Hned po převzetí LeHacka v Azubu v Uherském Brodu jsem odjel do Nového Přerova do kempu Jáňův Dvůr. Měl jsem štěstí, že bylo místo na parkování, neboť majitelé nechtějí mít narvanou zahradu kempaři ale chtějí, aby se jejich hosté cítili dobře a byli spokojeni.
Přijeli jsme večer, takže jsem už LeHacka ani neosedlal a po postavení stanu ho usadil s ostatními rodinnými bicykly pod igelit.
Zvednu hlavu a do kempu vjíždí podivný stroj. Trojkolka s ručním pohonem. Naložená natěžko. Jezdec dojel doprostřed louky, zastavil a sesednul na trávník. Sedě na trávě sundal z trojkolky rozložené invalidní sedátko, sestavil ho a zkušeně se nasoukal do křesílka a odjel do dvora. Působil na mě jako člověk, který je už dlouho na cestě. Viděl jsem ho ještě sedět v kolečkovém křesle u ohně, ale jsem ostýchavý člověk, nešel jsem k němu, abych s nim pohovořil. Optal se ho, jak se mu daří a kam má namířeno. Jak dlouho je na cestě a které kraje už viděl. Na to, jaké to je jet na trojkolce s ručním pohonem. Nenašel jsem k tomu odvahu.
Ale než jsem usnul, pořád jsem měl před očima ten obrázek člověka, který nemůže chodit ale přitom jede na vandr. Když nemůže šlapat na klasickém kole, tak šlape rukama. Když nemůže chodit, má rozkládací kolečkové křeslo. Vždycky jsem si říkal, že budu jezdit na vandry a pod stan, dokud budu schopen ráno vstát ze země. A tady mám příklad člověka, který ze země nevstane ale svůj svět si přizpůsobil tak, aby mohl vandrovat.
Ráno jsem nasedlal LeHack a objel na něm první malé kolečko přes náves, možná dvěstě metrů a vrátil se do kempu. Handbiker mezitím pobalil své spaní, rozložil kolečkové křeslo a přigumicukoval ho na náklad, nasoukal se do sedla, nohy uložil do držáků a chopil se řídítko-šlapadel a dojel ke mně.
„Čau. Koukám, že jsi skoro kolega. Tak kolik už máš ujeto?" Oslovil mě.
„Ahoj. Já? No zatím jen sto metrů."
"Sto metrů? Na tomhle kole? To snad ani nejde :-) " podivil se.
"No sto metrů, včera jsem ho vyzvednul v Azubu v Uherským Brodu a sem jsem dojel až večer a tak jsem ho vyzkusil až teď ráno a projel jsem to jenom támhle přes náves. " Usmál jsem se.
Prohodili jsme ještě pár vět a rozjeli se každý svou cestou. Radek pokračoval na své cestě "Okolo ČR pro Kola pro Afriku" a já jsem započal svou dovolenou výletem do česko-rakouského pohraničí po cyklostezkách Moravy a Rakouska.
Ale ten pohled na chlapa co nemůže chodit a přesto jede na vandr, ten se mi uložil hluboko do paměti.
Protože, když se chce, tak to jde.