Jak jsem si jednou v neděli hezky zapíchal

Zatímco soused Pepa v sobotu jezdil po Brdech, já jsem byl v práci. Když mě pak večer na terase u piva vyprávěl, kde všude byl, řekl jsem si, že takhle to nenechám a v neděli vyrazím. Nedělní ráno, třicet nad nulou. To nevadí - v horách bude chladněji. A tak jsem vyrazil. Autem do Teslín a pak, jelikož je neděle, tak legálně do prostoru po cyklostezce 2275 a 2273 nejprve dolů na Václavku a okolo Červeného vrchu, na chvilku ven z prostoru do obce Nepomuk, která nemá nic společného s rodištěm Svatého Jana i když je od něj vzdálena nějakých 30 km. A pokračuji na vrch Praha, který zas kromě jména nemá nic společného s matičkou stověžatou. Je to v těch Brdech nějaké zamotané Nepomuk, Praha a to ještě u Rokycan je vrch Brno. Ale já jedu na Prahu. No jedu, chvilku tlačím pod elektrickými dráty, což je znak toho, že jedu dobře, neboť na Praze je meteorologický radar, jehož kupole je vidět z dáli. Teď jsem ale pod ní a nevidím ji.
Konečně na vrcholu. Dělám fotky, koukám přes vrata do vojenského objektu, než mě přiběhne pozdravit velký vlčák. Štěká jako blázen a tak jedu dál. Dolů z kopce, ke Svatému Janovi a k Třítrubeckému potoku. Tam doprava a hustými hvozdy pod nejvyšší horu Brd, kterou je Tok 865 m.
A po cestě je potkávám. Maminku s dcerou. Dcera taková obyčejná cca 20 let, ale maminka je pěkná odhadem málo přes čtyřicet. Potkáváme se na takové hezké planině s malým rybníčkem a křižovatkou. Dámy se mě ptají, kam vede ta cesta, odkud jsem přijel, já zase vyzvídám kudy nejlépe na Tok. Pak se jich ptám, kam jedou a maminka odpovídá vyhýbavě, že možná na Jordán, jako kdyby měla strach, abych nejel s nimi. Já jim sděluji, že nejdříve na Tok a potom také na Jordán a že se tedy možná ještě uvidíme. Nakonec vyjedu na Tok, a na dlouhé planině chvíli hledám vrchol, pak najdu vrcholovou mohylu, vyfotím si kolo na vrcholu a sjedu k hájovně Carvánka. Odtud to valím z kopce na další křižovatku, kde odbočím doleva a dostanu se na křižovatku, která má neskutečně krásný název. V prdeli. Fakt nekecám, je to i v mapě. No a odtud jedu na dopadovou plochu Jordán. Ona je vlastně u vrchu Houpák, Jordán je naproti, ale je to Jordán. Kdo si pamatuje scénu z filmu Obecná škola, jak pan Transformátor na školním výletě odpaluje u bunkru pancrfaust, tak to je natáčeno přesně tam.
A tam je potkávám znovu. Matku s dcerou. „Tak jsme se zase potkali," říkám. „Hm," na to matka. Pak ještě asi tři slova a jedou dál. Jenže za chvíli u druhého bunkru zase. To už je mě blbý, jako bych dolejzal. Opět pár slov, ale maminka už začíná být sdílnější. Že sem jezdí často, jak se jim tu líbí...
