Taková normální procházka

V nedeli 21. ledna 2013 jsme se jali s kamaradem Krtkem prozkoumat nam zatim nezname casti kopcu nad Tallaght hranicici s narodnim parkem Wicklow Mountains. Prvnim rannim autobusem (ktery jel, tusim, o pul devate:-) jsme se nechali odvezt smerem na Blessington, abychom vystoupili ve vesnicce s poetickym nazvem Lamb, neboli Jehneci.

Par kilacku jsme usli po silnicce vedouci pres osady a kolem jedne putyky, ktere jsme slibili navstevu. Uplne mi to pripomnelo Bunovi v Hejtmanech nebo tak neco, tam ten Guinness musi chutnat fantasticky.
Provazeni vuni silaze z mistniho kravina jsme uhli na lesni cestu a podel divokeho potoka jsme pocali stoupat do lesu a ke staremu zeleznemu dolu. Byla tam samozrejme tma a plechovky od piva, ale stejne jako one hospudce pred par milemi jsme i tomuto mistu slibili hlubsi prohlidku s celovkami v casech pristich.

Lesem Cloghleagh Wood brazdenym terennimi motocykly (pravdepodobne trialkami) a s cestami svadejicimi k zakliknuti treter do pedalu a projeti jich na kole jsme dosli k silnici a samozrejme k plotu, ktery obtezuje irskeho turistu na kazdem vylete...
Pocali jsme stoupat a za par desitek minut se mi vybavila konverzace z predchoziho vecera.

"Jsem koukal, ze ty vrsky jsou trosku pocukrovany."
"Jo, tam se asi nejakej snih udrzi."
"Myslis, ze to je na navleky?"
"Na ty bych asi s*al, vole, ne?"
"Jo, taky si rikam..."

Tak jsem na ne s*al...

Kdyz jsme dorazili na kopec Seefinn (622 m), privitala nas cedule hlasajici, ze pred nami se tyci obradni pohrebiste z doby bronzove. Je to ta hromada sutru v pozadi. Postavena ale dumyslne tak, ze pri rovnodennosti sviti slunicko rovnou dolu do sine... Pak tam byla jeste jedna cedule, naucna. K jejimu precteni jsme si vsak museli zhotovit pestni klin, jelikoz byla pokryta centimetrovou vrstvou ledu.

Jak jsme pokracovali dal pres vrsky Seefingan (726 m), na kterem jsme pres vanici nevideli pravdepodobne uchvatny megalit, a Corrig (616 m), zacala se vrstva ledu tvorit i na nasich tvarich, ledove kostky cinkaly v lahvich a zacalo nam zvolna dochazet, ze prijemna nedelni prochazka se nekona...

Za zadnou cenu jsme se vsak nehodlali poddat trudomyslnosti. Jinak si nedovedu vysvetlit reakci meho spolumucednika na skutecnost, ze jeho nejlepsi a nejmilovanejsi kamarad, ktery ho zavlekl do toho martyria, zapadl po pas do snehu a zatim se mu nedari vyhrabat se ven. "Vylez stama, ty suline!" slysel jsem pres zhorsujici se vanici cena breclavska sluvka podpory.
Dokonce jsme nepocitili ani zdibicek hnevu ci zaste, kdyz se kolem nas se slovy "How is it goin'?" prohnal pocestny na sneznicich. Jak rikam, vubec to s nami nehlo.
Presto se nam ulevilo, kdyz jsme se vyblejskli na vrcholu Seechon (647 m), odkud pry byvaji dechberouci vyhledy, a pres Ballymorefinn Hill (525 m) pocali klesat zpet do Tallaght.

To jsme vsak nevedeli, ze mapa (samozrejme irska) nas zavede do neprostupitelneho polomu. Odnesla to moje milovana modra bunda, ktera mi byla vernym spolecnikem od vyletu na Fagaras, ach jo...
Po pulhodine prechazeni tam a zpet jsme si vytycili smer a rekli jsme "Jdem!".
Coz byla samozrejme chyba....

Roste tady vsemozna Stredoevropanovi neznama flora. Mezi ni ma turista za uhlavniho nepritele kerik, ktery se cesky jmenuje "takova ta pichlava p*ca". Zeptejte se Jachyma, ten si taky uzil...
Dostali jsme se do zhruba 30 m sirokeho pruhu, ktery jsme si dali za cil projit, jelikoz za nim se nam zdala byt cesticka. A zadruhe jsme po ceste prekonali plot s ostnantym dratem, a ty ja nemam rad. Vzdycky mi daji vzpomenout na pana doktora Routka a jeho sici soupravu...
Za zvuku "uch, oooooo, uuuuuu, wwwuuuuaaaaaaa" apod. jsme se opravdu dostali na pesinku. Myslim, ze na tech par minut jsme z toho krovi museli znit jako parek homosexualu. Opet jsme si vytycili smer a po par minutach jsme zjistili, ze nasledujeme na stromech rozvesene faborky. Po nich preci musime nekam dojit... Jak se pesinka zuzovala a les houstl, vzpominali jsme na filmy Blair Witch a Hory maji oci. Trudomyslnost si na nas neprijde. Ale klesali jsme, a to nas hralo na srdci.

Zaplatpambu! Po zhruba pulhodine jsme se vynorili u stareho lomu nad Kiltipperem, coz je, tusim, taky Dublin 24, stejne jako Tallaght. Zmaceni, promrzli a zmozeni jsme asi po dalsi pulhodine nudne chuze mestem dosli do vytouzene hospudky, kde jsme si slibili zastavit se na caj.

"Hele, ja si dam asi pivo nakonec..."
"Ja asi taky, co s cajem, vole?"
Sláinte! Na zdravi!