se tam prý můžu vykoupat a manželka má počkat a vykoupat se v noci. Tak jo. V obchodě mi rádi věnují pár lepenkových krabic na podložku, karimatky s sebou nemáme. Milý dědouš pochopil situaci a dovalil koberec, inu vidlák, vidlákovi vždycky pomůže. Jen s klidem je to v noci špatné. Vymýšlíme teorii o tom, že muslimové nemají tak ostře oddělenu noc a den jako my. Ještě v noci chodí na motlitby, taky v noci není takové vedro, spí pak přes den, po obědě, no a k tomu snad patří snad i to, že se jdou klidně ve tři ráno koupat do termálů.
Ráno místo snídaně 40 rychlých kilometrů do Al Awabi. Snídaně tam pak splývá s obědem, návštěva místní domácnosti, standard 6 dětí. Manželka asi jedna. Prohlídka pevnosti, prohlídka okolí a jsme v perfektní cestovatelské lodge na začátku Wadí bani Awf. Sympatický bangladéšan prozrazuje, že zde pracuje za 80 RO měsíčně (160 EUR) a většinu posílá rodině domů, ach jo, co je tohle za svět ?! Přivydělat si vařením či alespoň dovážkou jídla ho, ale nenapadne, nebo to nejde ? Škoda, mohl si na nás vydělat.
Nakupuji zásoby. Kilo datlí místo tyčinek. Kdybych tušil kolik pozvání na datle a kávu nás v Ománu čeká. Škorpionka stěhuji z postele v igelitovém sáčku a tak klidně spíme do 6 hod a ráno začíná stoupání wadím vzhůru.
I ve wadí se buduje. Asfalt ukrajuje krásné partie cesty a dere se zatím dolní, rovnou částí wádí. Vše ostatní je pro nás, ale fantastické. Vesnice, pozvání na kávu, stoupavá cesta, stařík, který se vynořil z bočního údolí, skalnaté hory. Odpoledne pomalu dorážíme do vesnice Balat Sayt Je to zvláštní vesnice, která se často objevuje na kalendářích, průvodcích, knihách, avšak nic, žádné zařízení pro turisty. Ani hotýlek, penzion, room, ani restaurace. A tak pozorujeme vesnický život a čekáme jak to dopadne. Pozvání na oslavu prvních narozenin syna je zážitek asi pro obě strany. Naučil jsem se přitom jíst rýži rukou.
Místnímu Rašídovi je 18 let. Zve nás na datle, kávu a pomeranče. „Nenávidím tyto hory", říká. Chce do města, být inženýrem. Studovat může zadarmo. Vysvětlujeme mu, že podle novin Omán připravuje výstavbu železnice spolu s dalšími státy Zálivu. Asi z Dubaje, přes Omán, možná až do Jemenu. Uč se, studuj, budeš mít práce dost. Teprve za chvíli mi dochází, že Rašíd neví co je „railway" a co je „train". Co je Toyota samozřejmě ví, patří to k jeho životu. V šedesátých letech byl prý v Ománu jediný traktor, tři školy, žádné noviny.
Spát máme nad místním obchůdkem, ale je to patrně místnost po dělnících, navíc okupovaná černou krysou. A tak spíme za našich usmlouvaných 7 RO na střeše na matracích. Výhled na mešitu, postel s nebesy a pivo (!), pochopitelně nealkoholické.
Zrána nás budí „alláhu akbar" v 5.23 hod. Mešitu máme skoro přímo u ucha. V 6 hod jsme už na kolech, vracíme se na hlavní cestu a začínáme znovu stoupat. Mám z toho docela strach. Z Alp jsem zvyklý na leccos, ale tady je všechno jiné. Uvažujeme o tom, že se místní nenaučili dělat serpentiny. Tachometr ukazuje až neuvěřitelných 37% stoupání. Míjíme velkou vesnici Haat a pak následuje tvrdé tlačení. Ke konci se trochu svezeme a jsme zde na vrcholu cesty cca 2.000 metrů nad mořem. Nedaleko je hotel, sušíme navlhlé spacáky, teplé jídlo, čaj, pohoda a pak už jen po asfaltu dolů směr Al Hamra.

Wádí Bani Awf byl silný zážitek. Příroda, lidé, zdejší vesnický život. Asi by se daly vymyslet různé kombinace trasy s bočními údolími (např. Wadí Sahtan). Bohužel ale i sem brzy zasáhne civilizace a asfalt.
Následují ovšem další zážitky. Okolí velkého kaňonu pod Jebel Sham. Pevnost v Nizwě. Kemp v poušti se závěrem: kolo za velblouda neměň! Pláž v Yilí, pozvání od rybářů na oběd a nakonec Oman Dive Centrum - dva dny únorového koupání a šnorchlování.

Omán je těžko pochopitelná země. Trhy zde v některých ohledech fungují (potraviny, restaurace) jinde pro nás nepochopitelně „selhávají". Střechu nad hlavou na noc je někdy těžko najít. Jindy je cena za nocleh nepříčetně vysoká. Omán je prostě „something completely different"(John Clees).
Co je fantastické jsou lidé a příroda. Na obojí je spolehnutí. Kvůli obojímu sem stojí jet. A stojí za to se sem i vrátit. Příště se stanem a s kempováním, takže „natěžko" , ale s ohledem na pokročilý věk možná s doprovodným vozidlem.
Takže brzy nashledanou, Ománe.

MIREKBIK březen 2013