Nakonec se loučíme, děvčata odjíždějí, já ještě setrvám. Ale sotva vyjedu, vidím opřená kola a dívky v podřepu kousek od cesty. Buď trhají lesní plody, nebo močí. Koukám před sebe, jako že je nevidím. Pak přijíždím znovu ke křižovatce V Prdeli pak do údolí potoka Rezerva najednou mě kolo nejede. Co to? Kouknu na zadní kolo a ono měkké. A sakra! Nevadí, mám náhradní duši. Je fakt, že jsem si onehdá říkal, že bych měl koupit dozadu nový plášť, že je to nějaké sjeté, ale znáte to. Dokud se něco nestane. No tak už se stalo. Nevadí, přezuji. Přezouvám a pumpuji. Marně. Ventilek zalejzá do duše, snažím se ho nějak přidržet, nejde to. A v tom - kdopak to jede do kopce. No jistě moje známé. A hned zastavují a litují mě, a že ony by si to neopravily a co by dělaly, kdyby se jim něco takového stalo. „To byste byla děvčata víceméně na té křižovatce, kousek za námi," pomyslím si. Dívky mě pak přejí, ať to spravím a mizí v dáli. Já se s tím ještě chvíli morduji, nakonec to vzdávám, a abych se uklidnil, pokračuji pěšky. Tlačím. Asi po kilometru na slunném místě usedám do strouhy a za chvíli mám napumpováno. A jedu z kopečka, až na velkou křižovatku u Třítrubecké hájovny (bývalé) pod vrchem Kočka. Teď už jenom přejedu Kočku, dojedu k Padrťákům a jedu na Míšovy. Starou Belu! Sotva začnu stoupat serpentinami na Kočku, najednou je kolo zase měkké. No to snad ne! Nafouknu ho a drží. Hm, ale asi tak minutu. Znovu slejzám, znovu nafukuji a znovu beznaděj. Co teď. Lepení sice mám, ale lepidlo vyschlo. Tak teď už nezbývá, než tlačit. Nejdřív na Kočku, pak dolů k Padrťákům.
Před Padrťáky vyjdu z lesa teď cítím to horko. Je pět odpoledne, a slunce svítí jako pitomý. Takže okolo Padrťských rybníků směrem na Míšov. A spřádám plán. Zavolám bráchovi, že by pro mě mohl dojet na Míšov, kolo hodíme do auta, mě odveze na Teslíny a pak pojedeme domů. Jenže brácha je v Plzni na nákupech (v neděli!!) a říká, že až přijede, že se mně ozve. Vymyslím tedy plán B. Dojdu do Míšova (na Míšovy - jak se říká u nás), nechám kolo na Grilu, tam mě ho nikdo nevezme, neboť tam v tuto dobu bude tak padesát kol a kdo by kradl píchlé, a půjdu po silnici na Teslíny. Od Padrtáků tlačím zase do kopce a už nemůžu. Už jsem natlačil nějakých šest kilometrů a čtyři mě ještě čekají. Bidon samozřejmě už dávno prázdný. V tom zvoní telefon. Brácha. Jenže signál se ztrácí, prakticky mu nerozumím. A tak jdu dál, párkrát mu volám, ale naskakuje mě - pouze nouzové volání. Konečně jsem na kopci, ještě tak dva kilometry z kopce a jsem tam. Po cestě mě předjelo asi padesát cyklistů, každý druhý chce vědět proč tlačím, Už mě to nebaví. Ani tlačit, ani vysvětlovat. No sláva. Teď mě čeká dlouhá rovinka a pak už jen závora kousek venku z lesa do vsi.
Ale pozor, co je to v dáli za postavu. Někdo jde proti mně, a jak se blíží myslím, že by to mohl být můj bratr. Je to on!!! Už mává, něco nese v ruce. Je to láhev minerálky!!! Zlatý bratříček, a já mu občas v mládí utíkal se staršími kamarády. Předávám mu kolo se slovy: „Ty vole tlač, já jsem hotovej." Vypiju minerálku a vyprávím. Pak naložíme kolo do auta, odveze mě k mému autu, a zatímco on míří s kolem rovnou k nám, já to beru přes hospodu, kde si nechám natočit to té jeho lahve od minerálky tři jedenáctistupňové nefiltrované Gambrinusy. Doma dostanu vynadáno od manželky, že v mém věku a v takovém hicu........ a pak padnu do bazénu.
Doufám, že jste nečekali nějakou erotiku. Tohle je blog o cyklistice.