Tento prispevek jsem napsal na blog pro sve pratele, napadlo me ale podelit se o nej i zde, treba nekoho bude zajimat. Bohuzel nedisponuji fotakem, takze fotky neprilozim (krom tech par z wiki), ale google resi vse:) Jo, a pise se tam i o padech kvuli naslapum - nejsem zadna lama, mam je jen par tydnu, to aby si nekdo nemyslel:-)
Tak tedy, bylo nebylo....
Parkrat se mi postestilo projit se po castech znacene Dublin Mountains Way, ktera se tahne nejakych 45km od Tallaght na zapadu po primorsky Shankill na vychode. Popravde je to na chozeni pomerne nudna trasa, ktera velmi casto vede po (v lepsim pripade) sirokych lesnich cestach a dokonce i silnicich, na par mistech celkem frekventovanych. Vcera jsem se tedy jal zjistit, jestli nebude zazivnejsi ze sedla kola.
Rano jsem tedy vstal, posilnil se velkou misou ovesne kase a vyrazil. Dvakrat hezky sice nebylo, ale kdyz vam tady neprsi - kor v rijnu - mate vyhrano.
Z Tallaght, konkretne z Sean Walsch Memorial Park se spoustou rybnicku s hejnem vsemoznyho ptactva, kolem prestizniho domova duchodcu v Kiltipper Woods jsem se dostal k nadrzi v miste s krasnym, lehce zapamatovatelnym, irskym jmenem Bohernabreena. Zhruba 18 milionu litru pitne vody denne je dodavano odsud, Dublin ji vsak spotrebuje asi 410 milionu.
Par minutek jsem se svezl po krasne polnacce po leve strane a dorazivsi do vesnicky, pocal jsem stoupat po silnici nahoru do mlhy.
Po zhruba pulhodine stoupani, motani se pres osady a jednom krasnem useku pres polom zacne cesta znovu klesat po silnici, proto me tato trasa vzdy otravovala jakozto pesiho turistu.
Za chvili jsem byl vsak odmenen. Po zdolani jedne kretenske brany, kterych jsou hory v Irsku plne, prvnim padu (klasicky scenar: podklouznuti zadniho kola ve stoupani - ztrata rovnovahy - nohy v naslapech - bac ho) a zebriku pres plot jsem se dostal na paradni lesni pesinku tahnouci se nahoru do Cruagh Wood.
Po prvnim obcerstveni na vyhlidce (ze ktere jsem videl tak na prvnich pet stromu) nasledoval pomerne prudky sjezd po kamenite lesni ceste, prejezd silnice a vyslap dalsi lesni pesinkou, tenrokrat lehce strmejsi a s neprijemnymi kluzkymi kladami jako strouhami pro vodu. Za chvili prislo misto, kde jsem musel prvnich par stovek metru tlacit, popr. vzit kolo na rameno.
Nasledoval vsak pomerne zajimavy a technicky sjezd obsahujic i drevene lavky pro pesi turisty. Kolikrat jsem na videu videl, jak se na tom jezdi tady okolo Dublinu, ale az ted mi doslo, jak jsou ty prkna uzky. Zaroven byl na mistni pomery suchy den, za mokra je to asi masakr...
Pak prislo na radu misto, ktere bych pro priste snad i vynechal. Nahoru na Fairy Castle se jet nedalo a dolu jsem taky 70% tlacil nebo nesl, je to tam spis na celopero a pro nekoho s vetsimi zkusenostmi, hehe. Navic se prijede do Ticknocku, ktery jakozto misto oficialniho MTB okruhu navstevuji casto i tak. Jedina krasna vec, o kterou bych pak prisel, je paradni sjezd opravdu temnym hlubokym hvozdem (prehlidnute piskove pole, dalsi pad) a prujezd pastvinou plnou respekt budicich beranu.
Priste tedy odbocim pod Tibraddenem na druhou stranu, a stejne dojedu do Glencullenu, kde lezi prvni obcerstvovaci stanice, Johnie Fox's Pub, o ktere se hovori jakozto o udajne nejvys polozene hospode v Irsku.
Po osvezujici pinte Guinnesse prisel dlouhy a studeny sjezd po silnici. Vazne nevim, kdo znacil tuhle trat pro pesi turisty. Pokud ji chce nekdo sledovat, tipnul bych to minimalne na dve hodiny chuze po pomerne rusne silnici. I na nekterych forech jsem cetl stiznosti prevazne na tento usek.
Posleze jsem si uzil bahnity vyslap na kopec Barnaslingan, kde se nahore sice nedalo moc jet (priste vyslapu jen do pulky a pak objedu po vrstevnici, doufam), zato mi ale svymi nizkymi porosty a piskovcovymi sutry pripomnel prochazku po vrcholku Ostase, az se mi zastesklo po domovine.
Posledni kopecek po ceste, Carrickgollogan, vsak stal za to. Krasna a siroka kamenita cesta nahoru. Tady jsem pochopil uskali spravneho nastaveni naslapu. Mam je nastavene hodne "mekke", takze mi pri padu vypinaji v podstate jako vazani na lyzich. Kdyz mi tady ale podjelo zadni kolo (ano, vim, ze si musim koupit novy plast, je to na poradniku!) vypnula mi prava noha, leva mi sjela po kruznici zpatky dozadu a dostal jsem takovou dahu pedalem do praveho kolena, ze jsem si musel na chvilku hrcnout a nechat to prebolet. Carrickgollogan ale nabizi to, co by kazdy od irskeho lesiku cekal...
Pred vrcholem cesta uhyba, zuzuje se a zacina klesat. Zde zacina finalni sjezd k hladine more, coz odsud dela uz jen nejakych 200 vyskovych metru. Stoji ale za to.
Trasa zacina klesat po uzke pesince, ktera po case odbocuje strmeji dolu na sutrovatou strouhu, ze ktere se pravdepodobne minimalne pres cely podzim stava regulerni bystrina. Po par desitkach metru po silnici trasa opet uhyba primo dolu, tentokrat po sutrovate ceste, ktera se casem zuzuje na zhruba 2 metry sirokou bahenni lazen. Parkrat se tady pode mnou ta moje kobyla splasila a asi nemusim popisovat, jak jsem rad, ze jsem si zrovna tady neustlal...
Pak uz vas znaceni (neobvykle dobre na irske pomery) navede do Shankillu, primo k hospode Brady's, kde do 4 odpoledne toci Guinnesse za tri pade. Stihnul jsem to "za pet ctyri"...
Hned kousek vedle je zelezarstvi, ktere se hodi, pokud jste blbci jako ja, a nechate si doma lepeni, takze dekujete druidum, ze pichnete az poslednich par stovek metru pred cilem.
A pak trada na vlak zpatky do Dublinu.
Napriste do toho jeste zkusim nejak zakomponovat Hellfire Club na zacatku trasy a protahnout to trosku dal treba ke Great Sugarloaf (mam tam uz vyhlidlou krasnou pesinku), a bude z toho paradni celodenni projizdka.
I takhle to ale stalo za to a od baraku do Shankillu mi to dalo nejakych 5 hodin i s obcerstvenim v Johnie Fox's.